V souvislosti s odchodem paní doktorky Elišky Wagnerové z pozice místopředsedkyně Ústavního soudu se v důsledku jejího hlasitého „bouchnutí dveřmi“ otevřela nová debata o současných vládních reformách. Kdyby za „asociální“ a „šílené“ označily kroky vlády členové parlamentní opozice, nebylo by to nic nezvyklého. Vyhrocené debaty v parlamentních lavicích jen odráží staletí probíhající ostrý spor politických filosofů či ekonomů o povahu státu, spor pravice a levice; spor zastánců tržního řádu se zastánci masivní redistribuce či centrálního řízení. Z vyjádření doktorky Wagnerové však téměř vyplývá, jako by proti sobě nestály dva politické postoje, ale „právo a spravedlnost“ , na straně jedné, a „pravicová politika“ na straně druhé. Prý to „takto prostě nejde“ , protože je třeba „respektovat základní právo na život, zdraví a lidskou důstojnost“. Ano, Listina základních práv dává mj. celý seznam tzv. sociálních práv. Tato práva však vesměs nepožívají absolutní a bezvýhradnou ústavní ochranu, jelikož jsou to typicky práva nároková, jejichž naplnění je podmíněno výdajem státního rozpočtu. Jsou to jakési směrovky k cílům, jež jsou však ve světě, kdy koruna někomu státem daná je koruna jinému odebraná, v mnoha ohledech z principu nedosažitelné. Proto je možno se těchto práv domáhat pouze v mezích zákonů. A tvorba těchto zákonů spolu se sestavováním rozpočtu je přesně tím místem, kde dochází k onomu střetu pozic ohledně fungování a velikosti státu. Kde jedni hovoří o „necitlivých škrtech“, druzí zdůrazňují neetičnost konfiskatorních daní. Ústavní soud má chránit podstatu sociálních práv z Listiny, ale nemůže určovat výšku plnění. Ta je věcí širší politické debaty, jejíž součástí jsou kromě politických zástupců též tvůrci státního rozpočtu, ekonomové či hospodářští historici.
Namísto spekulací o „šílenosti“ kroků vlády je mnohem prospěšnější podívat se na tristní hospodářskou realitu dnešních dnů. Průkopník konceptu sociálně-tržního hospodářství Ludwig Erhard kdysi napsal, že by se nechtěl dožít situace, kdy díky masivnímu přerozdělování má většina lidí ruku v kapsách lidí ostatních. Bohužel Erhardův zlý sen, se stal realitou a to nejen v ČR. Navzdory permanentním diskusím o „reformách“ a „úsporách“, česká vláda nikterak zásadně nereformuje, a proto ve skutečnosti vůbec nešetří. Stovky miliard korun, o které převyšují vládní výdaje její příjmy, nás zadlužují o více než 4.000,- Kč každou vteřinou. Neslušelo by si použít nějaké expresivní slovo zde? Není toto šílené?! Vlády po léta systematicky přerozdělují téměř polovinu HDP, což znamená, že téměř polovina rozhodnutí o tom, jak se peníze utratí, a tedy co se bude vyrábět, nerozhoduje ten, kdo peníze vydělal, ale někdo, komu byly peníze z rozličných důvodů dány. Nebylo by žádoucí vidět kořeny dnešních problémů právě v tomto faktu, že polovina výroby je výrobou ve své podstatě politickou? Korupce, o níž se dnes tak často mluví, vyvěrá primárně z této skutečnosti. Nebezpečná závislost celých skupin obyvatel na státních dávkách je též výsledkem dlouhodobého provozování státních sociálních, důchodových, vzdělávacích a zdravotních systémů. Změna je nevyhnutelná, bude velmi bolestná a přijde, ať patříme, či nepatříme k těm, kdo jí vítají. Nesmíme zapomínat na to, jak doposud velmi kosmetická, spíše než reformní jsou mnohá vládní opatření, která i tak přivádějí protestující do ulic. Protesty v ulicích jsou též ukázkou onoho letitého boje pohledu na podobu státu – více trhu ve vysokém školství, nebo přetrvávající dotované „školství zdarma“, příplatky za nadstandardy ve zdravotnictví…. Všichni, včetně ústavních právníků jsme součástí tohoto střetu. Jedni více na straně „sociálních práv“, druzí více na straně „práva na soukromé vlastnictví“, jedni nalevo, druzí napravo. Ovšem ústavní právníci mají velkou moc z pozice své autority společenský a ekonomický systém výrazně vychýlit. Nejsou-li pojistkou a stabilizátorem, ale hýří-li aktivismem na hranici svých pravomocí, mohou politické preference několika jedinců (včetně těch, jež jsou prezentovány jako názor přicházející z vnějšku politických debat) změnit společenský pořádek a „přepsat ústavu“, jak to nazval věhlasný profesor Richard Epstein, když popisoval americkou realitu za vlády F.R. Roosevelta. Je-li dnes jasné, že bez opravdových reforem se neobejdeme, platí více než kdy jindy – jak kdysi pravil český ústavní soud – že v případě uplatnění sociálních práv Listiny je „zákonodárci… otevřen poměrně široký manévrovací prostor.“ České reformní vlády – a následně občané – by rozhodně potřebovali, aby se jejich manévrovací prostor nezužoval, a bylo tak možné opustit svět, kdy má každý ruku v kapse svých sousedů. Bez bolestivých reforem můžeme totiž rychle skončit na řecké cestě. A pak by si teprve všichni uvědomili, jak mohou reformy bolet a jak pomíjivá, a prosperitou společnosti podmíněná, jsou ona sociální práva !
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise REFLEX 16/2012