Kdo zneužívaje něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, a dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru …bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.
Trestní zákon, §253
Paragraf lichvy si získal značnou mediální pozornost v souvislosti s tragickými povodněmi na Moravě v létě letošního roku. V čem lichva vlastně spočívá? Již ve Starém zákoně nalezneme zmínku o nemorálnosti půjčování za úrok a toto vnímání peněz jako neproduktivního faktoru se vleklo po staletí. Lichva byla označována za krádež a trestána. V době povodní se ovšem o lichvě hovořilo v souvislosti s neúměrně vysokými cenami placenými za některé základní potraviny, což má své kořeny ve středověké církevní teorii tzv. spravedlivé ceny (justum pretium), která neměla s lichvou přímo nic společného. Tato cena byla určována jako cena běžná na trhu nebo cena nepřevyšující jistý její násobek. Proto hovoříme-li o “neúměrně vysokých” cenách během povodní, je vhodnější použít českého keťasení (vzniklo z německého Kettenhändler během 1. světové války).
Diskusi problematiky vysokých cen v době krizí nalezneme již u Cicera a ve 13. století u Tomáše Akvinského, jehož úvaha je poučná dodnes. Problém tehdy zněl takto. Kupec veze obilí do oblasti postižené hladomorem a ví o tom, že další kupci s množstvím obilí jedou za ním. Má kupec povinnost sdělit hladovějícím informaci o dalším obilí a utrpět zákonitým poklesem ceny? Nebo je v pořádku informaci nezveřejnit a zinkasovat zisk? Cicero se vyslovil ve prospěch zveřejnění, Akvinského argumentace je odlišná. Jelikož k příjezdu dalších obchodníků dojde v budoucnu, je tato skutečnost ze své podstaty nejistá, a tak nevzniká žádná morální povinnost o této skutečnosti informovat. Je proto v pořádku, když kupec prodá své obilí za vyšší cenu a zinkasuje zisk. Cena výrobku totiž nevzniká jako součet nákladů a zisku, ale jako výsledek vzájemného působení nabídky a poptávky na daném místě v daném okamžiku.
Zpátky k povodním. V novinách jsme mohli číst, že obchody byly prázdné, protože se lidé chlebem předzásobovali (dodávka dalšího chleba byla nejistá). Obchodníkům bylo představiteli vlády vyhrožováno vězením, prodají-li bochník za více než byla cena dříve. Jak jinak než cenově měl ale obchodník řešit problém poloprázdných skladů (omezené nabídky chleba) a vysoké poptávky? Je pravda, že mohl chléb za původní cenu rozdělovat “transparentně” losem nebo jinou podobnou metodou. Cena je ovšem tou veličinou, jejíž smysl je přesně v tom, aby uváděla nabídku a poptávku ve vzájemný soulad. Vysoká cena některých komodit během krizových událostí je proto věcí zcela zákonitou, nikoli amorální. Navíc pomáhá situaci “řešit” – láká další obchodníky, aby nedostatkové zboží přivezli i z větších vzdáleností, a aby tak učinili rychle, neboť musí soutěžit s ostatními, kteří chtějí využít vyšších cen. Cenu si neurčuje svévolně prodávající, ta vzniká nezávisle na něm. I mnozí středověcí myslitelé nahlíželi na cenu jako na etický fenomén, ovšem tyto doby jsou již pryč a paragraf lichvy proto představuje stejný relikt minulosti jako představují tyto myšlenky a to bez ohledu na to, jakou podobu mají právní úpravy tohoto problému v jiných zemích.
K jakým závěrům a útokům na samu podstatu soukromého vlastnictví uplatňování paragrafu lichvy vede, vidíme, nahlédneme-li do prvorepublikových judikatur. Tam čteme o tom, jak paragraf lichvy zabránil účtování provize z prodeje koně “příčící se dobrým mravům” nebo o tzv. “bytové lichvě” v souvislosti se sjednanou cenou nájmu, která se nájemci zdála příliš vysoká.
Je třeba mít neustále na paměti, že ke stanovení ceny na trhu jsou zapotřebí minimálně dva – prodávající a kupující, kteří se na ceně dohodnou. Uskutečněná směna, jelikož vznikla vzájemnou dohodou, je výhodná pro obě strany. Vůbec nezáleží na tom, kolik existuje prodávajících a kolik kupujících nebo jaké mají k dispozici informace. Existence informační asymetrie nebo nedostatek konkurence nic nemění na výhodnosti směny a “neúměrná cena” proto nezavdává potřebu trestu organizovaného státní autoritou.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Ekonom 51/97