Správa věcí veřejných i péče o společné zdroje potřebuje podnikatelství
Když v roce 2009 oznámila Královská švédská akademie svůj verdikt o historicky první držitelce Nobelovy ceny za ekonomii, strhlo se malé pozdvižení. O Elinor Ostromové, jíž se této pocty dostalo, typický student ekonomie nikdy neslyšel . Zaslechli o ní možná studenti politologie, protože působila jako prezidentka American Political Science Association, ale za to se snad Nobelova cena za ekonomii nedává?! Obdobně jako F. A. Hayek, o němž si řada úzce specializovaných autorů stále myslí, že se nevěnoval ekonomii, přestože za ní byl Nobelovou cenou oceněn, se i profesorka Ostromová obtížně vtěsnává do dnešních škatulek s názvy moderních společenských věd. Široké otázky společenskovědního výzkumu však dávají mnohem robustnější odpovědi, než jsou schopni poskytnout mnozí dnešní experti, kteří vědí „more and more about less and less“. Elinor Ostromová je ovšem jen špičkou ledovce desítek let probíhajícího výzkumného programu na Indiana University. Dragos Aligica a Peter Boettke, autoři knihy, ukázali velmi dobrý odhad, když těšně před udělením Nobelovy ceny E. Ostromové sepsali knihu o průlomových poznatcích v mnoha ohledech disidentské tzv. Bloomingtonské školy.
Sláva duplikacím
Zatímco mainstreamová ekonomie postuluje v učebnicích selhání trhu v podobě neefektivní duplikace, Elinor Ostromová se svým manželem Vincentem (profesorem politologie a spoluzakladatelem Workshopu politické teorie a analýzy politik, který od roku 1964 formuje podobu výzkumu Bloomingtonské školy) od počátku své tvorby ukazují možné výhody duplikace a překrývání v rámci debat o veřejné správě. Proti snahám reformátorů o „zpřehlednění“ správy prostřednictvím centralizace stavějí alternativu. Do debat o podobách veřejné správy (a následně analogicky i do dalších oblastí tržního i netržního rozhodování) vnášejí politicko-ekonomický pohled, když tvrdí, že existuje-li odlišná efektivita poskytování různých (veřejných) služeb, pak existuje jiná optimální velkost území pro jejich poskytování (což je stále zcela jiná otázka, než to, kdo by měl danou službu poskytovat!). Spíše než usilovat o plošnou centralizaci (či plošnou decentralizaci), je cestou k omezení plýtvání systém polycentrický, systém překrývajících se jurisdikcí, který zajistí optimální podobu veřejných služeb. Vincent Ostrom je spolu s Charlesem Tiboutem (s nímž je spojován koncept tzv. „hlasování nohama“) spoluautorem využití myšlenek polycentrismu pro řešení problémů veřejné správy. Tyto myšlenky z dob vášnivých debat o reformě metropolitních oblastí v USA se postupně přetvářely do nového vhledu do správy společných zdrojů obecně a přístupu ke studiu fungování společenských institucí a jejich změny.
Ani stát ani trh
Bloomingtonští autoři však nechápou polycentrismus jako pouhé volání po více centrech moci v oblasti ekonomické i politické, nýbrž chápou nutnost existence obecných pravidel, v rámci nichž mohou sebe-organizační a korekční mechanismy polycentrismu fungovat. Mají tak blízko k hayekovským myšlenkám spontánního řádu či myšlenkám školy německých ordo-liberálů, jež v kontrastu s všeobecným přesvědčením objasňují, že absence centrálního rozhodování neznamená chaos, ale že ze zdánlivého chaosu může vyrůst systém, řád, který bude mnohem stabilnější než rychlá řešení „přehlednějších“ monocentrických systémů.
Bloomingtonští autoři nejsou spokojeni s příliš ohraničenými debatami, nabízejícími jen dvě řešení, „stát“ vs. „trh“. Na jedné straně zde sice vyvstává nutnost existence byrokratických struktur při poskytování veřejných statků, nicméně existují alternativní podoby jejich dodávání – a právě ty je třeba pečlivě studovat a analyzovat. Spíše než postulovat nezastupitelnou roli vlády potřebujeme „veřejné podnikatelství“, které nám pomůže odhalit nejlepší způsoby správy. Stejně tak „čistý trh za všech okolností“ může být horší variantou než komunitní správa některých zdrojů vycházející z neformálních pravidel, zvyků a společenských norem. Dostáváme tak celé kontinuum možností správy s různou mírou odpovědnosti, různým stupněm efektivnosti a různou měrou sebevynucování pravidel. Máme tak před sebou fascinující výzkumný program, v jehož rámci se při studiu významu institucí a norem dotýkáme velkých otázek společnosti, náboženství a civilizace. V konečném důsledku kniha Aligici a Boettkeho ukazuje, že Vincent a Elinor Ostromovi položili základy nejen k „nové politické vědě“, ale i k „vědě svobody“ (science of liberty).
Challenging institutional analysis and development: The Bloomington School
AUTOŘI: Paul Dragos Aligica a Peter. J. Boettke
VYDAL: Routledge, 2009 (reprinted 2010)
ROZSAH: 168 stran
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Euro v roce 2011.