Je zajímavé, že stát – ze své podstaty svobodnému trhu nejnepřátelštější myslitelná instituce, která z pozice své síly vytváří pomocí privilegií udělovaných z nejrůznějších důvodů protěžovaným firmám monopolní prostředí v nepřeberném množství případů, se stále intenzivněji pasuje do role ochránce konkurence na trhu, která by údajně bez aktivní činnosti vlády nemohla přetrvat. V duchu tohoto schizofrenního uvažování je (nutno podotknout, že nejen u nás) veden útok proti firmám, které nabízejí prodej svých výrobků v kombinaci s nějakým dalším svým výrobkem nebo službou. Tak mají Spojené státy svůj velký soudní spor o prodej internetového prohlížeče Explorer jako součásti operačního systému Windows a Česká republika tzv. vázané prodeje některých pivovarů, které za výhradní prodej jejich lahodného moku nabízely kompletní nové vybavení restaurace. Oba případy ukazují na absurditu vládního počínání. Chce vláda ústy svých úředníků naznačit, že firmy nutí kupovat své zákazníky něco, co tito zákazníci nechtějí, a že tyto firmy budou úspěšnější než firmy, které budou prodávat svým zákazníkům to, co tito zákazníci kupovat chtějí? Vyplývá z toho snad, že nebýt vlády, tak by spotřebitelé kupovali věci, které vlastně nechtějí, a nekupovali věci, které chtějí?
Každý výrobek lze rozdělit a prodávat po částech, ale má snad vláda určovat, co lze považovat za výrobek uspokojující spotřebitele a co je „nebezpečný“ vázaný prodej, který ohrožuje nějakou právě uznávanou podobu teorie konkurence? Mají snad mít úředníci moc rozhodovat o tom, zda lze prodávat klimatizaci jako standardní vybavení automobilu, nebo o tom, zda prodej chleba s máslem, šunkou a sýrem neohrožuje konkurenci? (Tyto příklady jsem si vypůjčil od předního keynesiánce a profesora na Harvardu G. Menkiwa.) Domnívám se že ne. Firmy pohybující se na stále více konkurenčním světovém trhu musí samy činit rozhodnutí, která shledávají prospěšnými vzhledem k nejistému budoucímu vývoji. Žádný státní úředník nemá monopol na správnou vizi budoucnosti. To, co činí konkurenci konkurencí, jsou právě konkurující si vize podnikatelů týkající se podoby budoucnosti, které podmiňují současné rozhodování firem.
Vlády se pohybují v zajetí převládajícího konceptu neoklasické teorie všeobecné rovnováhy, která předkládá umělý obraz fungování ekonomiky za předpokladu dokonalé konkurence, a snaží se bezmyšlenkovitě přiblížit reálný svět předpokladům učebnicového modelu. Smyslem života člověka ale není, aby se přizpůsoboval ekonomickým modelům. Lidé nemají dokonalé informace a firmy se nepohybují v prostředí dokonalé konkurence. To ovšem nemůže zavdávat příčinu zásahu státní moci, aby tyto věci vynutila. Konkurence je dynamický proces, který je poháněn úsilím podnikatelů o dosažení zisku. Postavení firmy na trhu dnes neříká téměř nic o postavení firmy na trhu zítra. Příklady firem jako IBM, Xerox a mnoha dalších ilustrují toto poznání.
Je smutné, že mnozí „zastánci“ volného trhu se proto, aby tržní hospodářství „uchránili“ před socialisty všech odstínů, uchylují k nástrojům, které útočí na samu podstatu tohoto systému – soukromé vlastnictví, a snaží se firmám, které nabízejí své produkty zákazníkům, jež je chtějí kupovat, stavět do cesty úředníky (resp. celá ministerstva), aby rozhodovali o způsobech prodeje jejich výrobků. Nelze se poté divit, že takovéto „zastánce“ tržního hospodářství a jeho oponenty většinou nelze rozlišit.
Má-li mít Úřad pro hospodářskou soutěž nějaký smysl, pak musí bojovat proti monopolům, které nemohou podlehnout silám dynamické konkurence, tj. monopolům, které garantuje stát, a které tudíž nevznikají na trhu z vůle spotřebitelů. Telekomunikace, energetika, pošty, školství a udělování licencí státem (počínaje lékárnami a konče architekty) jsou odvětví a činnosti, ve kterých tak může skutečně docházet k zneužití téměř neomezené monopolní moci.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Ekonom 23/98