„Je čas podívat se na alternativní zdroje příjmů pro rozpočet EU,“ řekl v minulých dnech mluvčí eurokomisaře Lewandowského, který slibuje do konce září předložit sérii návrhů daní, které by Evropská unie vybírala. Padají návrhy na leteckou daň, daň z finančních transakcí nebo daň z prodeje emisních povolenek. Veřejné finance na národní úrovni jsou dnes v obrovských deficitech a komisaři se bojí pokračující závislosti na odvodech ze státních rozpočtů. Chtějí nezávislost na provádění evropských politik. Zdánlivě logicky znějící a v různých podobách se stále opakující – byť stále poměrně ostře odmítaný – požadavek však skrývá velká nebezpečí.
Naivita zastánců daně
Při diskusi o zavádění eurodaní je prospěšné podívat se na vývoj ve Spojených státech, kde máme možnost sledovat nejen podobu argumentů zastánců i odpůrců při zavádění unijních daní, ale i následný vývoj. Ten dokládá, jak odlišný je „život“ daně od představ při jejím zavádění. Jako příklad nám může posloužit zavádění federální daně z příjmu, jejíž stoleté výročí nás zanedlouho čeká. Daň z příjmu se v USA objevila na pár let jako „válečné opatření“, ale roku 1872 ji Kongres zrušil. Myšlenku na ni se však už zcela zapudit nepodařilo. Mezi lety 1874 a 1894 předložili příznivci daně z příjmu celkem 68 návrhů na její opětovné uzákonění. Podle odpůrců daň sice nebyla vysoká, dosahovala jen 2 % a vztahovala se jen na nepatrné množství osob, ale byla v principu nespravedlivá a připravovala půdu pro mnohem vyšší, až konfiskační zdanění v budoucnu. I mnoho zastánců vyjadřovalo názor, že kdyby se mělo jednat o zavádění daně všeobecné a vyšší než několik málo procent, nikdy by pro ni nehlasovali. Věřili však v nutnost nezávislého financování některých základních potřeb unie. I tak daň však nejvyšší soud prohlásil roku 1895 za protiústavní. Soudce Field například označil zákon o dani z příjmu za třídní legislativu, za začátek, po němž „budou následovat další a rozsáhlejší, až se nakonec tato politická bitva stane válkou chudých proti bohatým, válkou, která se bude stupňovat na intenzitě a hořkosti.“
Demokraté se touto dočasnou porážkou nedali odradit a stále se snažili o zavedení daně. Při každém zasedání slyšeli členové Kongresu hned na uvítanou několik návrhů zákona o dani z příjmu. Snaha republikánů navrhnout zřízení daně pro firmy, aby bylo zabráněno zavedení plošné daně z příjmu, vedla nakonec k tomu, že byly zavedeny daně obě. 16. dodatek Ústavy z roku 1913 celounijní daň z příjmu zavedl, opatrně a zlehka – jako „vyvrcholení nevyhnutelného a přirozeného vývoje“. Oproti původní protiústavní rovné dani 2% však zaváděl progresivní sazby až do výše 7 %. Daň se však stále nevztahovala na 98 % obyvatel. To se však rychle změnilo.
Na cestě vzhůru
Jakmile daň existuje, roste. Nikoli postupně, nýbrž ve skocích. Přijde válka či krize a sazby jdou dramaticky vzhůru. V USA za pár let po schválení na 15, 67 a následně 77 %. Po odeznění krize se uzda povolí, sazby klesají, ale nikdy na původní úroveň. A pak zase a znovu. Na konci druhé světové války se dostáváme na 95 %, a ještě v roce 1963 jsme na 91 %. Velká změna od protiústavnosti před pár desetiletími či slibům zastánců daně při jejím schvalování, že kdyby mělo jít o daň dvojcifernou, ruku by pro ni nikdy nezvedli – jde přece o financování základních funkcí unie!
Zdroj: Tax Foundation
A neméně zajímavý je pohled na to, jak si lidé na daň zvykají a kdy už daň považují za tak nízkou, že je to společensky nepřijatelné. Snaha prezidenta Reagana snížit (v minulosti protiústavní a následně jednocifernou) daň na 28 % je dodnes považována mnohými za akt tržního fundamentalismu. A totéž jsme mohli slyšet, když George W. Bush – po letech navyšování daně – prosazoval její snížení na 35 %. Vidíte tu změnu? Veřejnost zprvu odmítající tento typ daně jako takový si zvykla na její existenci do té míry, že 35% nedobrovolný odvod z příjmu části lidí spatřuje dokonce jako minimální nutný předpoklad rozvoje společnosti a fungování vlády. Lidé, kteří se nenarodili v době neexistence této daně, nýbrž v dobách, kdy daň konfiskovala přes 90 % příjmu z vydělaného dolaru, nahlížejí na svět jinak. Obavy, jež mohly být naprosto opodstatněné, nejsou schopni vidět.
Se stoletým zpožděním
I malý krůček přijetí nové unijní daně dnes, může mít velké dopady pro budoucnost. Eurodaň z příjmu je zatím jen zbožným přáním nejhorlivějších zastánců evropské politické centralizace. Ale myšlenka žije. V době, kdy evropské ekonomiky čelí krizi, a politici tudíž spřádají záchranné plány a chtějí větší celokontinentální akceschopnost, se rozhoduje na příští desetiletí. To není „jen“ teorie!
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Euro 35/2010