Debaty o zavádění školného na vysokých školách dostávají téma školství na první stránky novin. Veřejnost sice ví, že vedle škol veřejných existují i školy soukromé, kde se školné platí, ale málokdo si je vědom, jakého rozsahu soukromé vysoké školství za poslední roky dosáhlo. Dávno se nejedná o kuriozitu. Na soukromých vysokých školách studuje přes 50 tisíc studentů! A ti platí na jednu stranu školné za vzdělání své, a na druhou stranu svými daněmi státem dotované studium pro ostatní. Proč toto není předmětem debat o dostupnosti vzdělání a je bráno jako samozřejmost, ptají se často takto postižení studenti? A do jaké složité situace staví existující zákony lidi, kteří se rozhodli založit školu a musejí obstát v nerovné soutěži se státem dotovanou konkurencí?
Založení soukromé vysoké školy v takovýchto podmínkách vyžaduje ohromné množství práce a značnou odvahu. A to platí tím více, čím je škola mladší a její zrod koliduje s demografickým propadem a zvyšující se konkurencí v poskytování vzdělání. Je proto ranou pod pás, když je na první straně celostátního deníku otištěn článek, který školu, jež si zakládá na svém elitním profesorském sboru a začíná sklízet první plody své několikaleté práce, očerňuje („Langrova stopa“, LN 13.7.) Pochybení? Žádné! Prý „zatím“. Prý se ještě „nenašel žádný zdroj z útrob“, který by jako v Plzni ukázal na nekalosti. Žhavá stopa? Tři vyučující přišli z VŠFS, školy, která je nyní pod drobnohledem akreditační komise kvůli problému tzv. „rychlostudentů“. Co na tom, že jeden z nich (Ladislav Mrklas) vůbec nepřešel, protože je přímo spoluzakladatelem nové školy. Navíc z logiky věci by ani nikoho nemělo překvapit, že na nově zakládanou školu lidé odněkud přicházejí. Na tom není nic podezřelého. Např. v článku zmiňovaný Miroslav Novák je elitním českým politologem s mezinárodním renomé, prvním profesorem politologie na Univerzitě Karlově, a tedy po zásluze i odborným garantem nového oboru politologie (který již dnes v žebříčcích kvality obsazuje nejvyšší místa v zemi) a mým předchůdcem, prvním rektorem vysoké školy CEVRO Institut. Napsat však, že na novou školu přišel profesor Univerzity Karlovy nezní patrně pro senzaci hledajícího Petra Kamberského dostatečně zajímavě. Stejně tak nezmiňuje, že i další klíčoví vyučující školy a garanti oborů odněkud přišli! Z Akademie věd, několika elitních fakult Univerzity Karlovy a Masarykovy univerzity, Ústavu mezinárodních vztahů atd. Bez nadsázky největší kapacity právní vědy, politologie, sociologie, historie, ekonomie. Kdo má zájem, snadno zjistí a ověří, koho nezajímají fakta a chce se raději oddávat své bujné představivosti o zaručených piklích v „nejpolitičtější škole ze všech“, neměl by raději psát do seriozních periodik. Jsem si jist, že to, co autor napsal či vyvozuje, by se styděl říci do očí nejen těmto ctihodným profesorům, ale i dalším desítkám pedagogů a několika stovkám studentů, jejichž morální integritu zpochybňuje. Papír však snese vše.
Petr Kamberský se ve svém sloupku táže, zda zakladatel školy Ivan Langer najde odvahu pozvat do školy ke kontrole Akreditační komisi. Patrně neví, nebo si vůbec neuvědomuje, že mladá škola, která navíc průběžně získává akreditace na nové obory, je pod permanentní kontrolou akreditační komise a neustále dokládá kvalitu svého fungování. Víc než strach z trestu akreditační komise však tlak na kvalitu výuky vyplývá z povahy podnikání na vzdělávacím trhu. I Petr Kamberský si asi umí představit, jak sebezničující by byl podnikatelský počin, kdy by někdo investoval prostředky např. do vybudování kvalitních novin, zaměstnal by elitní novináře a následně by z pozice zakladatele nutil své zaměstnance psát tendenčně a na objednávku. Přišel by velmi rychle o čtenáře, o dobré zaměstnance, své největší aktivum, a o roky vlastní práce. V našem případě je tomu také tak. Abychom uspěli, musíme obstát v konkurenci a musíme být inovativní. A to se daří. Skutečná „Langerova stopa“ spočívá tedy v tom, že dal vzniknout škole, která kromě standardu nabízeného
jinde, nabízí i něco navíc. Přidává pečlivé objasňování liberálně-konzervativní varianty správy věcí veřejných. To nenabízelo školství socialistické a ani dnes se tento přístup takto systematicky nikde nestuduje. Nicméně přesně toto je v postsocialistické zemi třeba! Jak ukázali velikáni politické filosofie, právě na poli střetu hodnot se rozhoduje, jaký bude dlouhodobý vývoj země. Úspěch našich absolventů v různých úrovních politiky a veřejné správy, ale i zájem o naše činnosti zaměřené na veřejnost ukazuje, že vize otců-zakladatelů školy byla správná. Každý se může přijít osobně přesvědčit, co se na škole děje. Otevřenost a transparentnost je nejúčinnější obranou před divokými spekulacemi a spikleneckými teoriemi. I Petr Kamberský je zván, aby si příště prověřil svá „podezření“.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v Lidových novinách v roce 2010