Věhlasný harvardský profesor Gregory Mankiw – dnes nejčtenější blogger mezi profesory ekonomie na světě – napsal již v dubnu 1998 do časopisu Fortune článek s trefným názvem „Velká pyramidová hra“. V něm poukazuje na to, že systémy průběžného financování důchodového systému splňují všechna kritéria hry zvané „letadlo“, jež je jinak, neprovozuje-li ji stát, trestně stíhanou ilegální aktivitou. Stejně jako v podání nechvalně proslulého Bernarda Madoffa (jenž si dnes odpykává ve vězení svůj stopadesátiletý trest za pyramidovou hru s téměř 5000 účastníky), nejsou vložené prostředky nikde investovány, jen protékají systémem a jsou okamžitě vypláceny jiným „hráčům“. I naše české „letadlo“, jehož se (oproti Madoffovým pouhým pěti tisícům „investorů“) musí účastnit miliony obyvatel, se pomalu blíží na tvrdé přistání, a celá generace obyvatel se v důsledku této politické hry dostává do velké existenční nejistoty. Po letech se proto téma reformy penzí dostává na první stránky novin. A dokonce se zdá, že se rýsuje konsensus stran české vládní koalice.
Rukojmí státu
Naneštěstí to však vypadá, že se penzijního letadla nezbavíme. Politici nás nutí hrát dál, jen se chystají lehce změnit pravidla „hry“. Namísto 28 % bude každý muset odvádět o trochu méně ze své hrubé mzdy (o 3-5 procentních bodů), a tuto „vyvedenou“ část bude investovat, zdá se, že povinně, do specielně licencovaných penzijních fondů. Z toho část do „bezpečného státního fondu“, který prý bude „konzervativně investovat“ především do státních dluhopisů; a peníze povinně odvedené tak opět protečou systémem, nikde se neinvestují, a okamžitě se vyplatí jiným. Vzniká tak další „letadlo“, sice menší a reformní, ale „letadlo“. Podle expertů z NERVu má povinné spoření do fondů výhodu „dobré makroekonomické predikovatelnosti“, ale je toto hodnotou pro někoho jiného než „makroekonomické stratégy“?
Batolata v deficitu
Ondřej Schneider z Univerzity Karlovy správně říká: „Dnešní batolata tak, kromě pěkného dluhu, zdědí po nás systém, který od nich během jejich života, v průměru a bez započtení inflace, vybere přes 3 miliony korun na důchodovém “pojištění”, aby jim pak vyplatil důchody, opět bez inflace, ve výši 1,4 milionu!“ Není to skandální?!? Do debaty o penzích, jež je nyní zahlcena střety o podobu politického plánování penzí, je nutné vnést zásadní argument proti politizaci penzí. V těchto dnech slavíme dvacet let od odstátnění cen a my se stále nebavíme o odstátnění důchodů, jedné z nejdůležitějších životních investic! Jak je možné, že se obáváme, aby za nás politici plánovali výrobu a necháváme je plánovat naše důchody? Penze musí být odpolitizovány a z dětí se nesmí stávat noví účastníci krátkozrakých politických plánů. „Pyramidová hra přestrojená za systém sociálního zabezpečení“, jak ji nazval Mankiw, musí skončit. Kdo chce nakupovat za své peníze státní dluhopisy a věřit i po událostech poslední doby, že se jedná o „bezpečnou investici“, by měl mít možnost (a právo!) tak činit. Kdo chce na stáří investovat a zároveň věří (i po zkušenostech s úspěšností státního dohledu nad českými bankami) v prospěšnost takového dohledu, měl by mít možnost (a právo!) investovat do takovýchto státem licencovaných fondů. A analogicky, kdo se chce na stáří zajistit investicemi do jiných aktiv, domácích či zahraničních, nemovitostí, zlata, umění apod. by měl mít možnost (a právo!) tak učinit.
Důchod jako soukromý kontrakt
Ukončení centrálního plánování důchodů také zastaví nesmyslné debaty o tom, v kolika letech by lidé měli odcházet do důchodu a kdo by měl mít výjimku. („Pokrývač běhající po střeše v 65 letech je těžko představitelný“ tvrdí např. ex-komisař Špidla.) Různost lidských osudů a životních situací představovaly od počátku problém pro plošné politiky a centrální politické rozhodování. Není žádný „průměrný spotřebitel“ ani „průměrně opotřebovaný pracující“. Každý jsme jiný a společnost, ve které žijeme, by nám měla umožnit se rozhodovat podle naší konkrétní situace – co kupovat, co číst, kde a jak pracovat, kde se pojistit, kam investovat a kdy jít do penze. Veškeré tyto věci by měly být produkty smluvního ujednání mezi člověkem a firmou (bankou, pojišťovnou, penzijním fondem apod.), jež mu danou věc dodává.
Reformy zbankrotovaných centrálních systémů jsou vždy obtížné. Utahování opasku se nelze vyhnout. Absolutně nutnou podmínkou k úspěšné reformě penzí ale je nevtahovat do starého systému nové „hráče“ a stávajícím „hráčům“ umožnit ze hry vystoupit, tj. opravdový opt-out. Nic takového ale dnešní reformátoři bohužel nenavrhují.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Euro 5/2011