Jsou ekonomický růst a péče o životní prostředí slučitelné?
Tereza Šímová a Josef Šíma[1]
Kvalita životního prostředí spoluurčuje kvalitu našeho života a bude také tvořit základ blahobytu budoucích generací, našich dětí a vnuků. Už z tohoto prostého důvodu je zjevné, že lidem na kvalitě životního prostředí záleží. Z médií se přitom ale stále častěji dozvídáme, že dochází k jeho nenapravitelnému znehodnocování: k vyčerpávání přírodních zdrojů, znečišťování přírody, vymírání vzácných druhů živočichů a rostlin. Začínáme se mnohdy bát o budoucnost Země a hledáme cesty – často pod tlakem katastrofických scénářů – jak negativní vývoj zvrátit. Rozdělme si pro přehlednost problémy související s životním prostředím na dvě základní skupiny – vyčerpání zdrojů a znečištění – a podívejme se blíže na jejich palčivost a případná řešení.
Vyčerpání zdrojů – vize katastrofy
Jako prvním se zabývejme problémem vyčerpávání zdrojů a ohrožení budoucí existence nejen jich samých, ale i lidstva, které je na nich existenciálně závislé. Apokalyptické předpovědi budoucnosti, v níž budou lidé trpět nedostatkem potravy, energie a různých komodit vznikaly již v dávné minulosti. Klasikou je katastrofická vize přelidnění a hladu ekonoma Thomase Malthuse, který v roce 1798 v první kapitole své vlivné Eseje o principech populace napsal:
„Domnívám se, že můžeme s čistým svědomím stanovit dva předpoklady. Zaprvé, že potrava je nutná pro existenci člověka, a zadruhé, že vášeň mezi mužem a ženou je nevyhnutelná a setrvá nadále zhruba v současné podobě. Zdá se, že tyto dva zákony… jsou pevným základem naší podstaty. …Pokud přijmeme tyto předpoklady za dané, tvrdím, že schopnost obyvatelstva růst je nekonečně větší než schopnost země zajistit pro člověka obživu k přežití. Populace, není-li její nárůst omezován, se rozrůstá geometrickým poměrem, zatímco prostředky obživy se zvyšují pouze poměrem aritmetickým. Dochází tak k silnému a trvalému tlaku na omezení populace plynoucí z nemožnosti zajistit jí dostatek stravy. …Tomuto trendu nemůže lidstvo žádným využitím svého rozumu zabránit. …Jako nutný důsledek přichází nedostatek.“
Další slavný ekonom W. S. Jevons zase tvrdil, že do roku 1900 způsobí nedostatek uhlí v Anglii zastavení celého průmyslu a hospodářský rozvrat. Následovaly predikce, že dojde ropa, vzácné kovy, pitná voda. Od druhé poloviny 20. století se na pultech knihkupectví stále hojněji vyskytují knihy označující růst populace a ekonomiky za příčinu rostoucí poptávky po přírodních zdrojích, a tedy za hlavní důvod jejich nedostatku. Jedny z prvních děl tohoto žánru – Populační bomba od Paula Ehrliche či Limity růstu od kolektivu autorů z Římského klubu – varují, že nastoupený ekonomický rozvoj, růst blahobytu a počtu obyvatel spolu s novými výrobními postupy budou mít destruktivní dopad na stabilitu ekosystémů a zdraví budoucích generací. Autorům zmíněných bestsellerů se podařilo přesvědčit masy lidí na celém světě, že ekonomický růst je z dlouhodobého hlediska neudržitelný (toto tvrzení následovalo po dlouhých období, kdy se tvrdilo, že tržní systémy nemohou dostatečný růst zajistit, a tedy vyřešit problém bídy, a musí být nahrazeny plánovaným hospodářstvím, které jako jediné blahobyt zajistí). V roce 1970 se ve Spojených státech konal historicky první Den Země. Zúčastnilo se ho kolem 20 milionů Američanů a jeho cílem bylo volat po politických krocích, které zastaví dosavadní způsob ekonomického rozvoje. Netrvalo dlouho a životní prostředí se začalo dostávat na stránky politických programů a na jednací řády parlamentů nejen Spojených států, ale i Evropského společenství a jednotlivých zemí světa.
Podstata chybných predikcí
Jak je však možné, že se žádné z vizí, jež v podstatě odstartovaly environmentální hnutí a zájem politiků a partajních sekretariátů o životní prostředí, nenaplnily? Anglie dnes uhlí vyváží, ropa je přes občasné (a většinou politicky způsobené) výkyvy ceny stále běžně dostupným energetickým zdrojem, úmrtnost i porodnost dramaticky klesají, a to nejen v západním, ale mnohem rychleji v rozvojovém světě. Lidé zkrátka žijí déle a lépe než kdy v historii a mají k dispozici mnohem více zdrojů než kdykoli dříve.
Nejucelenější vysvětlení tohoto „paradoxu“ poskytl v knize Největší bohatství ekonom Julian Simon. Ukázal totiž, že tím nejdůležitějším a jediným skutečně omezeným zdrojem, které má lidstvo k dispozici, není dostupná půda, minerály či ropa, ale lidská mysl, lidský důvtip, vynalézavost a invence. Je to právě člověk, kdo činí z jednotlivých neužitečných a nevyužitelných přírodou daných věcí opravdové zdroje, tedy užitečné vstupy výroby, která následně eliminuje hlad, bídu a utrpení lidí, jež nahrazuje delším, plodnějším a pestřejším životem. Simon vysvětlil, že klíčem k pochopení tohoto „triku“ je uvědomění si role, jež hrají ceny a podnikatelství při hledání substitutů.
„Základní přizpůsobovací mechanismus funguje následovně: více lidí a nárůst příjmů jsou v krátkém období příčinou problémů – nedostatku zásob a znečištění. Krátkodobá vzácnost způsobí růst cen a znečištění způsobí rozruch. Tyto problémy podněcují k hledání řešení. Ve svobodné společnosti se řešení nakonec objeví, ačkoli mnozí lidé hledají na vlastní náklady a řešení se jim nalézt nepodaří. V dlouhém období nás nové objevy posunují více kupředu, než kde bychom byli, kdyby se problémy vůbec nevyskytly. Tato teorie je zcela v souladu s historickou skutečností.“
Současný ekonom Ronald Bailey vysvětluje příčinu, proč předpovědi výše zmíněného typu selhávají, tak, že „myšlenky přibývají daleko rychleji než populace“. Hliník, uran, ropa a další látky ležely miliony let uloženy v zemi, aniž by kohokoli zajímaly. Až když člověk najde pro zdroj využití, začne se obávat o jeho vyčerpání. V šestnáctém století tak např. rostly v Anglii obavy, že budou vytěženy všechny lesy a lidé budou čelit nedostatku jediného zdroje tehdejší energie. Nabídka dřeva klesala, jeho cena rostla a lidé začali hledat náhradu. Nalezli ji v uhlí. O 200 let později, jak jsme již zmínili, vyvstaly stejné obavy o vyčerpání dalšího, v dané době nejvýznamnějšího zdroje – uhlí. Avšak ani tehdy se vize budoucnosti bez energie nenaplnily a Anglie začala využívat ropu. Dnes politici připravují drahá schémata, jak zpomalit využití ropy, abychom se v budoucnosti neocitli bez potřebného zdroje energie. Zapomínají přitom na skutečnost, že jakmile bude ropy skutečně nedostatek, její cena začne růst a podnikatelé – tak jako vždy v minulosti – začnou k masovému využití nabízet alternativní zdroje energie (což se již děje) nebo technologie, jak vytěžit ropu, kterou původně nechali z neznalosti výrobních postupů či kvůli vysokým nákladům v zemi nevytěženou (někteří autoři např. tvrdí, že pouze jediné naleziště dehtových písků v kanadské Albertě je schopno dodávat ropu pro celou planetu na příští století!).
Díky měnící se vzácnosti, která ovlivňuje cenu a následně chování jak spotřebitelů, tak producentů, nelze přírodní zdroje obecně vyčerpat. Samotné fyzické množství v přírodě se vyskytujícího statku tedy ještě nic nevypovídá o jeho vzácnosti a spotřebovávání nějakého zdroje ještě nemusí automaticky znamenat blížící se katastrofu nedostatku. Učebnicovým případem je třeba měď, jejíž cena se dlouhodobě snižuje, což dokazuje, že klesá její vzácnost, tj. je jí pro lidi stále více, nikoli méně! Ač se to může zdát někomu paradoxní, zvážíme-li možnost změny (přizpůsobení v důsledku lidské invence), lze najít velmi rozumné vysvětlení. Hlavní důvody, proč se obecně nerosty stávají méně vzácné v průběhu staletí jsou dva:
1) Rozvinutější technologie umožňují stále lepší způsob těžby a rozšiřují tak nabídku, tj. nové technologie umožňují nalézat „novou“, dříve nevyužitelnou zásobu nerostu
2) Průběžně jsou objevovány nové a levnější substituty přírodních nerostů, jež snižují poptávku po původních nerostech.
V našem příkladu tedy růst cen mědi signalizující její rostoucí vzácnost například v nedávné době stimuloval lidi k hledání jiných řešení přenosu dat. Bylo vynalezeno optické vlákno a satelitní komunikace jako náhrada za miliony kilometrů měděných drátů.
Pokud bychom chtěli jednoduše odpovědět na otázku, v čem tkví podstata chybných predikcí, pak je to právě v podcenění tohoto procesu, či obecně v neznalosti ekonomie. Namísto poznání fungování lidské společnosti, role invence a znalost historie stáli většinou u kořenů mylných předpovědí matematické modely. Předpoklad těchto modelů bývá obyčejně exponenciální vývoj poptávkové křivky při neměnné křivce nabídkové nebo jiná, podobná mechanická závislost. Je však opodstatněné předpokládat mechaničnost a neměnnost?
Člověk je narozdíl od zvířat a kamenů schopen svou myslí reagovat na změněné podmínky, hledat nová řešení problémů a vyhnout se tak „matematicky precizně zdůvodněným” predikcím katastrof. Odtud plyne nebezpečnost užívání matematických postupů, tolik užitečných ve vědách přírodních, ve vědách společenských – a zde se také otevírá prostor pro ekonomii, vědu o člověku.
Ekonomie
Pojďme se tedy podívat, proč je znalost ekonomii klíčová (a nikoli nežádoucí, jak mnozí tvrdí) pro vysvětlení problémů spojených s životním prostředím. Svět, ve kterém žijeme, je světem vzácnosti. Znamená to, že ne vše, co bychom si přáli získat, získat můžeme. A ne vše, co vlastníme či si přejeme vlastnit, můžeme mít v jakémkoli množství. Stojí tedy proti sobě omezené zdroje, zdroje vyskytující se jen v určitém množství, a neomezená přání lidí. Nastává ekonomický problém. Jak uvádí základní učebnice ekonomie:
Vzácnost je vztah mezi žádoucím a dostupným čili mezi nabídkou a poptávkou.[2]
Je-li něco vzácné, pak to znamená, že danou věc lidé nemohou získat v takovém množství, v jakém by chtěli, aniž by se museli zříci nějaké jiné hodnoty. Jinými slovy, lidé čelí volbě mezi alternativami. Každý člověk si přeje vlastnit (co nejvíce) vzácných věcí (od oblečení přes znalosti až po volný čas) a nakládat s nimi ke svému (co největšímu) prospěchu. Zároveň volbou jedné možnosti obětuje člověk všechny možnosti ostatní, tedy – vše má své náklady, a tedy cenu (byť si to mnozí odmítají připustit). Pro zapojení se do spolupráce s ostatními lidmi v moderní společnosti (která je usnadňována fungováním cenového mechanismu) je též nevyhnutelně nutná existence konceptu, který eliminuje konflikt a dává vzniknout směně – tímto konceptem je vlastnictví, které umožňuje s věcí disponovat a mít nad ní bezvýhradnou kontrolu. Pak je možný vznik motivací vlastníka se o svůj zdroj starat– tedy neplýtvat a v každém kroku zvažovat nejen dnešní zisk z využití zdroje, ale také zisky budoucí. Ekonomové vysvětlují, že při absenci vlastnictví dochází k takzvané tragédii obecní pastviny, tedy zničením zdroje kvůli krátkozrakému rozhodování.
Typickým příkladem této tragédie je stav ryb ve světových oceánech, které jsou nevlastněné a stávají se soukromým vlastnictvím až v okamžiku, kdy jsou ulovené. Podle údajů OSN je dnes téměř 80 % ryb v oceánech zcela či úplně vylovených. V kontrastu ke stále klesající nabídce ryb z oceánů stojí v současné době nejrychleji rostoucí odvětví výroby potravin na světě – akvakultura či akvafarming, odvětví založené na soukromém vlastnictví. Jde o chov ryb či korýšů v ohraničených vodních prostorách, jako jsou rybníky, mořská pobřeží, umělé nádrže, klece zapuštěné v oceánech apod. Díky „vodnímu farmaření“ se na jídelníčky a pulty obchodů vrací ryby, které byly považované za téměř vyhynulé a které bylo zakázáno lovit. Vlastníci vodních farem nachází díky ziskovému motivu způsoby, jak eliminovat choroby, které ryby, krevety či kraby postihují, jak dané druhy šlechtit, případně vypouštět zpět do volných oceánů.
Další příklad dopadu absence vlastnictví představuje kácení deštných pralesů v rozvojových zemích. Jde o země Latinské Ameriky či jihovýchodní Asie, jejichž vlády často za úplatky pronajímají lesy na krátkou dobu těžařským společnostem. Ty se logicky zajímají jen o krátkodobé zisky, protože doba, po jakou budou moci svůj kvazi-vlastnický titul využívat, je omezená. Naproti tomu např. vlastníci lesů v Rakousku hospodaří tak, aby jim les přinášel příjem nejen v současném, ale i v budoucím období a rozloha lesů zde každoročně roste o cca 2 000 ha.
Znečištění
Nyní se zaměřme na druhý okruh problémů, a sice na znečištění životního prostředí. Člověka a jeho ekonomické jednání jsme označili za příčinu toho, že k vyčerpávání zdrojů nedochází, ba naopak, že jsou vynalézány zdroje stále nové. Ekonom by řekl, že se zdroje přírodní mění na zdroje ekonomické, tj. využitelné pro člověka. Není to však zároveň rovněž člověk a jeho aktivita, kdo je zodpovědný za degradaci životního prostředí? Není právě stále rozvinutější ekonomika příčinou znečištění? Nejsou snad právě výrobci ve své snaze o snižování vzácnosti, a tedy při rozrůstání svých výrobních podniků těmi, kdo se na stavu naší planety nejvíce „podepisují”? Nepředstavují kapitalizmus, pokrok a honba za ziskem pro životní prostředí největší zlo?
Mluvíme-li o kvalitě životního prostředí, pak vzácnost je nejspíše první charakteristikou, která nás napadne. Čistá voda, neznečištěný vzduch či úrodná půda jsou věci, které si lidé přejí, ale automaticky je nemají. Jedná se tedy o omezené, chtěné, a tudíž vzácné statky. Rovněž rostoucí počet ekologických mítinků a demonstrací ukazuje na vzrůstající ekologické cítění široké veřejnosti celého světa. Roste počet těch, kteří poptávají neznečištěné životní prostředí.
Jak ale řešit problém nedostatku čistého životního prostředí, když si uvědomíme, že vzácné jsou zároveň i výrobky jako léky, potraviny, oděvy, auta či dětské pleny vycházející z továren, jež právě toto prostředí znečišťují? Jak již víme, vše má své náklady, a proto nelze mít více všeho. Každý tisíckrát za den něco obětujeme, abychom získali něco jiného, co je pro náš život momentálně důležitější. Obětujeme volný čas a raději pracujeme, abychom si mohli koupit jídlo. Kácíme strom, abychom si vyrobili nábytek atd. atd. Tento poznatek je potřeba mít vždy na paměti, když voláme po přírodních krásách.
Ekonomický růst a životní prostředí
Jedinou cestou, jak mít v delším období „všeho více“, je hospodářský růst. Řada studií ukazuje, že životní prostředí je v bohatých společnostech kvalitnější než v chudých oblastech a tito lidé mají obecně mnohem kvalitnější život – žijí déle, jsou vzdělanější atd. Vztah mezi výší příjmu a znehodnocením životního prostředí popisuje tzv. Environmentální Kuznetsova křivka (EKC). V 1. části křivky, tj. v části nízkého příjmu na hlavu až do bodu zlomu, roste spolu s nárůstem bohatství společnosti i degradace přírodních zdrojů. Chudí lidé totiž vynakládají většinu prostředků na zajištění základních potřeb jako je jídlo či ošacení a životní prostředí se na jejich preferenční škále, tj. jakémsi seznamu věcí od nejvíce po nejméně chtěné, nachází relativně nízko. Od bodu zlomu (jež Krueger a Grossman stanovují na 8000 USD na hlavu[3]) začíná růst schopnost lidí uspokojit i další, nové potřeby včetně kvality životního prostředí. Tento mechanismus zajišťuje, že při růstu bohatství společnosti přibývá nabízejících statku čistého životního prostředí a jeho kvalita na daném území roste. Světová banka již v roce 1992 ve Zprávě o rozvoji světa upozornila, že společnosti dosahují bodu zlomu při stále nižším HDP na hlavu, tj. stále „dříve“, a celá EKC se posunuje směrem dolů, tzn. že pro každou úroveň HDP na hlavu je degradace životního prostředí s postupem času nižší. Řečeno jinými slovy, dnešní rozvojové země, které budou bohatnout, budou dosahovat na každou úroveň HDP na hlavu nižšího znečištění a okamžik, kdy se znečištění v jejich zemi začne obecně zlepšovat, u nich nastane dříve než u obdobně bohatých států v minulosti. Toto zjištění ukazuje schématicky následující graf.
Obrázek 1: Environmentální Kuznetsova křivka a její posun v čase
Znečištění a vlastnická práva
Na rozdíl od obyčejných věcí vzniká u životního prostředí častěji problém s vymezením vlastnických práv, jež by jednoduše řešily problémy s alternativním využitím toho kterého zdroje. Standardní ochrana vlastníka funguje v případě, pokud např. majitel továrny vyváží odpad na vaši zahradu. Tehdy je relativně jednoduché jej za takovou činnost hnát k odpovědnosti v širokém spektru možností (vyjednávání vedoucí k peněžitému odškodnění, protislužba, soudní proces apod.).
Vypouští-li ale továrna škodliviny do potoka protékajícího vaším pozemkem, je situace obtížnější, neboť potok (vodní tok) nelze většinou kvůli platné legislativě vlastnit, byť takové vlastnictví v minulosti nijak neobvyklé. Situace se ještě komplikuje v případě, kdy továrna vypouští škodliviny do vzduchu, který lidé v okolí musí dýchat. Vlastnické právo k ovzduší si většinou vůbec nedokážeme představit, i když opět historie znala i takové vlastnické právo.[4] Naše neschopnost představy nicméně problém, o kterém hovoříme, nijak neodstraňuje. Nebude-li majitel továrny či jiného zdroje závadných emisí nucen nést náklady své činnosti, a nebude-li existovat někdo, kdo bude mít motivaci takové jednání potrestat, nebude existovat funkční ochrana před ničením životního prostředí. Opět čelíme tragédii obecní pastviny.
Závěr
K žádnému skutečnému vyčerpávání zdrojů na naší planetě nedochází. Soukromé vlastnictví, využití lidské invence, cen a ziskového motivu byly a jsou dobrým mechanismem díky němuž se nemusíme obávat, že by se tato historická zkušenost mohla v budoucnu nepotvrdit. Dokonce ani se znečištěním životního prostředí to není tak horké, jak by se nám mohlo z řady novinových zpráv jevit. Komplexní přehled vývoje kvality jednotlivých oblastí životního prostředí podává rozsáhlá kniha Skeptický ekolog statistika a bývalého člena Greenpeace Bjorna Lomborga, jenž tvrdí:
„Skutečný stav světa je takový, že dnes narozené děti budou žít déle, budou zdravější a budou mít přístup k většímu množství potravin. Budou vzdělanější a budou se těšit více občanských a politických svobod. Budou vyrůstat ve světě, jehož životní prostředí není ničeno…“[5]
Nelze však říci, že by problémy v oblasti životního prostředí mizely automaticky. Zničíme-li – např. kvůli znárodnění problémů životního prostředí či jejich politizaci – onen osvědčený mechanismus ochrany životního prostředí stojící na soukromé iniciativě a soukromém vlastnictví, nastane problém. Ono totiž, jak obhájci socialismu poznali na vlastní kůži, nestačí volat po světě, kde nebudou problémy a věřit, že vládní plánovači problémy vyřeší. V touze pomoci, aby problémů v oblasti životního prostředí ubývalo, bychom se však neměli stávat utopisty. Náš spokojený život v čistém životním prostředí je příliš důležitý na to, abychom jej svěřili politikům. Respekt k vlastnickým právům a chápání poznatků ekonomie jsou osvědčené recepty na hospodářský růst, jehož nedílným výsledkem je čisté životní prostředí. Čím bude svět svobodnější a bohatší, tím poroste i počet lidí, jež si budou moci „dovolit“ se zabývat nikoli jen sháněním potravy a ošacení, ale i takovými hodnotami, jako je příroda a její krásy.
Více o vztahu ekonomie a životního prostředí:
Čamrová, Lenka (ed.): Ekonomie a životní prostředí, Alfa Publishing a Liberální institut, 2007
Lomborg, Bjorn: Skeptický ekolog, Dokořán a Liberální institut, 2006
Simon, Julian: Největší bohatství, CDK, 2006
Urbanová, Tereza a Šíma, Josef: Tržní přístup k ochraně životního prostředí, Oeconomica, 2004
[1] Autoři Tereza Šímová a Josef Šíma
[2] Heyne, P.: Ekonomický styl myšlení, VŠE, 1991, str. 77.
[3] Grossman, G. – Krueger, A., 1994: „Economic Growth and the Environment, National Bureau of Econmic Research, Working Paper no. 4643
[4] Rothbard, M.: Právo, vlastnická práva a znečištění ovzduší v Čamrová, L., 2007
[5] Lomborg, B.: The Skeptical Environmentalist v Anderson, T. (ed.): You Have to Admit It’s Getting Better: From Economic Prosperity to Environmental Quality, Hoover Institution Press, 2004, str. 44