Bruno Sergi a čeští socialisté v duchu překonaných myšlenek
Česká vláda přišla s myšlenkou deficitního rozpočtu krátce poté, co se na stránkách Ekonoma objevil výňatek ze studie italského ekonoma Bruno Sergiho, který znovu zvedl prapor deficitního financování. Je zajímavé pozorovat praktickou aplikaci teoretického konceptu, neboť nebezpečí, která by se obtížně teoreticky vyjmenovávala, jsou svými rozměry v praxi snadno a rychle identifikovatelná.
Bruno Sergi ve své studii oprašuje dávno vyvrácená keynesiánská doporučení, přestože se je snaží odít do nového hávu. Jeho “reformulace” deficitního Keynesova “všeléku” na nezaměstnanost po doplnění kolektivistickou teorií profesora Galbraitha o společnosti nadbytku a blahobytu, která prý dostatečně nerozvíjí veřejný sektor, a Schumpeterovým akcentem na úlohu inovací při růstu hospodářství, nemění nic z omylů, kterými tento přístup trpí. Profesor Sergi stejně jako ekonomičtí ministři české vlády samozřejmě znají neduhy deficitního financování, nicméně snaží se v podobném duchu, jako to činil Václav Klaus, obhájit zvláštní úlohu vlády v procesu transformace (nutno přiznat, že Václav Klaus alespoň zachoval teoretický akcent na zdravou makroekonomickou politiku). Profesor Sergi hovoří o zdravých hospodářských politikách doplněných o “rozumná rozpočtová pravidla” (rozuměj rozpočtový deficit) a alternativách ke snaze o radikální snížení inflace (rozuměj inflační tvorbu peněz), což je přesně slovník českých socialistů, kteří hovoří o pragmatických tzv. neideologických řešeních. a bez skrupulí navrhují výrazný rozpočtový deficit, přičemž samozřejmě znásobují rozpočet úřadu vlády.
Profesor Sergi ve své studii sice správně vyjmenovává předpoklady dynamického rozvoje hospodářství jako je vysoká úroveň úspor, vzdělaná pracovní síla, vysoká produktivita práce, využívání moderních technologií atd., ale celá studie trpí základním nedostatkem, který se projevuje .při porovnání skutečného světa s jeho optimálním stavem. Když Sergi dojde ke zjištění, že mnohé v postkomunistických neodpovídá tomuto ideálu, spatřuje jediné řešení: vládní výdaj do daného sektoru. Náprava situace se bez bližšího zdůvodnění má dostavit tak, že “kontrolovaný deficit zaměřený na zvýšení zaměstnanosti zvýší efektivnost hospodářství”. Proč i autorem potvrzené výhrady proti deficitu, které nám nabízí ekonomická teorie i praxe, obecně platí, ale v případě situace, kdy se země “snaží dosáhnout úrovně vyspělých evropských zemí” neplatí, je záhadou. Proč by vláda měla z deficitu cíleně podporovat (dotovat) vybraná “citlivá” odvětví a jak praví autor, “na tuto aktivní fiskální politiku nesmí být nahlíženo v souvislosti s negativními ohodnoceními vládních zásahů v indexu ekonomické svobody (který tvoří přílohu studie), ale jako na zdroj, který podporuje podniky a podnikatele”, Sergi dostatečně nevysvětluje a ani vysvětlit nemůže.
Tento omezený repertoár řešení složité hospodářské situace je zcela běžný i pro socialistické politiky. Velký laboristický novozélandský reformátor Roger Douglas, který na konci října bude hovořit o své reformě v Praze, tuto situaci popisuje následovně: „Když jsem přišel do parlamentu, zastával jsem staré argumenty, že když něco nefunguje, lze to napravit vynaložením více peněz na tuto věc. …Pak jsem během 21 let jako poslanec viděl, že vládní výdaje rostou, …a poskytované služby jsou stále horší.“ Čeští sociální demokraté si ještě patrně musí počkat na to, až si uvědomí jako jejich novozélandský kolega, že vládními výdaji a deficity se situace vylepšit nedá. Rozpočtová obezřetnost musí být základním pilířem politiky socialistické vlády, protože jak opět praví sociálně demokratický reformátor Douglas: „Odhodlání udržovat vyrovnaný rozpočet není tak naivní nebo rigidní opatření, jak se nám někteří moderní komentátoři snaží namluvit.“
Čeští socialisté ale nedbají varování ekonomů a podobně jako teoretik deficitního rozpočtu Bruno Sergi zcela převrací základní pohled na ekonomiku. Příčinou deficitu nejsou daňové úlevy, „nevalorizované“ spotřební daně či nižší daně z příjmu právnických osob (což není případ ČR), ale nenasytná vláda a její vysoké výdaje. Tím, že vláda sníží některou z daní, nedává žádné své zdroje podnikatelům, ale pouze jim nebere tolik z jejich majetku, kolik by jim mohla sebrat. To, že ekonomika reaguje pozitivně na nižší daňové zatížení a menší mrhání penězi z veřejných fondů, je samozřejmé a potvrzuje pouze to, co ukazuje např. i autorem zmiňovaný index ekonomické svobody: totiž že čím menší úloha vlády, tím větší hospodářský růst. Namluvit si, že vládní výdaj v době transformace představuje nějaký “zdroj”, je lhaní si do vlastní kapsy.
Další společnou věcí teoretikovi Sergimu a českým socialistům je Galbraithovské téma, že s “nepřetržitým poklesem státního sektoru” v postkomunistických zemích tento sektor churaví (což je např. v pohledu na ČR k pousmání), a tak má být cílem hospodářské politiky nárůst fiskálních zdrojů. Jak i profesor Galbraith ve své vlivné knize “Affluent Society” z roku 1958 přiznal, nevyrovnaný poměr mezi soukromým a veřejným sektorem je pouze jeho pocit: “Otázkou je, ve kterém okamžiku můžeme říci, že bylo dosaženo rovnováhy mezi soukromými a veřejnými potřebami. …Žádné takové kritérium nemůže být nalezeno, protože žádné neexistuje. …Současná nerovnováha je ale zřejmá. …a tak je jasný i směr, ve kterém se máme pohybovat” Chce-li někdo vydávat stará keynesiánská schémata plýtvání z veřejných rozpočtů doplněná takovouto vágní teorií, která pouze volá po větších výdajích státu, za novou teorii, pak je třeba být ostražitý. Vládní zásahy do oblasti úspor, školství, výzkumu, stavebnictví, bankovnictví atd. nejsou odpovědí na “problém” nízké míry úspor, “potřeby” zvýšit investice do lidského kapitálu a “nedostatek” kvalitní infrastruktury. K čemu by vedl proces politizace hospodářské sféry, kdy politici vyzbrojeni Sergiho teorií ještě více než dnes rozhodovali, který “z rozumných” deficitů je pro danou zemi nejlepší, je snadné si představit. “Napumpování dodatečných vládních zdrojů na poptávkovou stranu ekonomiky” nezpůsobí “úspěšný a nepřerušovaný růst”, jak bylo mnohokrát ukázáno. Ekonomické zákonitosti fungují bez ohledu na to, zda některou skupinu zemí nazýváme transformující se nebo vyspělé země. Chce-li někdo opětovně otevírat pandořinu skřínku prospěšnosti “rozumných” rozpočtových deficitů, neměl by se schovávat za specifika současného stavu vývoje některých ekonomik a “praktická” řešení teoretických problémů, ale musí předložit nové přesvědčivé argumenty, ve prospěch své teorie. To platí jak pro ekonomické teoretiky, tak i experty socialistických stran.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Ekonom 44/98