Stát představuje pro velkou většinu lidí instituci, která se zabývá problémy, na jejichž vyřešení by byl izolovaný jednotlivec krátký. Jedině s pomocí státu se prý lze úspěšně vypořádat s poskytováním dostatečné pomoci chudým a nemocným, jen tak lze prý pěstovat umění, stavět silnice, chránit přírodu, vzdělávat děti… Takto lze pokračovat hodiny v nekonečném seznamu údajně nezbytných funkcí státu. Ti, kdo se snaží obhajovat omezení role státu, jsou označováni za naivní, nevzdělané a bezcitné „tržní komsomolce“, kteří nechápou složitost doby a význam stále dalších – „nových“ – úloh státu, které musí vykonávat obzvláště v době na přelomu tisíciletí, v období transformace, v době přibližování k EU, ve věku globalizace, v době celosvětového „boje proti terorismu“… Oproti „primitivnímu“ přístupu těchto „omezenců“ a „naivních teoretiků“ stojí „sofistikovaný“, „moderní“, praktický a univerzální recept skutečných „humanistů“, „společenských vědců“, „dobrosrdečných lidumilů“ – zásah státu. Každý přece chápe, že o tyto věci se nemůže starat osamocený jedinec!
Na počátku byla… společnost
Člověk – jako tvor vybaven rozumem – si od počátků své existence uvědomoval, že přežití mu může nejlépe zajistit spolupráce s ostatními lidmi. Postupně se rozvíjející dělba práce umožnila zvyšování životní úrovně a činila vzájemnou závislost lidí na sobě mnohem intenzivnější. V důsledku dobrovolné spolupráce vznikaly a rozvíjely se vazby mezi lidmi, tj. vznikala a rozvíjela se společnost. Jednoduše řečeno, lidé zjistili, že velkou část problémů, před kterými stojí, nemohou řešit izolovaně, ale že je lze řešit pouze za pomoci ostatních lidí (společnosti). Toto platí tím více, čím důsledněji k dělbě práce dochází (a čím větší prosperitě se lidé těší[1]). V současnosti tedy nemůže nikdo předkládat návrh na návrat k řešení problémů osamocenými a izolovanými jednotlivci jako možnou alternativu vývoje, protože zřeknutí se společenských vztahů, tj. i dělby práce, by nutně přivodilo vyhynutí části lidstva. Značná část izolovaných jednotlivců by totiž nebyla vůbec schopna zajistit si obživu nutnou k pouhému přežití a ostatním, kteří by přežili, by dramaticky poklesla životní úroveň. Nikdo proto, snad kromě radikálních ekologistů, takovéto návrhy nepředkládá. Přesto ovšem zastánci silného státu neustále tato nesmyslná tvrzení stoupencům omezení role státu podsouvají, což lze považovat buď za jejich rafinovaný taktický tah (tj. záměrnou lež), nebo projev jejich hlouposti.
Rozvoj společenských (mezilidských) vztahů je tedy produktem dobrovolného a záměrného lidského jednání, jímž se lidé pokoušejí hledat efektivní způsoby zvyšování své životní úrovně. Tímto způsobem vznikají firmy, nadace, školy, spolky, cechy, komory, divadla atp., tj. všechno, co známe z naší každodenní zkušenosti. Na tomto místě se ovšem musíme na chvilku zastavit. Neunáhlili jsme se, když jsme za výsledek fungování společnosti označili všechno, co známe z naší každodenní zkušenosti? Kde nám v naší analýze zůstal stát? Je stát výsledkem fungování společnosti?
Stát jako nepřítel společnosti
Ne každou lidskou činnost můžeme označit za projev rozvoje společnosti, tj. projev dobrovolné spolupráce lidí za účelem zvýšení jejich blahobytu. Existuje velká skupina protispolečenských aktivit, které nejsou založeny na vzájemné spolupráci, nýbrž na používání násilí – loupeže, vraždy, únosy, vydírání a jím podobné. V důsledku těchto aktivit dochází k obohacování jedné skupiny lidí (zločinců) na úkor druhé skupiny lidí (obětí násilí) a společnost (lidé, kteří mírumilovně žijí a spolupracují) se samozřejmě těmto násilným aktivitám snaží bránit – zloději, vrahové a jiní zločinci jsou chytáni a trestáni. Společenské síly jsou mobilizovány, aby tyto protispolečenské aktivity byly ze společnosti vymýceny. Podobné úvahy přivedly řadu myslitelů k poznání, že je velmi užitečné soustředit se na vysvětlování rozdílu mezi společenskými aktivitami a protispolečenskými aktivitami, tj. mezi aktivitami založenými na dobrovolnosti a aktivitami založenými na donucení. Upozorňovat na to, že čím více aktivit bude mít povahu protispolečenskou (čím více bude násilníků a zlodějů), tím méně síly bude mít zbytek společnosti ke své mobilizaci (chytání zlodějů a násilníků).
Do které skupiny patří instituce státu? Jedná se o součást společnosti nebo o příklad protispolečenské instituce? Jinými slovy řečeno, jde o instituci založenou na dobrovolnosti, nebo na donucení? Odpověď je zřejmá. Stát je definován jako instituce spočívající na donucení (zdanění), která je zároveň monopolním poskytovatelem služeb obrany a finálním arbitrem při řešení sporů, a proto jej musíme zařadit do skupiny obsahující protispolečenské instituce. Velikost skupin přívrženců politických stran, které se svým hlasováním snaží dát státu legitimitu a vytvořit dojem, že stát je cosi, co si lidé přejí a dobrovolně volí, není v této záležitosti rozhodující. Kdyby existoval byť jeden jediný mírumilovný člověk, který by byl (násilím, či pod hrozbou použití násilí) donucen akceptovat většinové rozhodnutí, stačilo by to na odmítnutí myšlenky, že stát je dobrovolnou, tj. společenskou institucí, a nutně vedlo k zařazení státu do kategorie protispolečenských sil.[2]
Jelikož je stát protispolečenskou institucí, existuje na úkor společnosti. Odebírá jí sílu bojovat proti všem činnostem, jež společnost ničí. Oslabuje její schopnost pomocí dobrovolné dělby práce a vzájemné spolupráce stavět se proti silám, jež jsou založeny na násilí a donucení.
Naneštěstí se jen málo rozumí tomu, že stejně tak jako platí, že stát nemá žádné své peníze, nemá ani žádnou svou moc. Veškerou moc, jíž disponuje, je moc, kterou mu dává společnost, plus ta, kterou získá čas od času znárodněním z toho či onoho důvodu. Neexistuje žádný zdroj moci, na které by stát jinak spočíval. Vždy, když tedy stát získá více moci…, společnosti zbude o tolik moci méně. Nikdy nelze posílit stát, aniž by nedošlo k přibližně stejnému vyčerpání moci společnosti.[3]
Je možné najít nějaké, všemi viditelné, důkazy tohoto omezování společenských sil a posilování protispolečenských sil státu? Zmiňme jen pár nejkřiklavějších příkladů: V důsledků zestátnění systémů sociálního zabezpečení stát zlikvidoval téměř veškeré systémy pomoci chudým, nemocným a starým fungující na základě dobrovolnosti – o dlouhé historii „friendly societies“, vzájemných spolků, společenstev emigrantů v USA, Červeného kříže[4] již dnes nikdo téměř nic neví a obhájci státu se až příliš rychle dobírají závěru, že kdyby se „mělo spoléhat na dobrovolnost“ tato pomoc by „nemohla být poskytována v dostatečném množství“. Odtud prý plyne důvod k rozsáhlým státním „sociálním“ redistibučním programům. Předchozí analýza nám ale již dala návod, jak na tento argument reagovat. „Vždy, když tedy stát získá více moci…, společnosti zbude o tolik moci méně. Nikdy nelze posílit stát, aniž by nedošlo k přibližně stejnému vyčerpání moci společnosti.“ V důsledku nárůstu moci státu klesá moc společnosti. Společnosti ochromené vyvlastňováním (zdaněním) ubývá schopnosti pomáhat chudým, nemocným a starým právě kvůli existenci státních programů organizované pomoci. Jestliže někdo tvrdí, že „společnost by dnes dostatečně neposkytovala“ nějaké služby, pak by se měl okamžitě vyslovit pro posílení moci společnosti, tj. oslabení moci státu, aby tyto služby společnost lidem v nouzi poskytovat začala. Opačný krok, jehož následkem je ještě větší posílení státu, tj. oslabení společnosti, zmiňovanou „nedostatečnou moc společnosti“ ještě posiluje a společenské síly ještě více ničí, přičemž hrozí jejich úplná destrukce. Kdo by byl motivován k tomu, aby cíleně budoval složité společenské vazby, zakládal nadace, podporoval nemocnice a dětské domy, když stát formou daní odčerpává polovinu příjmu, jenž si člověk vydělá? Kdo by pomáhal chudým, když mají „nárok“ na minimální zaručený příjem? Rozšiřování státních „sociálních“ programů ovšem nejen ničí schopnost společnosti pomáhat svým členům, ale zároveň vytváří velké skupiny lidí, jež jsou na „nárokových“ dávkách závislé. Tito lidé (spolu se státními úředníky a lidmi pracujícími ve státním sektoru) jsou v demokraciích poté mocnou politickou silou, která si neustále vynucuje další a další zvyšování přerozdělování. Společnost založená na všestranně výhodné dobrovolné spolupráci se tímto procesem rozpadá na organizované skupiny, které využívají politické moci (donucení) a přetahují se o lup v podobě daňových výnosů. Stále více a více lidí se přestává věnovat produktivním aktivitám (poskytování užitečných věci spotřebitelům) a soustřeďují se na politické manévrování, kterým se snaží dostat na stranu politických vítězů a čistých daňových příjemců. „V demokracii jsou lidé motivováni k tomu, aby se pokoušeli a nakonec v rámci politického procesu uspěli při získání toho, co se jim v ekonomickém procesu dosáhnout nepodařilo“ [5]
Se zásadní analýzou takovéhoto vývoje, jenž dnes tak dobře známe a každodenně vidíme, přišel na počátku 20. století německý sociolog Franz Oppenheimer. Ukázal, že existují pouze dva základní způsoby uspokojování lidských potřeb: (1) výroba a dobrovolná směna s ostatními na trhu a (2) vyvlastnění bohatství druhých. První způsob nazývá Oppenheimer „ekonomické prostředky“ uspokojování potřeb a druhý způsob nazývá „politické prostředky“. Stát je výstižně definován jako „organizace politických prostředků“.[6]
Vznik státu
Jakým způsobem došlo k tomu, že stát začal společnost vytlačovat? Jak se stalo, že dobrovolnost byla nahrazena donucením? Jak se stalo, že politické prostředky uspokojování potřeb začaly zvyšovat svůj význam na úkor prostředků ekonomických? Jak vznikl stát?
Část autorů se snaží prokázat, že stát vznikl jako produkt dobrovolné volby (např. jako konstituční smlouva, jak dnes nejhlasitěji tvrdí teoretikové veřejné volby). Stručně řečeno, lidé žijící v přirozeném stavu se sešli, uvědomili, že některé problémy si vyžadují uvalení monopolní moci na společnost (např. řešení sporů), a tak se dohodli, že stát „založí“. Těžko si ovšem lze něco takového představit. Kdo by se dobrovolně zbavil moci rozhodovat o svém životě a tuto moc svěřil do rukou instituce, ve které má jeho vlastní hlas jen nepatrný vliv na takto závažné rozhodnutí? Zcela určitě by se našel alespoň jeden člověk, který by se takovéto smlouvy neúčastnil. Teoreticky je proto tento koncept zcela neudržitelný.[7]
Co nám o této skutečnosti vypovídá historie? Bohužel nic překvapivého:
„Ať již se podíváme na jakýkoli stát v jakémkoli okamžiku v historii, člověk nedokáže rozlišit aktivity jeho zakladatelů a správců od aktivit profesionálních zločinců.“[8]
Klasický historický popis vzniku státu provedl již zmiňovaný Franz Oppenheimer v knize Der Staat (The State), která je součástí jeho mnohasvazkového pojednání o společnosti. Oppenheimer dokládá, že státy typicky vznikaly jako důsledek porobení jedné skupiny skupinou druhou. Zemědělské kmeny, které se usadily na jistém území, se staly závislé na obdělávané půdě. Nezemědělské kmeny, například kmeny pastevců v této situaci začaly ze zjevných ekonomických pohnutek vést válku proti usedlým kmenům. Zprvu pouze drancovaly a vraždily, ale po čase zjistily, že je dlouhodobě přínosnější zemědělské kmeny zotročit a vynucovat od lidí žijících na dobytém území platby. U vzniku státu tedy stála válka a drancování, k čemuž bylo také potřeba, aby byla omezena schopnost lidí žijících na dobytém území odejít (migrovat). Během času byl ochromen odpor porobeného kmene, od hrubého násilí mohlo být upuštěno a postačila pouhá hrozba násilím. Oba kmeny po čase splynuly, vládnoucí „elity“ se stabilizovaly a začaly vymýšlet mechanismy, jak z porobených mas získat stále více a více prostředků a zajistit jejich větší poslušnost. Tak vznikaly nové daně, centrální banky a celá třída státem placených intelektuálů, kteří mají vymýšlet důvěryhodné teorie ospravedlňující nutnost existence státu (existence donucení a organizovaného loupení) a udržovat národ v poslušnosti.[9] „Zvyk se stává prvním důvodem dobrovolného otroctví“[10] všiml si již v 16. století Étienne de la Boétie, když se zamýšlel nad důvody přijímání útlaku ze strany vládců, a jeho poznatek platí dodnes. Instituce státu vznikla a je udržována násilím či hrozbou násilí; nutně vytváří ve společnosti spory, vede k vytváření privilegovaných skupin, programovému a systematickému přerozdělování (a také k produkování ekonomického chaosu a nezměrného plýtvání[11]).
Rozvoj společenských sil jako projev civilizace
Uvědomění si základního rozdílu mezi způsobem fungování společnosti, pro který je typická harmonie a dobrovolnost, a fungováním státu, pro které je typický vznik hegemonického vztahu nadřízenosti a podřízenosti, používání donucení, je prvním krokem k porozumění nebezpečí plynoucí z nárůstu moci protispolečenské instituce – státu. K tomuto pochopení mohou napomoci skvělé klasické práce Alberta Jay Nocka, Franze Oppenheimera a Murrayho Rothbarda (nebo Rothbardovými slovy „nejlepší kniha z pera současného autora“ The State od Anthony de Jasaye). Jak Nock přesvědčivě ukazuje, za veškerými úspěchy, kterých lidstvo dosáhlo, stojí tzv. síla společnosti (social power). Ta je generována vzájemnou interakcí jednotlivců, kteří prostřednictvím svobodného trhu produkují bohatství. Stát (state power) na druhé straně není tvořen žádnou produktivní silou, ale veškeré prostředky, které má, odčerpává společnosti, čímž omezuje její schopnost vytvářet další bohatství v nejširším slova smyslu. Oppenheimer studuje historický vývoj státu, objevuje za jeho vznikem vždy válku, rabování a vraždění a identifikuje dvě protichůdné metody uspokojování potřeb lidí „politické prostředky” a „ekonomické prostředky”, které opět vypovídají o důležitém rozlišováním mezi státem (donucením) a společností (dobrovolností). A nakonec Murray Rothbard prokázal,[12] že neexistuje žádná stabilní rovnováha mezi existencí státu a existencí společnosti. Každý, byť minimální stát se nakonec stává státem maximálním, což je úvaha, která tvoří paralelu slavného Misesova ekonomického argumentu, že neexistuje stabilní rovnováha mezi svobodným trhem a plánováním.
Budoucí svobodné politické uspořádání
Misesova predikce o kolapsu socialismu se nakonec navzdory výsměchu řady „uznávaných“ společenských teoretiků, kteří skrytě či méně skrytě se socialismem sympatizovali, naplnila. Je-li ovšem Rothbardova analýza politického uspořádání skutečně paralelou Misesova ekonomického argumentu, pak je i etatismus (stejně jako byl socialismus) odsouzen k zániku. Jeho rozpad může trvat dlouho, ale jelikož neexistuje stabilní rovnováha mezi společností a státem, nutně dříve či později dojde k úplnému vítězství moci státu a rozkladu společnosti, jenž bude spojen s utrpením nepředstavitelného rozsahu, nebo se etatismus ocitne na smetišti dějin stejně jako socialismus. To, jaká varianta zvítězí, bude záležet na schopnosti lidí (a společenských teoretiků), použít vlastní rozum při objevování principů, které musí být uplatněny ve společnosti, jejíž moc nemá být devastována protispolečenskými silami. Pojďme se nyní zamyslet nad tím, jaké principy „politického“ uspořádání jsou slučitelné s rozvojem společenských sil, tj. nenásilí a dobrovolnosti.
Jak poznamenal Ludwig von Mises: „Žádný národ ani žádná jeho část by neměla být držena proti své vůli v politické asociaci, kterou nechce.“[13] Žádný slušný člověk patrně nebude s tímto minimálním požadavkem nenásilí ve společenských vztazích nesouhlasit. Proto by se i naše analýza mohla odvinout od tohoto společně sdíleného východiska. Tento Misesův argument je ještě posílen skutečností, že dokonce i dnes je v podstatě každý politik ochoten přiznat existenci „práva národa na sebeurčení“. Každý dnešní demokratický politik, pakliže je skutečným demokratem, musí přiznat, že jestliže se nějaký národ chce vyvázat z většího (vícenárodního) celku, pak o tomto odtržení nemůže hlasovat obyvatelstvo celku, od kterého se chce jedna část odtrhnout, ale pouze obyvatelstvo té části, která o odtržení usiluje (např. utiskovaná národnostní menšina). Je-li někdo demokrat (což je případ velké většiny politiků), musí toto právo – právo na secesi – uznat. Možnost a dokonce i nutnost vyústění demokratického uvažování do uznání tohoto principu ukazuje, že dokonce i existující demokracie (moderní princip výběru vládců) může být prostředkem k dosažení žádoucího cíle.
Ludwig von Mises byl jedním z velkých myslitelů, kteří již od doby, kdy se toto právo stalo díky prezidentu Wilsonovi velmi populární, upozorňovali na to, že když hovoříme o secesi a právu na sebeurčení, nikdy nelze o tomto právu hovořit ve vztahu ke státům. Stát totiž ze své podstaty nemůže mít žádná práva. Práva (rozumem nahlédnutelné společenské normy vyúsťující v mírovou lidskou koexistenci) mohou mít pouze lidé, a proto tento koncept nelze použít na zvířata, stromy, města, státy, sekery, nebo knihy… Vedle veškerých práv, která lidé mají,[14] leží samozřejmě omezení, která vytvářejí překážky naplnění těchto práv. Lidé nemají mnohdy moc svého práva se domoci. Lidské právo na život je tak často sice ohrožováno činností některých kriminálníků, kteří toto právo nerespektují, nebo lidský život může ohrožovat třeba živelní pohroma, nicméně na nezcizitelném právu na život tato nemožnost či neschopnost jej obhájit nic nemění. Lidské právo na majetek je podobně základním právem člověka a velká většina lidí existenci tohoto práva nezpochybňuje. Přesto je však toto právo porušováno: zloději kradou, státy vybírají daně, ústavní listiny umožňují vyvlastňování za arbitrárně stanovenou „náhradu“. Právo na majetek tedy sice existuje, ale člověk se více či méně organizovaným tlupám lupičů často brání jen s velkými obtížemi. Nemá prostě dostatek síly (moci) své existující právo uhájit. Podobně snaha o výkon práva na sebeurčení, na svobodný výběr politické asociace, ve které bude ten který člověk působit, může narazit na neschopnost člověka (nedostatek síly či moci) obhájit toto své právo.
Právo na sebeurčení, o němž je řeč, není právem národů na sebeurčení, ale právem na sebeurčení obyvatel každého území dosti velkého, aby tvořilo samostatný správní okres. Kdyby bylo nějakým způsobem možné dát každému jednotlivci toto právo na sebeurčení, muselo by se tak stát.[15]
Jakmile totiž demokratický politik uzná právo na sebeurčení, právo na secesi, nelze najít žádnou jinou logickou hranici, jak určit nejmenší jednotku, která se může k secesi uchýlit, než je jednotlivec. Když se mohlo oddělit Československo od Rakousko-Uherska, proč ne Česko od Slovenska? Bylo-li toto možné, proč brát právo Čechům, aby se odtrhli od Moravy? Ve stejné logice musejí mít obyvatelé města právo provést secesi od vyššího politického celku, jenž si nepřejí. Pak je ale nutné přiznat toto právo i lidem v jednotlivých ulicích měst, obyvatelům jednotlivých domů v ulici, jednotlivých bytů… a nakonec jednotlivcům. Žádný člověk nesmí být držen proti své vůli v politické asociaci, již si nepřeje. Jinými slovy, každý člověk má právo secese od jakékoli vyšší politické jednotky.[16] Úvahy o tom, jaký stupeň secese je ještě „možný“ a jaký ne, jsou úvahami technickými a „možnost” uplatnění práva na secesi se mění s rozvojem civilizace obecně a rozvojem technologií zvláště. Navíc rozhodovat o tom, zda tuto možnost člověk (skupina lidí, ulice, město, národ) učiní, záleží na něm, a nikoli na vůli nějakého politika, který mu laskavě tuto možnost udělí. Je zcela zjevné, že jestliže se někdo silou pokusí zabránit uplatnění tohoto práva, je zločincem, bez ohledu na to, jestli jej podporuje nějaká skupina lidí libovolné velikosti, která toto právo nerespektuje. Ve světě prostě najdeme velmi mocné kriminální gangy a politicky organizované většiny. „Právo“ ovšem nevzniká z vůle gangu či politiků. Ti jej mohou pošlapat, ale nikoli stvořit.
Důsledky secese
Secese jistého území od stávajícího většího politického celku neznamená přerušení všech vazeb mezi lidmi, omezení vzájemných styků, obchodu a nárůst nepřátelství. Naopak. Secese totiž neznamená nic jiného než přesunutí moci nad znárodněným majetkem z vyšší úrovně na nižší, což vytváří příznivější podmínky pro kontrolu politické moci a ztěžuje její zneužití. Těžko si představit, že by politická správa na úrovni města či vesnice prováděla „svým” obyvatelům to, co prováděla centralizovaná politická moc Sovětského svazu nebo Československa „svým” občanům. Koneckonců není třeba připomínat nejsurovější komunistická zvěrstva. Vystačíme zde i s příkladem současným. Jen těžko si lze představit, že by představitelé politické moci města či vesnice prováděli kontinuální vyvlastňování poloviny majetku a bohatství „svých” občanů (navíc se zdůvodněním, že je to pro jejich vlastní dobro), tak jak to činí „vyspělé” evropské demokratické státy dneška, a že by vytvořili třídu tisíců a milionů zaměstnanců tzv. veřejného sektoru, kteří by paraziticky žili z výsledků produktivní činnosti zbytku populace. Občané města by také okamžitě rozpoznali absurdnost instituce, která by se prohlásila za městskou centrální banku, začala vydávat vlastní papírové peníze a nutila lidi používat tyto „cáry papíru” pomocí zákona (zákon o zákonném platidle). Zároveň by všichni okamžitě viděli to, jak ohromné zisky přináší emise papírových peněz těm, kteří je tisknou, a pochopili by velmi rychle, že ustanovení o zákonném platidle nechrání nikoho jiného než ty, kteří se dostali k politické moci, jež jim umožňuje získávat „něco za nic” – tisknout dle vlastního uvážení nekryté papírové peníze.[17], [18]
Vytváření větších a větších politických celků (politická centralizace) většinu politického rozhodování vzdaluje člověku do té míry, že to, co je zřejmé a jasné na nízké úrovni hned na první pohled, se postupně zastírá a lidé získávají pocit, že daná věc je tak komplikovaná, že k jejímu vysvětlení je třeba nějaká sofistikovaná teorie, makroekonomický model, nebo mise Mezinárodního měnového fondu a že jí obyčejní lidé nemohou nikdy rozumět. Získávají tak například přesvědčení, že centrální úřady jsou bezpodmínečně nutné k jejich životu a že veškeré nekalosti, o kterých se dozvídají, jsou způsobeny tím, že v dobrém systému se na jednom místě ocitl špatný člověk (popřípadě, že daný ministr má špatné rádce a pouze neví, co se přesně děje.).
Secese vytváří silné motivace k tomu, aby byl přesun politické moci doprovázen otevíráním se okolnímu světu. Menší politická jednotka má mnohem silnější motivace k tomu, aby zůstala otevřená a spoléhala ve větším rozsahu na obchod a dělbu práce, které jsou zdrojem blahobytu společnosti. Čím menší daná jednotka je, tím nesmyslnější jsou úvahy o soběstačnosti v produkci zboží X či dotování vývozního artiklu Y. Představme si město, kde by se zemědělská lobby pokusila prosadit zákon o exportních dotacích své neefektivní výroby. Ostatní by okamžitě viděli, kolik celá věc stojí a jaké má následky. (Nikdy by nemohl vzniknout takový projekt jako je společná evropská zemědělská politika, ale pravděpodobně ani projekt typu „doletíme první na Mars, ať vedle ve městě vidí, jak daleko umíme létat“.)
Jelikož hnutí za odtržení nějakého území vznikají velmi často z pocitu, že dané území je systematicky vykořisťováno zbytkem státu (viz secese holandských provincií, Slovenska, pobaltských „sovětských” republik), přispívá secese k vytváření harmonie namísto politických tenzí. Při politickém oddělení dvou území je zřejmé, kdo kolik produkuje a kolik co stojí. Rozpory a nenávist vznikající z pocitu, že „my na vás doplácíme”, je nahrazena úvahami typu „jestli budete chtít, jsme schopni vám dodat zboží X a rádi bychom nakoupili zboží Y”. Nucená politická integrace je nahrazena oboustranně výhodnou dobrovolnou spoluprácí.
Konkurence v politické organizaci
Úspěšnost některých menších politických celků je také zdrojem imitace jejich chování ze strany ostatních. Lidé žijící v celku A, kde vláda prosazuje zákony na „ochranu trhu práce“, jako je např. minimální mzda, různá protidiskriminační opatření omezující volbu zaměstnance na základě věku, pohlaví, vzhledu apod., či naopak povinná diskriminace cizinců, velmi brzy zjistí, že sousední politický celek B, kde minimální mzda neexistuje, zaměstnavatelé nejsou svazovány mnoha regulacemi a zahraniční pracovní síla tam může volně pracovat, pakliže jí někdo práci nabídne, lépe prosperuje a budou se proto snažit úspěšné politiky a politické uspořádání napodobit. Nepodaří-li se jim to v rámci daného politického celku, odtrhnou se a vytvoří si svůj vlastní. Proces napodobování úspěšnějších způsobů politického uspořádání je jedním ze základních přínosů uznání secese jako legitimního prostředků politiky a je základem úspěšného společenského vývoje.[19]
Vytváření menších politických celků je také prostředkem k hledání optimální velikosti komunit snažících se o zachování a další rozvoj jistého kulturního dědictví, místních či národních zvyků, jazyka apod.[20] Proto by také bojovníci proti konzumní společnosti měli podporovat decentralizaci, secesi a uznání absolutního práva na majetek, a nikoli volat po posílení role státu, státních programech ochrany alternativních životních stylů apod. A je to právě centralizovaná správa systému (pro všechny povinného) školství a kultury, která je zdrojem národní nesnášenlivosti, politicky pěstované jednolitosti apod.[21], [22]
To, že by výsledný stav svobodného politického uspořádání, které by uznalo právo na secesi, byl velmi odlišný od stavu dnešního, kdy je secesi všemožně bráněno vládami nejsilnějších států světa, je zřejmé. Nic ovšem nenaznačuje tomu, že by mělo dojít ke snížení blahobytu lidí. Naopak. Možnost imitace úspěšnějšího uspořádání dává veškeré předpoklady pro to, aby se blahobyt lidí zvyšoval mnohem rychleji, než je tomu dnes. Navíc nelze najít žádnou souvislost mezi velikostí politických jednotek a jejich bohatstvím či blahobytem. Co má ovšem zásadní vliv na produkci bohatství je ekonomická svoboda. Mnohé politicky samostatné správy plně integrované do světového obchodu, byť geograficky značně izolované (Hongkong, Hawaii) nám mohou být příkladem. Tato skutečnost je teoreticky velmi dobře zdůvodněná a pro ty, kterým pro posouzení dané skutečnosti nepostačuje apriorní deduktivní zdůvodnění, lze nalézt i empirickou podporu.[23] Tím, jak lidé více a více začínají rozumět fungování trhů, začínají se také stále častěji objevovat koncepty, které představují životaschopné systémy fungování společnosti a které zároveň opouštějí představu nutnosti národního státu.
Uznání práva na secesi je základním předpokladem pro hledání mírovějších způsobů soužití lidí ve společnosti, která nebude založena na násilí, ale na vzájemné spolupráci. Každý politik, který je ochoten přiznat, že Česko si může rozhodovat samo o „svých“ věcech, že tedy občané Německa nemohou např. odhlasovat, že mají být Češi odvezeni do německých pracovních táborů nebo že mají Češí poslat peníze na stavbu dálnice z Berlína do Hamburku, musí logickou aplikací tohoto principu dospět k poznání, že nemůže logicky a legitimně obhajovat právo Čechů přehlasovat občany nějakého města a přinutit je odvádět část jejich příjmů do státního rozpočtu. Jestliže mají občané České republiky právo na sebeurčení, pak má toto právo i každá nižší politická jednotka. Poté ovšem nutně musí mít právo na sebeurčení (právo secese) i každý jednotlivec. Kdokoli brání či hrozí fyzickou silou takovému člověku toto právo vykonat, je zločincem bez ohledu na barvu jeho stranické legitimace.
²
Jediné politické uspořádání slučitelné se svobodou musí být založeno na respektu k člověku – jeho životu a majetku. Etatismus však v principu vychází z násilí a násilí nemůže být nikdy zdrojem všeobecné prosperity. Jelikož ve státě žijí vždy jedni na úkor druhých, nemůže nikdy státní uspořádání vytvořit harmonický rámec pro společenský rozvoj. Vždy bude existovat snaha těch, kteří vládnout, zvyšovat svou moc, a snaha těch, kteří jsou ovládáni, se z tohoto útlaku vysvobodit.[24] Jak dovodil Murray Rothbard, stabilní rovnováhu mezi státem a společností nelze najít. Každý, byť minimální stát, má tendenci přeměnit se během doby na stát maximální. Všechny služby, které lidé požadují, včetně „klasických úloh státu“ jim dokáže zajistit svobodný trh, tj. lze je získat dobrovolnou spoluprací s ostatními lidmi.[25] Vývoj za poslední století dodal teoretickým argumentům varujícím před ohromným nebezpečím zneužití moci státu nepřeberné množství empirických potvrzeních.[26] Proto by snad stále více lidí mělo chápat, že cestou k míru a prosperitě je zavržení konceptu státu, jenž je zosobněním násilí a antitezí dobrovolnosti. Jedině pak budou moci společenské síly mobilizovat lidský potenciál a vytvářet blahobyt. Má-li pokračovat proces civilizace, pak nám rozum říká jediné: Po prvním kroku od socialismu k demokratickému etatismu je třeba učinit krok druhý – krok od státu směrem ke společnosti. Jen tak lze vytvořit stabilní prostřední pro nárůst blahobytu a rozvoj společnosti.
[1] Klasické zdůvodnění přínosů dělby práce lze najít v Smith, Adam: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, Liberální institut, 2001.
[2] Objektivisté (přívrženci učení Ayn Randové) nepřijímají tuto definici a přicházejí s konceptem státu, který nesmí vybírat daně a musí se spoléhat na dobrovolné příspěvky občanů. Dle jejich vize stát z definice násilí nepoužívá a jako jediný smí používat sílu k potrestání porušování práv. Z toho plyne, že v okamžiku, kdy stát sáhne k donucení (např. vybere daň), přestává být státem. Proto všechny instituce, které se běžně nazývají státy, v podobě, jak je známe z minulosti i současnosti, nejsou státy, ale gangy kriminálníků. V tomto podivném konceptu státu jsme tedy ještě nikdy skutečný stát neměli, protože státu se dočkáme v okamžiku, kdy tato instituce ztratí schopnost dělat chyby (odlidští se) – bude konat pouze dobro, jeho používání síly se „objektivizuje“ a lidé mu budou dobrovolně platit, přičemž si tento stát ovšem zachová teritoriální monopol finálního soudního arbitra a poskytovatele bezpečnosti. Není proto možné, aby se mírumilovný člověk jeho „služeb“ monopolního arbitra vzdal, a není tak ani přípustné využít práva každého člověka na secesi. Již z této krátké analýzy je zřejmé, že tato vize je vnitřně rozporná.
[3] Nock, Albert Jay: Our Enemy the State, A Free Life Editions Book, str. 3.
[4] Když např. v roce 1931 v době nejhoršího hospodářského propadu v USA chtěla americká vláda zákonem prosadit 25 milionů dolarů federálních podpor v nezaměstnanosti, vystupoval Červený kříž ostře proti tomuto zákonu a prokazoval, že jeho vlastní zdroje jsou dostatečné k tomu, aby poskytl potřebnou pomoc. Jeho předseda poté před Kongresem prohlásil, že nový zákon „z velké části zlikviduje dobrovolné příspěvky, které jsou lidé zvyklí darovat“. Zákon v důsledku tohoto tlaku společnosti nakonec nebyl přijat.
[5] Jasay, Anthony de: The State, Liberty Fund, 1998, str. 284.
[6] „Existují dva zásadně odlišné prostředky, pomocí nichž je nucen člověk potřebující živobytí získávat nutné prostředky k uspokojení svých přání. Jsou jimi práce a loupež, vlastní práce a násilné vyvlastnění práce druhých… Navrhuji… nazývat vlastní práci člověka a ekvivalentní směnu lidské práce za práci druhých lidí ‚ekonomické prostředky‘ uspokojování potřeb, zatímco jednostranné vyvlastnění práce druhých bude nazýváno ‚politické prostředky‘… Stát je organizací politických prostředků.“ Oppenheimer, Franz: The State, New York, Vanguard Press, 1914, str. 24-27.
[7] Viz více Šíma, Josef (ed.): Právo a obrana jako zboží na trhu, Liberální institut, 1999.
[8] C. Hamilton v úvodu ke knize Oppenheimer, Franz:The State, Free Life Editions, 1975, str. xii.
[9] Typickým příkladem ze současnost je tento způsob argumentace: Profesor Revenda ohledně vzniku státních emisních monopolů – centrálních bank – tvrdí: „Důvody zakládání centrálních bank sice nebyly… podložené, nicméně pozdější vývoj vedl jednak k ospravedlnění existence těchto bank a jednak i k narůstání jejich významu v řídící hierarchii každé vyspělé ekonomiky. (Revenda, Zdeněk: Centrální bankovnictví, Management Press, 1999). Jinými slovy řečeno, centrální banky dostaly své privilegium výměnou za souhlas, jak říká L. Spooner, „že tyto banky budou dodávat vládě peníze kdykoli, v situacích náhlého nebezpečí, kdy bude nutné postřílet větší množství lidí“, což není podle Revendy sice dobře „podložené“, ale když už vznikly, narostl jejich význam v „řídící hierarchii“ každé civilizované společnosti.
[10] Boétie, Étienne de la: The Politics of Obedience: The Discourse of Voluntary Servitude, Free Life Editions, 1975, str. 64.
[11] Nepřekonanou kritiku ekonomické nemožnosti socialismu jako konečném produktu každého etatismu lze nalézt v Mises, Ludwig: Economic Calculation in the Socialist Commonwealth, The Ludwig von Mises Institute, 1990 [poprvé vyšlo německy v roce 1920], nebo později v roce 1949 včetně reakcí na výtky kritiků idem.: Human Action, 3. vydání, Fox & Wilkes, San Francisco, 1966, část III.
[12] Rothbard, Murray: Thz Ethics of Liberty, New York University Press, 1998.
[13] Mises, Ludwig von: Nation, State, and Economy, New York University Press, 1983, str. 34.
[14] Pro analýzu základních lidských práv viz Hoppe, Hans-Hermann: The Economics and Ethics of Private Property, Kluver Academic Publishers, 1993; Rothbard, Murray: The Ethics of Liberty, New York University Press, 1998; Jasay, Anthony de: „Before resorting to politics“ v idem. Against Politics: on government, anarchy, and order, Routledge, 1998.
[15] Mises, Ludwig von: Liberalismus, Liberální institut, 1998, str. 92.
[16] Což nám připomíná slavné úvahy Herberta Spencera o tom, že člověk má právo ignorovat stát, přičemž ovšem musí počítat s následky, které to přinese. Spencer, Herbert: „The Right to Ignore the State“ v Sprading, Charles T. (ed.): Liberty and the Great Libertarians, Fox&Wilkes, 1995.
[17] Viz Rothbard, Murray: Peníze v rukou politiků, Liberální institut, 2001.
[18] Ukázkovým příkladem podvodnosti a zneužitelnosti systému centrálního bankovnictví na papírovém standardu je nedávný vývoj v Jugoslávii, kde se prezidentu Miloševičovi podařilo uskutečnit jeden ze svých nezapomenutelných „úspěchů”. V letech 1992–4 provedl druhou největší a druhou nejdéle trvající hyperinflaci v dějinách lidstva (čímž samozřejmě zcela rozvrátil jugoslávské hospodářství a připravil masy lidí o celoživotní úspory). Vrcholem hyperinflace byl leden 1994, oficiální měsíční míra inflace dosáhla 313 milionů procent. Stačilo mu politicky ovládnout centrální banku a poté se již pouze rozhodoval o tom, kolik nul na bankovky připíše. On a jeho nohsledi byli samozřejmě těmi, kdo byli u nově emitovaných peněz první, a tak každou „nulu” na bankovce mohli proměnit v tučné zisky – nákupy reálných věcí za podvodné peníze. Větší podrobnosti lze nalézt v článku Steva Hankeho ve Wall Street Journal, 28. dubna 1999.
[19] Více o kladech secese a vyvrácení hlavních výtek kritiků lze nalézt např. v McGee, Robert W.: „Secession Reconsidered”, Journal of Libertarian Studies sv. 11, č. 1, 1994, str. 11-33.
[20] Viz např. Rothbard, Murray: „Nations by Consent: Decomposing the Nation State”, Journal of Libertarian Studies, sv. 11, č. 1, 1994.
[21] Viz např. Mises, Ludwig von: Nation, State, and Economy, New York University Press, 1983.
[22] Viz např. Hoppe, Hans-Hermann: „Small is Beautiful and Eficient: The Case For Secession”, Telos, č. 107, jaro 1996 nebo idem „The Economic and Political Rationale for European Secessionism” v Gordon, David: Secession, State & Liberty, Transaction Publishers, 1998.
[23] Gwartney, James a Lawson, Robert: Index of Economic Freedom of the World 1997, Fraser Institute, 1997 a Šíma, Josef a Gwartney, James: „Svoboda a hospodářský růst“, Hospodářské noviny, 4. července 1997.
[24] V dnešní době všeovlivňující demokracie je důležité učinit jednu poznámku. O správnosti či morálnosti určité činnosti nemohou rozhodovat politické většiny. Většinový souhlas také nikdy nemůže být považován za všeobecný souhlas. Odlišení donucení jednotlivce od situace jeho dobrovolného souhlasu s určitým opatřením musí proto být základem každé smysluplné analýzy. Jsou-li něčí práva pošlapávána, pak na principiální odsouzení této situace nemá žádný vliv, co si o této skutečnosti myslí ostatní lidé. O existenci práv většiny nerozhodují.
„Popíráme právo většiny zabíjet, zotročovat a loupit jednoduše proto, že zabíjení, zotročování a loupení je v rozporu s [přirozeným] právem – v rozporu, který je tak velký, že jej nelze přehlédnout. Jestliže jsou velká porušení zákona špatná, jsou špatná i porušení malá….Vláda menšiny nad většinou se nazývá tyranií. Vláda většiny nad menšinou je také tyranií, pouze menšího rozměru. ‘Budeš dělat to, co chceme my, a ne to, co chceš sám’, je hlásáno v obou případech. A když to činí sto lidí devadesáti devíti namísto toho, aby tak činil jeden vůči devadesáti devíti, jde pouze o poměr lidí, kteří se chovají nemorálně.“ Spencer, Herbert: „The Right to Ignore the State“ v Sprading, Charles T. (ed.): Liberty and the Great Libertarians, Fox&Wilkes, 1995, str. 144.
[25] Viz podrobněji v Šíma, Josef (ed.): Právo a obrana jako zboží na trhu, Liberální institut, 1999.
[26] Viz např. Denson, John V.: The Costs of War, Transaction Publishers, New Brunswick a Londýn, 1997; Higgs, Robert: Crisis and Leviathan, Oxford University Press, 1987.