Murray Rothbard byl fascinujícím člověkem s ohromujícím intelektuálním záběrem. Českému čtenáři jsou známé především jeho ekonomické knihy Zásady ekonomie (kde vysvětluje implikace dobrovolné směny a fungování trhů), Ekonomie státních zásahů (kde objasňuje dopady státních intervencí do tržního systému) a Peníze v rukou státu (kde velmi poutavě zachycuje přirozený vznik peněz na trhu a proces jejich postupného zestátnění a zneužití moderními vládami). Zatímco v ekonomických textech Rothbard důsledně dodržoval hodnotovou neutralitu svého přístupu a jeho analýza – jakkoli zpestřovaná historickými příklady – měla podobu „z A plyne B“, teprve v neekonomických textech vyniká Rothbardova renesanční osobnost. On byl totiž též uznávaným historikem, politickým filosofem (v češtině máme jeho skvělou Etiku svobody), ale též břitkým komentátorem americké i mezinárodní politiky, kritikem státního redistribucionismu doma a válečných dobrodružství v zahraničí, politickým aktivistou a stratégem. A právě kniha Za novou svobodu – Libertariánský manifest, již právě otevíráte, nám ukazuje Rothbarda vybaveného všemi svými nejlepšími zbraněmi. Koneckonců, je to právě Murray Rothbard, kdo z velké části formoval podobu moderního libertarianismu a pro tisíce zastánců myšlenek svobody na celém světě je jeho dílo základním čtivem a klíčovým rozcestníkem k dalšímu pronikání do argumentů ve prospěch svobodné společnosti. Zatímco kritici liberalismu a libertarianismu se často snaží zastánce svobody odbýt s tím, že jejich pohled na svět je příliš redukcionistický, příliš akcentuje „ekonomický pohled“, Rothbardův přístup takovéto kritiky usvědčuje z velkého omylu či nevědomosti.
Jak dobře ilustruje Manifest svobody, argument pro svobodu je veskrze neekonomický. Jeho základem je uznání (přirozených) práv člověka – práva na nedotknutelnou autonomní zónu kolem každého člověka tvořenou jeho vlastním tělem a plody jeho práce (vlastnictví). Ekonomie následně pouze vysvětluje, jak obchod a spolupráce lidí, kteří se těší takovéto autonomii, může způsobit zlepšení jejich života, a jak zamezení takovémuto svobodnému rozhodnutí obchodovat povede k nenaplnění očekávání ohledně nárůstu blahobytu. Rothbard nám však neúnavně připomíná, že ono zamezení možnosti svobodně konat představuje primárně akt agrese, násilí, donucení, tedy znásilnění naší svobody – popření základního stavebního kamene každé svobodné společnosti. V takové situaci, tvrdí Rothbard, je jedno, kdo a proč tak činí: jeden člověk, menšina či většina; diktátor či demokratický politik; těleso zákonem legitimizované, či nikoli. Akt agrese proti mírumilovnému člověku a jeho majetku je stále tímtéž: popřením práva soukromého vlastnictví; dokladem toho, že ve společnosti neexistuje rovnost práv, nýbrž existují privilegovaní, již zneužívají svou moc k pošlapání práva soukromého vlastnictví druhých. Manifest svobody obsahuje celý dlouhý a pestrý seznam vládních politik, kdy k takovémuto pošlapání práv dochází – daně, dotace, inflace, povinná vojenská služba, povinná školní docházka atd. atd. Kniha nám připomíná, že vláda tímto morálně pochybným způsobem organizuje celé sektory ekonomiky a jelikož vláda sama permanentně roste, stává se systém politických privilegií, systematického zdaňování jedněch a dotování druhých zvráceným principem fungování moderní společnosti, jemuž téměř nemáme možnost se vyhnout.
Rothbardův strhující a děsivý příběh nárůstu moci státu může mnohým zároveň sloužit jako přiblížení historie „reálného kapitalismu“ nejen 20. století. V našich zeměpisných šířkách velmi často slýcháme o dravém americkém kapitalismu, kde jsou lidé s nízkými příjmy ponecháni na ulici bez přístupu ke vzdělání a zdravotní péči. Rothbard popisuje – a uvědomme si, že svůj text píše před desítkami let a situace se od té doby posunula mnohem dále – zcela jiný obrázek. Ukazuje na existenci vitálních nestátních služeb vzdělávání či poskytování zdravotní péče v minulosti a dokládá, jak masivně i v USA stát tyto služby znárodnil a z ušlechtilých dobrovolných vztahů mezi poskytovateli těchto služeb a jejich zákazníky vytvořil systém založený na donucení a privilegiích, systém neefektivní a v mnohém zvrácený. Při tomto popisu nejen ukazuje extrémně zajímavé pozadí tohoto přechodu (kdo a proč např. usiloval o zavedení povinné školní docházky), ale hlavně objasňuje, jak vypadá kvalita služeb, když se jejich poskytování ujme stát. Pro našince není třeba přílišné představivosti, aby si uvědomil na základě vlastní zkušenosti, o čem zde hovoříme.
Rothbard se však nestal vůdčí osobností světového libertarianismu kvůli kritice bobtnajícího zaopatřovacího státu – k tomu postačí „obyčejný“ klasický liberál, průměrný ekonom či moderní historik seznámený se základy politické ekonomie. Rothbard je velkým myslitelem proto, že své znalosti několika společenských věd využil k tomu, aby dovedl argument svobody – argument ideálu společnosti bez politických privilegií založené na soukromém vlastnictví – až do jeho logického konce. Zatímco klasičtí liberálové a političtí filosofové postulují „základní funkce státu“, které vytvářejí rámec pro fungování společnosti a tržních vztahů, Rothbard v tomto vidí rozpor a přináší alternativu. Objasňuje, že státní donucení při poskytování „základních funkcí státu“ je stejně jako v jiných sektorech principiálně neospravedlnitelné a že navíc i tento systém (jakkoli omezené vlády) vede k tomu, co známe i z jiných sfér vládního působení – plýtvání, byrokratizaci, klientelismu a zneužívání politiky k obohacení mocných zájmových skupin. Jednoduše řečeno, státní soudy nedodávají kvalitní spravedlnost a státní policie a armáda nedodávají bezpečnost (mnohdy právě naopak, jak Rothbard ukazuje např. na dopadech americké zahraniční politiky). V knize tak celkem přirozeně najdete témata, o kterých se jinde téměř nikde a téměř nikdy nemluví – kapitolu o podstatě a fungování nestátních soudů, soukromé policie a soukromých armád. To vše typicky rothbardovským způsobem, kde po objasnění základního morálně-filosofického argumentu přichází vysvětlení ekonomického fungování na základě motivací hlavních aktérů, přičemž to vše je ilustrováno na (často polozapomenutém) historickém příkladu, kdy s překvapením zjišťujeme, že to, co se nám dnešníma očima zdá téměř nemožné, mnohdy úspěšně fungovalo po stovky let – jen nám o tom jaksi naši učitelé dějepisu zapomněli říci.
Rothbard měl navíc velký dar psát srozumitelně – jasně a s vtipem, nevyhýbal se palčivým otázkám a dával návod, jak je vyřešit. Polemizoval, kritizoval, pečlivě studoval své oponenty a využíval jejich poznatků (viz jeho odkazy na Marxe a Lenina při úvahách o strategiích cesty ke svobodě v závěru knihy).
V České republice a obzvláště dnes je Rothbardova kniha potřebná více než kdykoli předtím. Ne že by se nějak extrémně blížilo nastolení libertariánského světa, o němž Rothbard píše, nicméně však žijeme v době, kdy dochází ke značné delegitimizaci současných politických systémů v Evropě i na jiných místech světa. Systém státního intervencionismu založený na rostoucím zdanění a masivních regulacích podnikání i osobního života narazil na své hranice. Navzdory vysokým daním se vlády stále více zadlužují, navzdory agendám stability a růstu ekonomiky chřadnou, navzdory novelizacím zákoníků práce (či právě proto!) lidé přicházejí o práci, politické nálady se radikalizují, celé společenské skupiny (např. důchodci), které uvěřily politickým slibům o zajištění své životní úrovně ze strany vlád, se dostávají na pokraj existenčních problémů. Inflace politických slibů ukazuje, jak moc jsme v zajetí systému, jenž je založen na tom, že jednomu vezme a druhému dá, jednoho poškodí a druhému přilepší. Dnes je zřejmé, že není kde brát a je nutná změna.
Zatímco socialisté mají svou utopii centrálního plánování či alespoň plánování „indikativního“, pěstují ideál strategických vládní vizí, akčních plánů, zdanění mezinárodního kapitálu a mocného zaopatřovacího státu, zastáncům svobody takovýto konečný ideál jejich světa často chybí. Existence libertariánské utopie, jak ukazuje Rothbard s odkazem na F. A. Hayeka, je však nutná. Uvažovat o utopii svobody je nutné mimo jiné proto, že nám ukáže, zda by byla takováto společnost funkční, aniž by bylo třeba čekat na příchod nového člověka, nebo toho stávajícího převychovat. Murray Rothbard ve svém díle ukazuje, že existence společnosti založené zcela na dobrovolných vztazích je sice dnes málo pravděpodobná, ale v principu možná. Proto by měl každý zastánce svobody být ochoten zmáčknout knoflík svobody (kdyby takový existoval), který by nás byl schopen do takovéto společnosti bez politických privilegií, nerovných práv a pošlapávání soukromého vlastnictví přenést. (Zároveň Rothbard spolu s Misesem a Hayekem patří mezi klasiky, kteří ukázali, že socialistická utopie je vnitřně rozporná, a tedy nefunkční a nerealizovatelná.) Proto nám může velmi pomoci při našem rozhodování, kam se vydat, je-li stále více zřejmé, že dnešní systém nefunguje a vzniká prostor ke změně. Vyšší zdanění, či nižší? Větší dotace do škol, či odstátnění škol? Štědřejší podpory v nezaměstnanosti a masivní sociální programy, nebo otevření prostoru pro nestátní sociální služby? Větší státní projekty zaměřené na ochranu životního prostředí, nebo tržní přístup k zajištění kvality půdy, vod a ovzduší? Rothbardovská utopie svobody nám nabízí směrovku k cíli v každé situaci bez ohledu na to, jak je tento cíl daleko. Bez takovéto směrovky bychom snadno mohli uvěřit, že otázky uspořádání společnosti nejsou dějinotvornými spory o přípustnost a legitimnost použití násilí proti mírumilovnému člověku; o velikosti prostoru pro svobodné jednání oproti státnímu donucení; spory o to, zda má plánovat každý za sebe a pro sebe, nebo zda tak má činit jeden privilegovaný za všechny ostatní; o to, jestli je člověk opravdovým vlastníkem domu, ve kterém žije, nebo zda vše vlastní stát a člověk je v podstatě jen nájemníkem a dům mu „patří“ jen do té doby, dokud platí státu nájemné, jemuž se říká daň z nemovitostí. Ve všech těchto otázkách potřebujeme směrovku, abychom chápali jakým směrem se vydat a proč. Bez takovéto směrovky přestáváme být schopni rozeznávat rozdíl mezi dvěma zcela protichůdnými situacemi – svobodou na straně jedné a státním donucením na straně druhé. Bez takovéto směrovky nejsme schopni vidět rozdíl mezi postavením člověka dnes oproti době před rokem 1989. Bez takovéto směrovky, jež nás permanentně upozorňuje, kterým směrem kráčíme, můžeme začít snadno věřit, že to za nás „prostě někdo zařídí“, že hlavním problémem „řízení společnosti“ je jen zvládnout technologii moci.
V České republice jsme za posledních 25 let měli řadu nepřehlédnutelných vykladačů principů svobody, málo z nich však plnilo dobře svůj úkol. Někteří, kdo o svobodě hovořili, však zároveň budovali politické kariéry a ve svých vlivných politických funkcích často bez uzardění pošlapávali myšlenky, o nichž vzletně hovořili; jiní jako obhajobu svobody prezentovali plytkou a nesourodou směs argumentů, jež však nemohla vyznít přesvědčivě ani v pořadech pokleslé televizní zábavy; mnozí se věnovali dílčím tématům, ale neměli ambice poskytnout celistvou obhajobu myšlenek svobodné společnosti. Je dobře, že nyní díky péči Misesova institutu bude poprvé v češtině dostupný Manifest svobody Murrayho Rothbarda, nejvlivnějšího Misesova studenta; člověka, který je světovou ikonou libertarianismu a systematizátorem myšlenek svobody. Doufám, že jeho širokospektrální přístup ukáže na hloubku myšlenek libertarianismu a inspiruje čtenáře k tomu, aby studiem a šířením myšlenek svobody – myšlenek, na nichž stojí naše civilizace – lidem nepřetržitě připomínali, jak důležité je usilovat o naplnění vize harmonické společnosti, v níž nebudou existovat politicky privilegované skupiny, a tedy ani systematická agrese proti životu a soukromému vlastnictví.