Těžko najít proces, který by tolik lidí inspiroval k novým pohledům na svět a který by v lidech vyvolával takové zděšení, jako je tak často zmiňovaná globalizace. Ekologisté za pomoci globální internetové sítě stále snadněji svolávají své demonstrace proti globalizaci a globálním tokům kapitálu, socialisté se snadno dostanou ke globálním informacím o nerovném rozdělení bohatství, a mohou tak pořádat konference pod záštitou globálně působících nadnárodních institucí o nových způsobech daní, které by financovaly nové projekty globálního přerozdělování(globálního socialismu), sociologové bijí na poplach před globálním “převálcováním“ místních specifik a kultur a úspěšní globální spekulanti navrhují omezení globálního kapitalismu. Všichni tito lidé mají jedno jediné řešení svých problémů. Více kontroly státu, více úředníků, větší daně, větší přerozdělování, vytvoření jakéhosi dlouhodobého rámce pro udržitelný, kulturní, spravedlivý a mravný život pro všechny na této planetě. Globální řízení ekonomiky je seriózně nabízeno jako politická perspektiva několika málo let.
Je ale možné takovou společnost tímto způsobem vytvořit? Lze pomocí byrokratických institucí splnit požadavky, které si zastánci “globálního rámce“ vytyčují? Jestli si společenští teoretikové vzali z posledního století nějaké poučení, pak je to snad poznání, že bez toho, aniž by lidem bylo umožněno činit svobodná rozhodnutí (bez svobodného trhu), není možné zjistit, co a jak moc si lidé skutečně přejí. Bez této směny neexistují smysluplné ceny a bez cen neexistuje racionální způsob řešení problému vzácnosti. Jak má úředník rozhodnout, jestli prostředky pod pohrůžkou použití násilí vybrané na daních věnovat na vybavení škol, stavbu silnice nebo investice do výzkumu? Pro všechna tři použití lze najít dobré argumenty, ale co má být nakonec vybráno? A bude-li nakonec vybráno např. školství, mají se vyučovat Benešovy dekrety, bombardování Bělehradu, Darwinova evoluce, výhody opoziční smlouvy či přednosti monarchií před demokraciemi? Na vše není čas (čas je vzácný), je třeba volit, ale jak? Bez cen, tj. vyjádření intenzity přání lidí dosáhnout určitého cíle, nelze tento problém řešit. Veškerá rozhodnutí jsou pak nutně zcela arbitrární a vyjadřují pouhé vrtochy politiků usazených ve svých pohodlných kancelářích.
Co má tohle společného s globalizací? Vývoj lidské společnosti spěl po staletí krok za krokem ke globálnímu provázání. Obchod se vyvíjel od primitivní směny ke směně rozvinutější – globalizoval se. Bohatství, které generoval vedlo nakonec ke směně přes kontinenty. Peníze, které nejprve vznikly v řadě podob, se nakonec vyvinuly v první globální instituci, kterou byl mezinárodní zlatý standard (jenž byl vládami následně zničen). Jinými slovy globalizace je proces, který sílí spolu s bohatstvím, jež generuje. Naráží ale na řadu problémů, které jsou způsobeny tím, že politická moc nerozumí podstatě fungování trhů a brání vzniku řešení, která by vznikající problémy pružně řešila. Globalizace ovšem nabízí nová řešení. Nejde o vymýšlení pomýlených, pseudovědeckých „teorií“ jako je např. nová ekonomie, ale o důslednou aplikací již osvědčených principů jako je např. respekt k soukromému majetku. Tady jsou dva příklady:
(1) Problém: Zamořování životního prostředí provozem automobilů. Standardní řešení: Státní regulace. Řešení umožněné globalizací: Privatizace silnic, dálnic a městských komunikací.
Standardním důvodem ke stále silnější státní regulaci je rostoucí provoz na silnicích a ve městech, přičemž se argumentovalo, že je velmi nákladné, aby bylo určeno, kdo a jak ke znečištění přispívá. Údajný důvod pro státní regulaci par excellence. Moderní technologie ale tento problém řešit umějí, a to buď přímo ve vztahu motorista – postižený, nebo tak, že za škody způsobené na okolním majetku zodpovídá majitel silnice, který na svém majetku reguluje provoz tak, aby se vyvaroval žalob okolních vlastníků nemovitostí. Na rozdíl od současné plošné regulace, by soukromí vlastníci silnic byli motivováni zvolit optimální velikost regulace provozu a různé druhy (!) této regulace. Vždyť situace je tak odlišná v malé vísce uprostřed lesů a v centru velkoměst. Jak může být plošná regulace řešením? V systému vzájemných dohod mezi majiteli silnic, městských ulic, ale také vlastníků přilehlých obchodů, vlastníků bytových domů atd. by patrně nebylo místo pro jediný způsob řešení tohoto problému. Všechno má své klady a zápory. Nulový provoz automobilů nezpůsobuje blahobyt. Soukromí majitelé zapojení do pravděpodobně velmi komplikovaného systému vzájemných povinností a závazků, který nové technologie umožňují dnes snadněji budovat, mají na rozdíl od úředníků racionální mechanismus řešení. Je jím starý dobrý mechanismus tvorby cen. Cenový systém by mohl začít hrát svou úlohu, rozhodnutí by nebyla ryze arbitrární tak jako dnes, zdroji by se přestalo plýtvat a hlavně by lidé začali žít ve stabilním systému založeném na vlastnických právech. Nikdo by je nemohl, tak jako dnes, obětovat ve prospěch údajného vyššího společenského prospěchu.
(2) Problém: Přiliv cizinců na domácí území. Standardní řešení: Státní regulace v podobě vízové povinnosti. Řešení umožněné globalizací: Systém různě propustných hranic soukromého majetku.
Na rozdíl od hranic soukromého majetku, jsou státní hranice ryze arbitrární. Státní hranice také vyvolávají u politiků pocit, že mohou rozhodovat o čemkoli, co se nachází uvnitř hranic státu, třeba také o tom, koho na dané území vpustí a koho nikoli. Situace je ale jiná. Těmi, kdo mohou legitimně rozhodovat o tom, koho na svůj majetek vpustí a koho nikoli, jsou vlastníci soukromého majetku. Majitelé rodinných domů, majitelé obchodů a restaurací a majitelé silnic (viz bod 1). Každý cizinec (ale i každý domácí) je zdrojem jistého rizika a zároveň přináší jistý potenciál ke zvýšení blahobytu společnosti. Nikdo jiný než soukromý vlastník (podnikatel) nemůže činit rozhodnutí, při kterých váží tyto klady a zápory a riskuje vlastní peníze a vlastní dobré jméno. Nikdo nemůže mít povinnost vpustit člověka, kterého se (byť bezdůvodně) obává, do svého domu, do své restaurace, na svou silnici, do svého parku. Stupeň diskriminace je jedním z atributů konkurenčního boje a snahy co nejlépe uspokojit přání, zajistit bezpečnost a komfort spotřebitelů. Zisk a ztráta jsou vodítkem pro rozhodnutí, jestli v dané čtvrti postavit novou silnici, restauraci rychlého občerstvení, park nebo rockový klub. Každému musí být jasné, kolik různých aspektů musí být při tomto rozhodování bráno do úvahy a že jen svobodný trh, tj. systém decentralizovaného rozhodování a objevování nových znalostí, dokáže vytvořit sofistikované, vzájemně provázané systémy mezi jednotlivými podnikateli a dotčenými vlastníky majetku. Ti a pouze ti se musí vzájemně domluvit a problém společně řešit. Jak oproti tomu rozhoduje stát? Sejde se komise, zhodnotí politický dopad alternativ, případně rozdělí úplatky, a úředníci či poslanci rozhodnou část majetku jednoho vlastníka znárodnit (chtějí-li si vybudovat vlastní sídlo),majetek druhého znehodnotit (rozhodnou-li se v klidné čtvrti postavit noční klub), případně udělit výjimku ze zákona a postavit dálnici chráněnou krajinnou oblastí. V těchto případech vždy rozhoduje síla. Státní úředníci tvrdí, že poškození jednoho je prý vyváženo prospěchem druhého. Takto ale funguje pouze státní aparát. Svobodný trh má to kouzlo, že vždy přináší prospěch všem. K tomu je ale nutné nebránit mu v jeho blahodárném působení. Dva výše uvedené příklady jsou malou ukázkou toho, jak by mohly fungovat některé oblasti ekonomiky, v nichž trh doposud fungovat nemohl. Možnost vytvářet globální provázané systémy ušité na míru přáním lidí, jichž se dotýkají, dnes činí fungování trhů i v těchto oblastech snadnější než kdy předtím. Globální fungování svobodných trhů versus arbitrární rozhodování zkorumpovaných úředníků. Harmonie versus donucení. To jsou varianty, jež jsou k dispozici.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v Hospodářských novinách č. 207 v roce 2000