A až doženeme Evropskou unii ….., tak budeme moci vstoupit do jejich řad a ukončit naši cestu do Evropy. Takto zní hlavní linie politického uvažování všech hlavních politických stran, a protože politické rozhodování zasahuje do téměř všech sfér života jednotlivců, platí, že i každý člověk je nucen dohánět EU v každé myslitelné jednotlivosti. „Kdo nedohání EU- ať nejí,“ mohlo by znít heslo dnešní doby. Podivuhodný způsob kvantifikace téměř všeho zachvátil politiky i sdělovací prostředky. Argumenty socialistů a odborářů, kteří v další vlně rozdělování politické moci ovládli přední posty na ministerstvech se zdají být více „vědecké,“ když tito lidé tvrdí, že zavést trh s byty nejde, dokud nabídka nepřesahuje poptávku alespoň o 5%. Dokud nebudou „nastaveny parametry trhu“ tímto způsobem, trh prý nelze „spustit.“ S rostoucí mocí roste chuť, a tak další série „vědeckých argumentů“ již nehovoří o ceně jednoho zboží, ale o makroekonomickém agregátu zvaném cenová hladina. Logika je velmi podobná. Dokud naše cenová hladina nedosáhne jisté úrovně zemí EU, nelze prý obchodovat bez obchodních bariér, popřípadě vstoupit do tohoto intervencionistického spolku států blahobytu. Proto prý tzv. ERDI (Exchange Rate Deviation Index, který zhruba řečeno měří právě kupní sílu domácího spotřebitele) – veličina, kterou nejčastěji operují experti odborových svazů, kteří nyní zaujali své pozice ve státní administrativě – musí být napřed nižší než 2, popřípadě 1,5. Jelikož každý se cítí povolán k předložení receptu, jak tento „problém“ řešit a jak tedy co nejrychleji dohonit naše vzory v EU, není nouze o „expertní“ návrhy řešení.
Většinou je předkládané řešení následující. Jelikož naše cenová hladina je při daném směnném kursu příliš nízká, máme dvě možnosti, jak dosáhnout „dohnání“ EU: (1) při dané cenové hladině zhodnotit směnný kurs nebo (2) při daném směném kursu zvýšit cenovou hladinu. Jelikož výkonnost české ekonomiky dle obecného mínění neumožní uskutečnění první varianty – zhodnocení kursu koruny, je tato varianta, jež je obecně nazývána apreciační, zavrhnuta, a veškeré naděje jsou vkládány do uskutečnění druhé varianty. S tímto odmítnutím první varianty také většinou padá požadavek na centrální banku, dbát o vnitřní stabilitu měny (neprovádět inflační měnovou politiku). Druhá varianta, zvaná inflační, obyčejně vede k jednoduché úvaze, že naše cenová hladina musí výrazně růst (dvojciferná inflace každý rok je považována za úspěšný krok k dohánění EU), přičemž je potřeba nějak zabezpečit stabilní směnný kurs, na což je pohlíženo jako na téměř technický úkol nastavení parametrů ochrany vnitřního trhu pomocí necenových, ale prý výrazně tržně orientovaných hygienických a fytosanitárních norem, vyrovnávacích cel, antidumpingových řízení a podobně. Tímto opatřením socialisté zároveň řeší problém ochrany spotřebitele (neumožní mu koupit některé výrobky i když by je třeba koupit chtěl) a ochrany trhu před nekalou konkurencí (levné vepřové maso prý není v zájmu spotřebitelů, atd.). Řešení problému, které vzniklo v současnosti tolik populárním pragmatickým přístupem k řešení problémů, je na světě: inflace a protekcionismus. Tedy staří dobří pomocníci, kteří už mnohokrát v historii umožnili vládám rozvrátit hospodářství.
Je načase si uvědomit, že dichotomie dostupných řešení – inflační versus apreciační cesta, ve skutečnosti neexistuje. Směnný kurs a cenová hladina nejsou nezávislé veličiny. Obě vznikají jako výsledek milionů aktů koupě a prodeje, za nimiž se skrývají individuální preference, subjektivní hodnocení rizika budoucího vývoje a výrobního potenciálu českých a zahraničních podniků a firem. Jak mnozí protagonisté těchto politik v minulosti tvrdili, efektivnosti hospodářství nelze dosáhnout manipulací makroekonomických agregátů. Jejich přístup jako by na tuto moudrost ovšem zapomínal, stejně tak na to, že podnikatelské prostředí ovlivňované jimi navrhovaným přístupem k některým makroagregátům (inflaci a bariérám mezinárodního obchodu) k tolik potřebným a zdůrazňovaným změnám na mikroúrovni nepřispěje. Naopak.
Neexistuje žádný makroekonomický pohled na ekonomiku, který by dokázal vypočítat správnou úroveň směnného kursu a cen. ERDI 2 nebo 4, může sice zavdat zajímavé téma k diskusi na půdě odborových svazů nebo ministerstvu práce, nicméně jediný přínos této analýzy je v tom, že zjistíme, že trh (tj. nákupy a prodeje milionů lidí) generuje ceny, které jsou jiné než námi vypočtené ceny vycházející z parity kupní síly. Není žádný lepší kurs než kurs tržní. Konec konců i cenová hladina je makroagregátem, který pro většinu lidí nemá smysl. Každého zajímá pouze to, jak se mění ceny věcí, které kupuje nebo případně prodává. Klesají-li tyto (reálné) ceny, pak to většina s povděkem přivítá (lidé se zaradují, budou-li moci koupit laciné vepřové maso, laciné banány a budou-li moci využít laciných služeb dělníka z Ukrajiny). Těžko lze pochopit, že kvůli výhodnosti výše ceny nějakého průměrného koše zboží, výše nějakého ERDI v procesu dohánění nějaké EU je třeba uměle zdražovat některé výrobky a podporovat přerozdělování a cenové distorze produkované inflační politikou centrální banky. Není důvod k tomu, aby cenová hladina nutně musela růst. Tento růst ani nemůže být cílem hospodářské politiky.
Když už chtějí někteří sebevědomí politici dohánět Evropu, nechť začnou každý u sebe otevřeným přístupem k vědomostem, informacím a zboží přicházejícímu z Evropy a nesnaží se přesvědčovat lidi, že je v jejich zájmu mít rostoucí ceny, vyšší daně na benzín, dražší maso z dovozu, více francouzských filmů a desítky překladatelů, které si daňoví poplatníci musí vydržovat, aby alespoň stihli přeložit stovky tisíc stran evropského komunitárního práva a občané se dověděli, jaké další dobré věci mohou od EU očekávat.
Listopad 1998