Díky nové vládě a její deklarované snaze šetřit se opět vynořilo téma (ne)rovnosti v zacházení s různými ekonomickými subjekty. Ponecháme stranou zásadní otázku, zda vláda opravdu „šetří“, když plánuje utratit o více než 130 miliard Kč více než vybere, a podíváme se na dílčí problém tohoto procesu – odstraňování výjimek a daňových „výhod“. Této snaze mnoho lidí tleská, neboť v něm kromě ekonomického rozměru spatřuje i krok k částečnému odstranění nespravedlnosti dnešního daňového systému.
Rovnost jako ideál
Daň uvalená na jakoukoli činnost tuto činnost penalizuje – omezuje naši snahu pracovat, podnikat, investovat, spořit, jezdit automobilem, pít alkohol apod. – v tisíci a jedné podobě. Zároveň si však vláda uvědomuje, že břímě jejího zdaňování je na řadě míst pro užitečné a kreativní podnikatelské aktivity likvidační. Rozhoduje se pak „opravit“ negativa jiné své politiky vytvořením výjimky, uzákoněním daňového „zvýhodnění“, daňovými prázdninami. Firmy či jednotlivci pak získají možnost v jistých svých činnostech se legálně platbě daní (či obecně regulacím) vyhnout. Jedni tak daně platí, druzí neplatí, jedni jsou omezování, druzí nejsou. Česká vláda je dnes na válečném tažení proti výjimkám a snaží se odstranit některé tyto „opravy“. Může se jednoduše postavit do role bojovníka proti „privilegiím“ a dvojímu metru, za demokratický ideál rovnosti před zákonem, a navíc, o což může jít v první řadě, získat novým zdaněním dodatečné příjmy do poloprázdné státní pokladny. Jakkoli lákavá, takováto úvaha trpí zásadní vadou.
Výjimka není privilegium
Věhlasný ekonom a politický filosof Ludwig von Mises kdysi řekl, že kapitalismus dýchá skrze díry v zákonech. Myslel tím skutečnost, že kdyby všechny daně a regulace moderního státu, který často přerozděluje přes polovinu HDP a tisíci zákony reguluje zbytek, byly plošně a důsledně vynuceny, podnikatelské aktivity – jádro kapitalistického způsobu výroby – by z velké části ustaly. Stejně jako jsme si za socialismu proti vůli vlády udržovali styk s trhy díky pašování a černému trhu, dostáváme se v dnešních přeregulovaných ekonomikách do kontaktu s „čistými“ trhy jen v oázách bez daní či regulací; tam, kde vláda z dobrého či špatného důvodu rozhodla, že podnikání nebude uměle zatěžovat. Jedná se o výjimku, samozřejmě, ale privilegium ve smyslu vládou dodatečně vytvořeného práva nikoli. Privilegiem je např. monopolní výsada, kde vláda brání potenciálním konkurentům vstoupit do odvětví a konkurovat nižšími cenami a vyšší kvalitou nebo situace, kdy vláda přímo dotuje nějakou výrobu. Když ale někdo není uměle vládou trestán a může se ucházet o přízeň zákazníků, není držitelem žádného zvláštního privilegia. Možnost podnikat a vyrábět je spíše základní právo, nikoli vládní privilegium.
LEGATUM Prosperity Index – Česká Republika
Základní komponenty prosperity
Zdroj: LEGATUM Institute
http://www.prosperity.com/prosperiscope.aspx?sel=EZ&index=prosperity&year=2009
Vláda je zdroj hendikepů
Je samozřejmě pravda, že když vláda jednu skupinu podnikatelů zdaňuje a druhou nikoli, tak zdaňovaná skupina jen těžce nezdaňované skupině konkuruje. Vláda jí hází klacky pod nohy, vytváří uměle dodatečné náklady pro její podnikání, hendikepuje ji. Pro férovost tržního soupeření o přízeň zákazníků je ale zapotřebí odstranění hendikepu, nikoli stejný hendikep pro všechny. Česká vláda jde však směrem přesně opačným. Namísto aby snižovala daňové zatížení, zdaňuje dříve nezdaněné. Argument rovnosti hendikepů ovšem není příliš přesvědčivý. Společnost, kde jsou všichni stejně postiženi není ideálem. Za socialismu jsme byli rádi, když jsme se na černém trhu díky „privilegovaným“ s přístupem na trhy dostali k dolarům a chápali jsme, že dává mnohem větší smysl usilovat nikoli o přísnější vynucení zákazu přístupu k zahraničním měnám, ale o přístup na trh pro všechny. Ideálem je svoboda přístupu na trh, nikoli rovnost v nepřístupu na trh. Ideál rovnosti je až dalším krokem v podobě stejné svobody pro všechny lidi vstupovat na trhy. Není-li z jakýchkoli důvodů možné, aby svobodu vstupovat na trhy bez hendikepu měli všichni, je lepší, mají-li jí alespoň někteří. Všem, kteří rozumí tomu, jakou zásadní roli v ekonomice trhy hrají a hrát musí, by pak mělo jít o rozšiřování počtu těch, již se této svobodě mohou těšit. Kapitalistická ekonomika by zkrátka měla čím dál více dýchat – skrze zvětšující se oázy podnikání bez hendikepů.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Euro 38/2010