“Na světě není nic jistého kromě smrti a daní”, říká slavný výrok. Zatímco ale smrt má svůj biologický důvod, daně jsou lidským výtvorem. Daně uvalují jedni lidé na lidi jiné. Jedni tak pracují, uspokojují potřeby spotřebitelů a část toho, co vytvářejí musí odvádět lidem, kteří nic netvoří, ale zabývají se pouze přerozdělováním bohatství vytvořeným druhými. Obzvláště během 20. století míra tohoto přerozdělování vyrostla do závratných výšin. Daně, které byly zprvu shledávány nemravnými velkou většinou populace či dokonce prohlášeny za protiústavní, se staly běžnou součástí našich životů. Lidé zapomínají a jednoduše si zvykli. Složitost daňových systémů a všudypřítomnost daní už překvapuje i zastánce přerozdělování, takže jsou sami udiveni z toho, co stvořili. Americký prezident Carter již před řadou let prohlásil, že nesmírně složitý daňový systém (nutno podotknout, že stále mnohem méně rozsáhlý a jednodušší než ten náš dnešní) je “ostudou člověčenstva”.
Slovo ostuda je ale zcela určitě stále příliš slabé. Nejedná se totiž o pouhou ostudu, ale o nemravnost. Rozdíl mezi tím, co lidem bylo násilně odebráno formou daní za komunismu a tím, kolik musí platit nyní, ukazuje, že jde pouze o rozdíl v míře a nikoli podstatě tohoto vyvlastňování. Nemají-li ovšem lidé možnost rozhodovat o svém majetku – mít ekonomickou svobodu, pak nelze hovořit o tom, že bychom žili ve svobodné společnosti, že by bylo ctěno právo lidí na majetek. Optimistickým vysvětlením tohoto jevu by mohlo být tvrzení, že se nacházíme na komplikované cestě od dob totality ke společnosti, kde lidská práva budou respektována. Že pozvolnost tohoto přerodu je dána setrvačností, nutností zajištění stability, potřeby času na adaptaci atd. Takovéto vysvětlení bychom mohli možná přijmout v případě, že by hlavní politické síly v zemi přicházely s návrhy daňové reformy, která by společnost posunula o další kousek dál od komunismu směrem ke svobodě. Co ale navrhují?
Většina diskusí se točí okolo myšlenky “provést radikální daňovou reformu”, která zvýší důležitost daní nepřímých a sníží množství prostředků vybíraných pomocí daní přímých. Mnozí “teoretikové” se navíc utěšují myšlenkou, že při tomto “reformním kroku” dojde k rozšíření daňové základny, takže nakonec se možná daňový výnos dokonce zvýší, určitě však prý neklesne. Tato myšlenka je skutečně jak vystřižená z Orwellových románů. Dá se přeskupení daní, jehož výsledkem bude celkově větší část peněz proudící skrze veřejné rozpočty (nebo ztrácející se v nich), říkat daňová reforma, která nás má přiblížit k prosperující svobodné společnosti?
Jelikož žádný významný politik nevystoupil s návrhem, který by navrátil peníze těm, kteří si je vydělali, tj. do rukou lidí produkující bohatství, vyplývá z toho, že “reforma” má být pouze dalším z velmi nákladných triků politických elit, jejímž cílem je budovat politickou moc a přerozdělovat peníze druhých svým známým, svým nohsledům a svým stranickým aparátům.
Žádný člověk, jehož cílem je svoboda a prosperita nemůže obhajovat přerozdělování dosahující poloviny vydělaných peněz v ekonomice. Žádný slušný člověk nemůže obhajovat tak nemravnou daň, jako je daň dědická, darovací či daň z úrokových výnosů ze spoření, případně daň z dividend. Daňová reforma proto musí spočívat v rušení daní. Má-li nějaká politická strana hájit svobodu a nikoli vymýšlet nové důvody, jak využít státní mocenský aparát k získání více peněz od pracující části populace, musí ctít jednu zásadu, kterou nikdy nepřekročí: nikdy nesmí hlasovat pro zvýšení jakékoli daně. Předloží-li navíc skutečnou reformu a zasadí-li se o rušení těch nejostudnějších prvků daňového systému, pak třeba jednou budeme moci říkat, že “jediné, co je na světě jisté, je smrt (a existence lidí, kteří by znovu chtěli paraziticky žit z daní placených jinými”.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Profit 32/1999