Současná krize vrátila do veřejných debat témata ohledně podstaty měnové politiky, jež přežívala po řadu desetiletí na pokraji zájmu veřejnosti. Byla považována za příliš „technická“, za témata významná maximálně pro úzkou skupinu expertů, ale rozhodně ne pro laiky. Dnes dříve marginální témata oslovují miliony. Např. kniha amerického kongresmana Rona Paula s výmluvným názvem End the Fed (Zrušte centrální banku) patřila v minulých měsících k neprodávanějším knihám z oblasti literatury faktu v USA. Od dob dvojciferné inflace v 70. letech se nyní lidé opět začínají ptát, jak vlastně centrální bankovnictví funguje, jaká je role centrálních bank při vzniku inflace, proč vlastně ceny rostou, zda to tak musí nutně být a kdo za to může, že se nám kupní síla vytrácí z peněženek.
Zlo inflace
Inflace, tradičně definovaná jako zvětšování množství peněz v oběhu, má řadu dopadů – jeden z nich ji však nejničivější. Nově vytvořené peníze vyvolávají tlak na nárůst cen (více peněz kupuje stejně zboží). Ten, kdo má přístup k novým penězům první, může kupovat za staré ceny; v důsledku inflace vydělá. Ten, kdo se dostane k nově vytvořeným penězům později nebo vůbec ne, ztrácí, neboť ceny výrobků, jež kupuje, rostou. Inflace tedy představuje velmi zákeřnou daň na držbu hotovosti, v důsledku níž miliony běžných lidí tratí, zatímco menšina (producent inflace a subjekty na něj napojené) může velmi výrazně vydělat. Ve své podstatě je jedno, kdo a jak nové peníze do oběhu dostává, zda jsou to ilegální padělatelé nebo legální tiskařské stroje centrální banky; přesun bohatství k emitentovi nových peněz nastává vždy. Ziskovost tištění peněz vysvětluje, proč i přes drastické tresty stále dochází k jejich padělání, stejně tak i pomůže vysvětlit, proč je takový zájem o práci v centrální bance a vede se takový boj o pozici guvernéra. Kdyby se aktivity tohoto druhu rozšířily nebo se jim začalo věnovat velké množství lidí, schopnosti hospodářství produkovat by byly dramaticky sníženy a peněžní ekonomika by mohla být dokonce zahubena (což zažíváme např. v dobách hyperinflací). Proto mají centrální bankéři monopol na svou činnost; padělatelé jsou postaveni mimo zákon a naprostá většina lidí nevyrábí peníze, ale zboží a služby, jež se za peníze směňují.
Požehnání deflace
Jde to ovšem bez inflace? Je možné z ekonomiky vymítit neviditelnou a pro mnohé těžko pochopitelnou inflační daň? Pro člověka odkojeného 20. stoletím se jedná o těžkou představu. 20. století bylo totiž zcela bezprecedentním co se týče nárůstu cen, který trval v podstatě po celou dobu po druhé světové válce; pouze se zrychlovalo či zpomalovalo jeho tempo. A lidé si na inflaci zvykli tak, že se začali bát poklesu cen a centrální banky začaly nárůst cen dokonce tzv. cílovat, tj. veřejně se zaručovaly za to, že ve spolupráci s bankovním sektorem vyrobí tolik peněz, aby ceny v průměru vzrostly o X procent. Pro člověka století devatenáctého, by takováto činnost bank byla naprosto nepřijatelná, ne-li kriminální. On byl totiž v principu zvyklý na to, že nebyl inflační daní zdaňován. V jeho světě ceny pomalu klesaly s tím, jak se zvyšovala efektivita výroby. Dle poklesu cen výrobků v jednotlivých odvětvích bylo možné usuzovat na jejich dynamiku, jejich úspěšnost. Ceny nebyly deformovány politikou, tedy tím, jak má které odvětví blízko či daleko k emitentovi peněz. Nebylo možné, tak jako dnes, se zapojit do procesu přerozdělování inflační daně. Úspěšnost byla podmíněna snižováním nákladů, nižší náklady a konkurence nutily ke snižování cen. Spotřebitel získával. Nikdo nežil na úkor druhého. Těžko představitelné?
Pokles cen na sklonku 19. století
Ekonomika jako dnešní odvětví mobilů
I dnes máme celé sektory hospodářství, které vykazují vlastnosti světa 19. století. Výroba počítačů, televizí, mobilů apod. probíhá ve světě klesajících cen. Tato dnes nejefektivnější odvětví totiž vytvářejí takový tlak na pokles cen, že „přetlačí“ inflační efekty produkované centrální bankou, a spotřebitel může zažít „sektorovou deflaci“. A díky příkladu této deflace i dnes můžeme ukázat, že pokles cen není symptomem problémů (o čemž je mnoho lidí přesvědčeno), ale naopak vlastností zdravé a rychle se rozvíjející ekonomiky. Jak dokládá řada dnešních sektorů, v prostředí klesajících cen výstupů se dá bez problémů investovat a inovovat. Navzdory přesvědčení mnohých, že spotřebitelé budou donekonečna odkládat nákupy stále se zlevňujících výrobků, a firmy budou mít proto problém udržet se na trhu, vlastníme dnes moderní mobily, televize i počítače a těšíme se na budoucí výrobky, ještě dokonalejší.
Všeobecně klesající ceny, na rozdíl od cen rostoucích, problém nepředstavují. Jsou dokladem toho, že nám bankéři neničí peníze a žijeme ve světě bez inflační daně. A takový svět je lepší než dnešní svět inflace a inflačních bublin.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Euro 18/2010