Pod Českou republikou je prý zlata za 250 miliard korun. Stát zvažuje těžbu, která by dle ministerstva průmyslu prý působila „prorůstově“ a státu zajistila „překvapivě vysoké finanční objemy“.
Není ten náš svět podivný? Peníze máme postátněné a monopolní. Pohlédneme-li dolů, zjistíme, že nerostné suroviny – i ty, o kterých zatím nikdo neví – patří státu a za jejich využití je třeba státu platit. Pohlédneme-li vzhůru, zjistíme, že elektromagnetické spektrum patří státu – a to i když nemá technologie k jeho řádnému využití – a za jeho použití je třeba státu platit. A navíc je nám vnucováno přesvědčení, že cokoli a jakkoli stát utratí, působí „prorůstově“ (zvyšuje blahobyt obyčejných lidí). Proč? Proč? Proč?
Byly časy, kdy jste zlato našli v každé domácnosti. Ne že by se v minulých staletích lidé mohli masově krášlit zlatými šperky, ale zlato bývalo penězi. Bylo mnohem více než společnou evropskou měnou. Bylo dobrou měnou globální, která měla tu výhodu, že i kdyby světoví politici na svých summitech sedmkrát v týdnu vyzývali k monetární expanzi či kvantitativnímu uvolňování, pomoci Řecku či nastartování ekonomického růstu stlačením úrokových měr na nulu, nemohli nic udělat s faktem, že politické tlachání množství zlata zmnožit nedokáže.
A proto naši předci typicky prožívali své životy ve světě pevných měn a klesajících cen. To až v době moderní se politikům podařilo peníze plně ovládnout, zlato nahradit tiskařskými stroji, jež na politickou zakázku chrlí tuny papírových peněz se stále klesající kupní silou. Zlato se sérií vyvlastňovacích kroků dostalo z rukou občanů do rukou států, z nichž některé – jako nedávno Česká republika – se ho „pod cenou“ zbavily.
Což takhle svět, kde nejsou zpolitizované peníze; kde vzniká soukromé vlastnictví k dosud nevyužívaným zdrojům pod zemí, na zemi i nad zemí; a kde panuje maximální skepse nejen k prospěšnosti nošení peněz vysokými politiky v krabicích od vína, ale též skepse k užitečnosti jakýchkoli ostatních aktivit, při nichž politici utrácejí cizí peníze.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise REFLEX v roce 2012.