Petr Nečas, Alexandr Vondra, ale i Cyril Svoboda, advokát Tomáš Sokol, bývalý ústavní soudce Stanislav Balík či generál Jiří Šedivý. Asi žádná škola v Česku se nemůže pochlubit takovým výčtem politiků, diplomatů a odborníků, kteří dnes předávají své zkušenosti studentům vysoké školy CEVRO Institut. Privátní univerzita, kterou pomáhal formovat (a dnes je šéfem správní rady) Ivan Langer, má blízko k liberálně-konzervativním myšlenkám, a ve svých studijních programech objasňuje studentům, jak střet různých myšlenkových proudů dává podobu současným politikám i právnímu řádu. Studenti politologie, veřejné správy, hospodářské politiky či práva v podnikání mají v čele své vysoké školy jednoho z nejvýraznějších polistopadových ekonomů Josefa Šímu. Univerzitní profesor, který se netají svojí skepsí ke společné evropské měně, varuje před nezodpovědným chováním politiků v celé EU. „Vlády a centrální banky nás svou špatnou politikou vehnaly do hrozně špatné situace,“ říká o masivním tištění nových peněz a politice rozpočtových deficitů profesor Šíma.
Kdybyste byl maturantem a slyšel jste o současných problémech některých soukromých VŠ, uvažoval byste o studiu na privátní škole?
Jako středoškolák bych dnes asi slyšel nejenom podivné zvěsti o tom, jak fungují některé soukromé školy, ale také to, jaké skandály zasáhly některé vysoké školy veřejné. Asi nemusím moc připomínat plzeňská práva nebo Národohospodářskou fakultu Vysoké školy ekonomické. Vždy existuje nebezpečí, že si vyberete špatnou školu, ovšem všechny tyto skandály mají i svá pozitiva. Doufám, že si nyní více uvědomujeme, že hranice mezi dobrou a špatnou školou není identická s dělením na školy soukromé a veřejné. Zkrátka jsou tu výborné veřejné i výborné privátní školy. A stejně tak je to i se špatnými školami.
Vy máte bohaté zkušenosti z obou systémů. Kolik vysokých škol tu do budoucna zůstane?
Neexistuje číslo, kolik má být škol, každopádně vzdělávací instituce by měly mít vazbu na spokojenost studentů. Je to stejné jako v jiných odvětvích, kde se poskytují služby. Kolik máme mít například restaurací? To nikdo nedokáže říci, někdy je dobré mít malou restauraci, někdy naopak velkou. Stejně tak někdo preferuje velkou školu a někdo menší s jinou kvalitou péče, jako je třeba ta naše. My máme na své studenty čas, u nás každý zná své pedagogy a oni znají jeho. Každý student od nás získává servis, který nemůže dostat na žádné velké veřejné ani soukromé univerzitě. Věříme, že právě takováto péče o studenta v krásném prostředí téměř rodinné školy je jediným způsobem, jak kvalitně fungovat v systému, který je nešťastně nastaven. V ČR máme velký počet veřejných škol, jež nabízejí své služby zdarma a jsou masivně dotovány ze státního rozpočtu, tedy i z peněz našich studentů a jejich rodičů, kteří chtějí dostat jinou kvalitu studia a jdou studovat k nám. Naše škola nedostává ze státního rozpočtu ani korunu, ale naši studenti z daní platí jiné studenty na veřejných školách. Ten systém je zvrácený, nespravedlivý a je ostudou předchozích vlád, že dopustily takovouto dvojkolejnost a neférovost.
Debata se pořád točí kolem toho, že veřejné školy dostávají dotaci na počet žáků, což je motivuje nabírat a nabírat. Existuje ale možnost to dělat jinak?
Jestli chce stát zdarma provozovat školy, a to z nějakého strategicko-kulturního důvodu – nechť má omezenou síť škol nabízející omezený počet vzdělávacích programů, ať pečlivě dohlíží na jejich kvalitu a ať nechá zbytek sektoru soukromým školám, aby mohly nabízet to, po čem je poptávka. Podoba vzdělávání by neměla být určována administrativním rozhodnutím nějakého státního orgánu. Vzdělání musí být vstupenkou na trh práce. My musíme studenty naučit něco, díky čemuž následně získají dobré zaměstnání a uživí sebe i své rodiny. Jako soukromá škola neplýtváme časem na lobbying za vyšší dotace jako školy veřejné, ale musíme každou vteřinu myslet jenom a pouze na studenty,jejich spokojenost a jejich uplatnění. Musíme inovovat, snažit se být něčím zajímaví. Kdybychom to nedělali, tak proč by k nám studenti chodili? Jsme pod tvrdým tlakem trhu. Dnes a denně se musíme soustředit na potřeby studentů, našich zákazníků, a nabízet to, co jim bude prospěšné. Veřejné školy fungují úplně v jiném světě, mohou přežívat desetiletí z peněz daňových poplatníků bez ohledu na uplatnění studentů v praxi, nemusí inovovat, nemusí o studenty pečovat tak jako my.
Určitě znáte bonmot prezidenta Zemana, který opakovaně říká, že v ČR budeme mít největší počet kulturních antropologů na počet obyvatel. Souhlasíte s tímto bonmotem, když máte ve studijním portfoliu třeba politologii? Kolik politologů tady uživíme?
Takto se ale můžete ptát na jakýkoliv obor. Kolik tady uživíme filmových režisérů, kolik právníků, kolik expertů na účetnictví? Na to nejsou dopředu známé odpovědi. Kdyby byly známy, mohlo by fungovat centrální plánování. Kolik se má vyrobit aut? Kolik mají stát? Jaká mají být? Že by nějaká moudrá rada v čele s ministrem a třeba i prezidentem řekla, co se má kde vyrábět či studovat, aby lidé byli spokojení? Snad jsme se z nešťastného poválečného půlstoletí něco naučili – potřebujeme mít méně centrálního plánování a více inovativního soukromého sektoru, který permanenteně objevuje, co lidé potřebují, a vyvíjí úsilí o uspokojení přání spotřebitelů, svých klientů. Ve školství je to totéž. Pokud budou mít lidé zájem studovat politologii, přičemž budou vědět, že jejich výdělky budou třeba nižší, než když budou studovat ekonomii, proč bychom jim takové vzdělání nenabídli? Obzvláště, platí-li si to sami a stát jim na studium nepřispívá. Navíc je možné, že studium kvalitní politologie studentům otevře dveře do světa a naopak nabídne výborné uplatnění i vysoké mzdy doma nebo v zahraničí. Prezidentova otázka o počtu kulturních antropologů je správná, ale jen ve vztahu k veřejným školám. Ty čerpají peníze daňových poplatníků i na obory, které možná jsou k ničemu (nebo třeba nejsou, kdo ví?). Soukromé školy ale neřeší problém, že by mrhaly prostředky veřejných rozpočtů. Jen zvou zájemce o studium a říkají, tohle umíme, toto je náš elitní učitelský sbor, takto se o vás postaráme, toto vás naučíme. Chcete? Věříme, že nebudete litovat. Vyzývám všechny lidi s předsudky vůči soukromým školám, aby se k nám přišli podívat. Každý může vidět, že nesídlíme někde v nějakém pronajatém kulturáku. Máme krásnou budovu a parametry elitní školy. Každý se může přijít podívat, kdo u nás učí: skvělí akademici a řada lidí z praxe. Jsou to podnikatelé, advokáti, soudci, bývalí ministři. Co více si student může přát, než nebýt jen pouhou anonymní tváří v davu velké posluchárny, ale sedět ve třídě s 15 lidmi a jednu hodinu poslouchat bývalého děkana právnické fakulty UK, druhou hodinu debatovat s bývalým ministrem zahraničních věcí a třetí hodinu třeba vést polemiku o blízkovýchodní politice s někdejším velvyslancem v Israeli.
Personální profil vašeho pedagogického sboru je obsáhlý, včetně toho, že máte hodně politiků z ODS. Kolik jich aktuálně u vás působí a co učí?
U nás učí řada lidí ze světa politiky, kteří působí či působili v různých stranách: několik politiků ODS, KDU-ČSL nebo TOP09, před nástupem do funkce u nás učila ex-ministryně spravedlnosti, profesorka Válková, Martin Komárek z ANO nebo profesor Potůček z ČSSD vedli kurzy, stejně tak např. současný slovenský europoslanec Sulík. Kdo jiný by měl učit politology než lidé politiku studující či praktikující? Expremiér Petr Nečas má dnes u nás jeden volitelný kurz pro studenty politologie a hospodářské politiky, na kterém s nějakými 12 studenty diskutují otázky z oblasti sociální a hospodářské politiky. Garantem našeho oboru politologie je první porevoluční profesor politologie západního střihu, profesor Miroslav Novák, který vystudoval ve Švýcarsku a Francii a je jedním ze zakladatelů moderní politologie v ČR. Když říkám kolegům ze zahraničí, že u nás vyučuje bývalý premiér, je to pro ně signál vypovídající o mimořádné kvalitě školy. Od koho se může naučit student více o fungování reálné politiky než od bývalého premiéra? Toto je ono propojení s praxí, o které jsou studenti mnohých škol ochuzeni.
Když jsme u Petra Nečase. Jak se mu v nové roli učitele líbí?
Opakovaně jsem se s ním o tom bavil a je velmi spokojený. Nedrží proslovy, nepřednáší bezejmennému davu, ale sedí okolo stolu se studenty se zájmem o danou problematiku, studují a debatují legislativní návrhy upravující v různých zemích hospodářskou a sociální politku, baví se o odlišnostech, dopadech, alternativách, reformách. Studenti jsou s ním spokojeni a on si také takový formát pochvaluje. Zajímavých jmen ale máme ve škole více. Kolem školy vznikl vějíř výzkumných center, která se věnují různým tématům, pořádají konference, publikují knihy. Máme například Centrum středoevropských studií, což je společné vědecké pracoviště naší školy a Masarykova ústavu a archivu Akademie věd, velmi aktivní je centrum Transatlantických vztahů, v jehož čele stojí Alexandr Vondra. Také on vyučuje, zrovna teď, v průběhu našeho rozhovoru, vede ve vedlejší místnosti kurz v angličtině pro asi dvacítku zahraničních studentů z několika zemí Evropy i z USA.
Nečas i Vondra jsou lidé z ODS, nakolik je CEVRO Institut „školou pro odéesáky“?
Naše škola měla zajímavý vznik. Nejprve před patnácti lety vznikl klasický think-tank, který spoluzakládal Ivan Langer, jmenoval se CEVRO – liberálně-konzervativní akademie a jeho cílem bylo poskytovat víkendové vzdělání lidem, kteří mířili do politiky, ale nikdy tuto oblast systematicky nestudovali. Za socialismu se prostě nic takového ve školách nenabízelo. Jako doplnění vzdělání se tedy přednášely základy politologie a stranického systému, úvod do veřejné správy a veřejného práva, základy ekonomie či politický marketing. Mezi frekventanty těchto kurzů byli lidé ze všech politických stran, lidé, kteří následně byli úspěšní jak v místní politice, tak v politice vysoké. Například stávající místopředseda vlády Bělobrádek je absolventem tohoto vzdělávacího programu. Po zhruba pěti letech, kdy bylo vidět, že je poptávka po takovémto vzdělání, vznikla vysoká škola CEVRO Institut. Ta je standardní vysokou školou a nemá žádné vazby na politické strany jako takové. Naši studenti jsou naprosto běžní studenti, kteří při hledání nejlepší školy zavítají do našich prostor, seznámí se s tím, co nabízíme a následně nás upřednostní před alternativami. Je ale pravda, že naše škola do vínku dostala jistý způsob pohledu na společenské problémy a jejich řešení. Jako škola chápeme více než ostatní, že reálné hospodářsko-politické debaty probíhají ve střetu sociálnědemokratického a liberálně-konzervativního pohledu na společnost. Nejde tu o stranicko-politický boj, ale dějinný spor, který se promítá do všech společenských věd. Spor o to, zda má být společnost organizována shora, nebo zda mají společenské instituce vyrůstat spontánně zdola. Jde o spor o roli státu a prostor pro fungování trhů. Spor o rozsáhlost legislativy, ochranu soukromí, podobu veřejné správy či nedotknutelnost soukromého vlastnictví.
A k těm vazbám na ODS?
Zachovejme si jistou perspektivu. Na naší škole vyučuje přes 100 pedagogů. Povětšinou čistí akademici, pak řada advokátů, soudců, bezpečnostních expertů, podnikatelů, novinářů a několik bývalých politiků. Osobně nemám s ODS nic společného a upřímně řečeno, stranickou politiku ani podrobně nesleduji. Jsou to věci příliš pomíjivé. Je ale zajímavé, jak často se na to lidé ptají, přestože jakákoli politická angažovanost našich pedagogů nikoho nic nestojí. V kontrastu s tím mne překvapuje, jak malý zájem veřejnosti je věnován např. tomu, kolik marxistů nebo členů a přívrženců komunistické strany je z peněz daňových poplatníků vydržováno na veřejných vysokých školách, aby tam šířili myšlenky třídní nenávisti, vyvlastňování a centrálního plánování; aby podkopávali základní stavební kameny systému tržního hospodářství.
Vy jste profesí ekonom. Evropa nyní stojí na prahu velkého tištění peněz. Jaká je vaše prognóza pro to, až se rotačky na peníze rozjedou naplno?
Především musím říci, že rotačky na peníze už několik let běží. Krize, která před lety zasáhla Evropu a velkou část světa, byla důsledkem umělého nafouknutí bubliny, byla důsledkem politiky levných peněz. Rotačky na tištění peněz způsobily zdánlivý chvilkový hospodářský růst, který ale byl, ostatně jako vždy v minulosti, následován hlubokým pádem. Vlády a centrální banky nás svou špatnou politikou vehnaly do hrozně špatné situace. Neumím si představit, že by nás pokračování zkázonosné politiky levných peněz, vytváření peněz z ničeho, a nepřetržité zadlužování z tohoto problému dostalo. Naopak, čím déle budeme tolerovat vládám tuto politiku, tím bolestivější bude následná nutná korekce. Účet za naše rozmařilé vlády bude muset následně někdo zaplatit.
Jak to může dopadnout? Máme se bát hyperinflace a následné totální devalvace peněz?
To, co se nyní děje, a hlavně v jakém měřítku dochází k tištění peněz a zadlužování, nemá historickou paralelu. Proto se těžko předvídá. Současnou situaci nelze dobře srovnávat s předchozími krizemi, protože v případě eura se jedná o celokontinentální experiment s ustavením papírové měny, jež měla sloužit jako nástroj k politické centralizaci. Obecně víme, že jak politická centralizace, tak politika levných peněz mají ničivé dopady. Nikdy ale nebyly provozovány takto společně na tak velkém prostoru. Je všeobecně známo, že všechna pravidla, jež stála u zrodu Evropské centrální banky a měla garantovat stabilitu a politickou nezávislost nové měny, byla při první krizi porušena. Dnes jsme prostě odkázáni na milost a nemilost politiků, kteří na náš účet na celém kontinentu experimentují. Vidíme v přímém přenosu, jak to dopadá. Ukázkový příklad je to, jak politici lhali o reálné situaci v Řecku a účinnosti tzv. záchranných balíčků. Schopnost tisknout peníze a financovat tak rozmařilé vlády nebo třeba jimi zachraňovat velké banky oddaluje hledání skutečného řešení. Před reálnými dopady však neutečeme. Ohromná nezaměstnanost mladých na jihu Evropy, zaplevelení portfolií penzijních fondů rizikovými státními dluhopisy, ztráta základních životních jistot, politická nestabilita, populismus, volání po silných vůdcích – všechny tyto věci jsou velmi nebezpečné a mohou velmi poškodit celý kontinent.
Ale najdou se i pozitivní případy.
Jistě. Podívejte se na odpovědné země, jako je třeba Estonsko. To prošlo hlubokou krizí, bolestnými úsporami, a dluhy nenavyšuje, inovuje, prosperuje. Prostě bylo něco dobrého na starých ekonomických pravdách, které říkaly: nedělejte dluhy, mějte vyrovnané rozpočty a neřeďte kupní sílu peněz, mějte pevnou měnu. Takové odpovědné chování vytváří rámec, ve kterém lidé mohou spokojeně žít a prosperovat. Jakmile ale zpolitizujete měnovou i rozpočtovou politiku, zavání to ohromným průšvihem, jehož konečné důsledky si nikdo neumí představit.
Byl byste pro odchod Řeků z eurozóny a návratu k drachmě, byť je to svého druhu také neprobádaný experiment?
Principiálně to musí být rozhodnutí Řeků. Já sám jsem odpůrcem společné evropské měny, a to nikoli z nějakých nacionalistických důvodů. Euro, jak se ukazuje, je měnou politickou a od začátku jí bylo. Není nic horšího než zpolitizované inflační peníze, navíc napříč celým kontinentem. Inflace je nebezpečná forma neviditelného zdanění. Proto je pro politiky tak přitažlivá. Kouzlem dřívějšího systému bylo, že peníze sice také byly zpolitizované, ale existovaly ostrůvky rozdílně intenzivního politikaření. Když se to někde s rotačkami a tištěním peněz přehnalo, tak se lidé mohli částečně vyhnout následkům, třeba používat sousední, méně inflační měnu. Znehodnocení kurzu jedné měny vůči druhé také hned signalizovalo, že se někde něco nekalého děje. Vzpomeňme na německou marku, která sice sama o sobě byla také inflační, ale oproti italské liře se jednalo o měnu pevnou. Na první pohled jste viděli podle počtu nul na bankovkách, že měnová politika v Itálii není zcela chvályhodná. Platíte-li dnes eurem, je tato informace o problematičnosti měnové politiky skrytá. Je euro více markou, nebo lirou? Nemají-li lidé jednoduché srovnání, mají politici více prostoru k tomu, aby hráli své politické hry na úkor veřejnosti.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Deník 03/2015