Cesta k bohatství je představována strastiplným úsilím zabránit plýtvání. V malých společnostech, např. v rodinách, se lze plýtvání vyhnout rozvážnými nákupy, pečlivým investováním a náležitou péčí o držená aktiva. Velmi dobře totiž rozumíme tomu, co děláme – známe své bližní, jejich zájmy i potřeby, stejně jako zdroje, jež máme k uspokojení těchto potřeb k dispozici. Chyby jsou snadno a rychle rozpoznatelné, a tudíž existuje silná motivace k jejich nápravě a především k jejich neopakování. Rodinná ekonomika na základě těchto přímých znalostí může bez problémů fungovat. Jakmile však překročíme hranice rodiny, svět začíná fungovat jinak. V čem je rozdíl?
Ceny jako oči
Ve velké společnosti, národní či globalizované ekonomice, nevíme přesně (např. jako výrobci), pro koho vyrábíme (neznáme spotřebitele svých výrobků), ani nemáme přesnou představu o dostupnosti zdrojů, které k výrobě potřebujeme. Základní problém však i zde zůstává nezměněn. Je nutné vyhnout se plýtvání, tj. s co nejmenším množstvím hodnotných vstupů dosáhnout maximálního uspokojení (spotřebitelů). Jak se ale pozná, kdy naše činnost představuje plýtvání, a kdy jde naopak o skvěle odvedenou práci, když přímou znalost o světě nemáme a ani mít nemůžeme? Ekonomové nabízejí jednoduchou odpověď. Zajistit koordinaci (tj. vyhnout se plýtvání) v komplexních velkých společnostech lze pouze na základě nepřímé znalosti o hodnotě vstupů a výstupů naší činnosti, a tu nám mohou dodat ceny. Konkurenční prostředí vygeneruje ceny na vstupu naší výroby (což nás bude informovat o vzácnosti zdrojů), konkurenční prostředí na výstupu dá vzniknout cenám výstupů (což nám poskytne informaci o užitečnosti našich produktů pro ostatní). Ceny nám zkrátka umožní vidět ekonomický svět okolo nás – dobrému podnikateli ve formě zisku „oznámí“, že zvolil dobrý způsob vyhýbání se plýtvání; podnikatele ve ztrátě nutí k tomu, aby změnil to, co dělá, protože jeho současná činnost přetváří hodnotné věci v produkty mající hodnotu nižší, tj. představuje plýtvání.
Slepota sektorového plánování
Dopady ignorování poznatku o koordinačních schopnostech cen jsme poznali v dobách reálného socialismu. Jeho ekonomická slepota by způsobovala masivní plýtvání, i kdyby v pozicích centrálních plánovačů byli lidé dobří a vzdělaní. Dnes je bráno téměř jako samozřejmost, že ceny jsou nutným základem našeho tržního hospodářství. I přesto však není argument koordinace na základě cen pouhou kapitolou do učebnic historie. Dnes máme sice mnohdy formálně „ceny“ – číselné ukazatele, za něž se směňuje – avšak tyto kvantitativní ukazatele v žádném případě našima opravdovýma očima nejsou. Nezprostředkovávají nám totiž informaci o vzácnosti zdrojů, ani preferencích spotřebitelů; říká se jim mnohdy ceny, ale jsou to administrativní politická či byrokratická rozhodnutí. Zasedne-li bankovní rada a vyhlásí-li aktuální úrokové míry, je to takový případ. Rozhodne-li vláda o „placení“ u lékaře nebo dohodnou-li se strany koalice na „výši školného“, je to totéž.
Pozitivní vztah mezi HDP na obyv. a svobodou tvořit ceny
Zdroj: Economic Freedom of the World: 2009 Annual Report a ERS International Macroeconomic Data Set
Cena nebo administrativní poplatek
Úlohou ceny není danou věc zatížit platbou, ale poskytnout informaci. A tu může obsahovat pouze v případě, že se na jejím vzniku podílejí kupující a prodávající, kteří mohou říci „ano“ i „ne“; tedy není administrativní, nýbrž konkurenční. Tento argument nestojí na jakési posedlosti trhem, ale hlubokém pochopení problému koordinace komplexních systémů – nutnosti neplýtvat; uvědomění si, že např. cenu a kvalitu služeb dnešních restaurací nemáme proto, že by někdo z ústředí rozhodl, jaká je maximální politicky přípustná a sociálně ohleduplná cena obědu státního podniku Restaurace a jídelny. Kvalitu zde máme proto, že poskytování veledůležitých služeb stravování byla odpolitizována. Místo jednoho státního molochu máme tisíce konkurujících si podnikatelů – dochází tudíž k experimentování ve prospěch spotřebitele, který dnes a denně říká „ne“, a vykazuje některé z podnikatelů, kteří svět vidí skrze ceny, z trhu.
Naproti tomu např. při poskytování též veledůležitých služeb vzdělávacích zůstane silné sektorové plánování i po zavedení dnes tak diskutovaného, školného na veřejných vysokých školách. Nikdo se totiž prozatím nechystá toto odvětví odpolitizovat. Školné v takovém systému není cenou (nositelkou informací), ale obyčejným administrativním poplatkem (daní) za přístup do státních škol. A jelikož není výsledkem konkurence, k řešení problému plýtvání v tomto sektoru nikterak zásadně nepřispěje. Ekonomická slepota bude totiž nutně přetrvávat, a to i navzdory poctivé snaze školských reformátorů.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Euro 29/2010