Bez dodatečné poptávky generované studenou válkou se řítíme do další krize z nadvýroby, která vyvolá problémy postihující milionové masy lidí na celém světě. Tomu lze zabránit pouze posílením globálního řízení ekonomiky vykonávaným vládami států a nejlépe sdruženími států. Hospodářská stabilita produkovaná bipolaritou světa a zbrojením nám umožnila hrát si chvíli na liberalismus (vlády Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana), ale nyní je třeba vrátit se k odpovědné hospodářské politice. Přibližně toto je poselství článku Stanislava Heczka v Ekonomu 41.
Velká deprese 30. let jako zdroj poučení
Heczkova interpretace velké deprese 30. let a událostí předcházejících je mylná, což je v podstatě postačující důvod k odmítnutí většiny závěrů vyvozených v článku, neboť ty z této interpretace vycházejí. Je zcela nesmyslné prohlašovat liberální hospodářskou politiku za původce krize. Jejím pravým důvodem byly snahy centrálních měnových autorit o využívání nově objevených nástrojů aktivní měnové politiky a jejich neadekvátní reakce na počátku deprese, která způsobila její bezprecedentní hloubku a délku se všemi průvodními jevy jako je vysoká nezaměstnanost, bída a vzájemně se zničující celní válka. Mylná interpretace příčin deprese zároveň opět dopřála sluchu zastáncům teorií nevyhnutelnosti hlubokých krizí jako charakteristického rysu kapitalismu laissez-faire a obhájcům zásahů státu jako nástroje vyrovnání nabídky s poptávku. Obojí argumentace je ale fundamentálně chybná.
Poválečná vlna intervencionismu
Světová válka přinesla válečné plánování, centralizaci a také vznik prvních mezinárodních institucí, které měly dohlížet na stabilitu světového hospodářství (konference v Bretton-Woods dala vzniknout MMF a Světové bance). Víra v účinnost státního přerozdělování a stimulace poptávky vydržela mnohým několik desetiletí až do samého krachu celé této politiky (některé však ani to nepřesvědčilo: Heczko – “zbytnost keynesiánských zásahů vyplývala z toho, že nebylo [dále] nutno poptávku povzbuzovat, protože faktory poptávky byly dány bipolárností světa”). Konec směnitelnosti dolaru za zlato ukončil smysl existence Mezinárodního měnového fondu, inflace doprovázená vysokou nezaměstnaností ukázala pravý výsledek aktivní vládní rozpočtové politiky a uvolněné měnové politiky centrálních bank. Nastal čas vykázat vládu z některých aktivit, které jí nepřísluší. Tuto situaci popisuje Stanislav Heczko následovně: “Teorie liberalismu se stala dominantní v sedmdesátých a osmdesátých letech, protože pro ni byly příznivé podmínky.” To je téměř pravdivé, ale ne v kontextu, jak popisuje Heczko. Příznivost podmínek v žádném případě nevyplývala z existence zabezpečené poptávky prostřednictvím výdajů na zbrojení, ale z neúspěchu vládních intervencionistických politik. A navíc jisté liberalizační kroky provedené v Británii nebo USA sloužily spíše jako zdroj inspirace, než jako převrácení trendů v nárůstu peněz přerozdělovaných vládami.
Evropská unie, EURO a liberalismus
Stanislav Heczko se pozastavuje nad tvrzením Jiřího Schwarze, že globalizace omezuje schopnost států provádět účinnou měnovou politiku a klade si otázku, zda se totéž nedotkne Evropské unie. Naštěstí volná směnitelnost měn a z ní vyplývající volnost pohybu kapitálu brání centrálním bankám provádět výraznou aktivní politiku a manipulovat neomezeně úrokovými měrami. Táže-li se Stanislav Heczko, zda bude moci evropská centrální banka vykonávat zdravou měnovou politiku, tak odpověď zní ano. K vyvarování se inflačního tištění peněz není potřeba příliš velké aktivity, spíše naopak. Otázkou ovšem zůstává, jestli důvodem zavádění EURO je udržování měnové stability. Mnoho autorů hovoří o blahodárných vlivech společné měny, o snížení transakčních nákladů apod. Najdou se ovšem i takoví, kteří hovoří o výhodnosti konkurence mezi evropskými měnami a na historickém vývoji centrálního bankovnictví ilustrují zcela jiný příběh. Státům se nejprve podařilo eliminovat konkurenci soukromých emisí peněz. Ustavení jediné měny jako zákonného platidla, zmonopolizování tohoto sektoru zřízením centrálních bank a opuštění kovových standardů následně vedlo k množství dříve nevídaných inflací a hyperinflací po celém světě, které byly produktem centrálních bank a které ožebračily masy lidí (o kterých mluví Heczko). Mezinárodní pohyb kapitálu, otevření ekonomik a možnost zajištění se proti inflaci sebralo centrálním bankám (vládám) tento zdroj příjmů z prováděné inflace. V současné době dochází v souvislosti se zavedením EURO k eliminaci konkurujících si evropských měn (monopolizaci evropského měnového trhu) a ke kartelizaci světového měnového trhu (vedle amerického dolaru a jenu zůstává pouze EURO jako 3. hlavní měna za předpokladu, že se podaří přimět Británii jej akceptovat). Papírový měnový standard spolu s omezenou konkurencí mezi měnami nedává příliš optimismu do budoucnosti, neboť se ztrácí jedna z posledních pojistek působících proti inflační emisi peněz.
V některých oblastech ekonomiky podléhající společným politikách EU již vidíme první výsledky. Ex-ante harmonizace prováděná EU sice možná sníží transakční náklady, to ovšem není to, co by mohlo odstranit příčiny evropských potíží. Vysoké daně a štědrý sociální systém je ze strany EU doplněn o boj proti daňové konkurenci (začíná se hovořit o „daňovém dumpingu“!!!) zemí, které vysokými daněmi nechtějí přivodit problémy svému podnikatelskému sektoru (viz případ Irska -EKONOM 41-, které je nuceno do roku 2005 resp. 2010 harmonizovat (rozuměj zvýšit) své sazby daně z příjmu právnických osob ze současných „neférových“ 10%).
Trh je svoboda volby
Stanislav Heczko uvádí dlouhou řadu problémů, které prý trh nedokáže řešit a kde je proto nutný zásah globální autority – vlády. Dochází nám prý suroviny, voda, energie a svět sužuje chudoba. Je udivující, že ekonom Heczko může dojít k takovému závěru. Obavy z úplného vyčerpání zásob surovin ukazují naprosté nepochopení fungování cenového mechanismu a procesu volné tvorby cen, jehož základním atributem je ocenění vzácnosti zdrojů. V historii nalezneme stovky podobných katastrofických vizí, které se jedna po druhé nenaplňují. Kreativita soukromého podnikání za předpokladu fungování volného cenového mechanismu vždy problém „řešila“. Ekonomika není totiž statický systém, což ovšem Heczko skrze své vnímání světa přes všeobecné rovnováhy a makroekonomické agregáty nevidí.
Problém chudoby je jedním z dalších argumentů, kterým by spíše měli argumentovat zastánci svobodného trhu, neboť chudoba a pomalý nebo žádný hospodářský rozvoj jsou neblahým následkem vládního intervencionismu, přerozdělování (viz Index ekonomické svobody, Economic Freedom Network 1997), pokusů o aplikaci kolektivistických ideologií a z toho vznikajících (občanských) válek a politického útlaku nebo inflací vyvolaných centrálními bankami, jak již bylo uvedeno výše.
Svobodný trh nevzniká specielně proto, aby řešil globální problémy. Trh je pouhým nástrojem, který ke svému fungování vyžaduje svobodu volby, neboť je založen na svobodné směně. Jeden svobodně nabízí, druhý poptává. Dojde-li ke směně, oba získávají. Trh neselhává, neboť svobodná směna neselhává. Nutí-li stát jednotlivce ke směně, kterou by jinak neuskutečnili, pak minimálně jeden z nich tratí. To je skutečné popření principu svobodné směny, tj. selhání (otázkou zůstává čí).
………………….
Sílu liberálních myšlenek nelze posuzovat podle toho, jaká je okamžitá konstelace politických sil nebo rétorika čelních vládních představitelů. Jak je vidět z článku Stanislava Heczka přes všechny rádoby moderní argumenty o „nové úloze státu“, globalizaci, unikátnosti současného období po konci studené války se jedná o standardní argumenty, které nalézáme u kolektivistických ekonomů nejen v tomto nebo minulém století, ale i dříve. Proto i základní protiargumenty by mohly být téměř opsány z knih starých mnoho desetiletí. Bylo by asi užitečnější, aby se příště Stanislav Heczko vymanil ze zajetí argumentace vágními makroagregáty v duchu mylných myšlenkových směrů a ekonomických doktrín a soustředil se více na diskusi o podstatě ekonomických a společenských zákonitostí. Na úplný závěr bych rád podotkl, že můj spánek je klidný, neboť další krize z nadvýroby a to ani v současném globálním sousedství se neobjeví.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Ekonom 44/97.