„Stávající systém de facto redistribuuje peníze od chudých lidí k bohatým. Dělníci tedy ze svých nízkých mezd platí na to, aby jejich budoucí šéfové a manažeři měli ještě vyšší mzdy. Je to dosti perverzní systém a jen ukazuje, co v realitě znamená tzv. sociální stát“ tvrdí ve druhém díle našeho rozhovoru Josef Šíma, rektor soukromé vysoké školy CEVRO Institut.
První díl našeho rozhovoru končí větou: Proč by mi do toho měl stát mluvit? V posledních dnech Finmag žije polemikou Michala Kašpárka s Martinem Urzou. Velmi by mě proto zajímalo vaše hodnocení anarchokapitalismu.
Seriózní a systematické debaty o čistém tržním hospodářství (což je totéž, ale nebudí to takové emoce) probíhají jak na univerzitách tak mimo ně zhruba půl století a jsou do nich zapojeni nejvěhlasnější vědci včetně nositelů Nobelových cen – na začátku května jsme v CEVRO Institutu zrovna jednoho takového nobelistu měli. Po druhé světové válce v důsledku velkého vlivu intervencionistických doktrín a tzv. keynesovské ekonomie se věřilo, že předáme-li politikům nové pravomoci, dáme-li jim „vědecky zdůvodněnou“ možnost vytvářet deficity rozpočtů a zadlužovat země, budou-li navíc mít – jak požadoval už dnes opět oslavovaný Marx – možnost kontrolovat peněžní systém a „tisknout“ peníze, vytvoří stabilní prostředí pro fungování ekonomik a zbaví nás krizí. Místo toho jsme se ocitli ve světě velkého přerozdělování, systematického zadlužování a světě inflačních měn. V této atmosféře se objevili ekonomové inspirováni myšlenkami rakouské školy – Buchanan, Tullock a další – kteří so očima ekonomů podívali na politiku a v podstatě řekli: „jak můžete být tak naivní a věřit, že politici nové pravomoci nezneužijí; jak můžete předpokládat, že budou konat dobro? Jsou to jen obyčejní lidé, nikoli andělé.“ A tak se zrodila tzv. teorie veřejné volby, která nás navždy zbavila iluzí a naučila zkoumat politiku „neromanticky“, vidět jí takovou, jakou ve skutečnosti je. Odtud vychází argumenty pro to, aby vláda neprováděla redistribuci, ale byla v podstatě jen tvůrcem pravidel nekonfliktního soužití, tj. máme zde zpět argument klasických liberálů. Stát má být dobrý rozhodčí, nikoli hráč.
No a další generace badatelů si jednoduše položila stejnou otázku. Jak může být někdo tak naivní, aby se domníval, že když stát bude mít moc dodávat monopolně služby jako je vytváření pravidel soužití, ochrana vlastnických práv a poskytování spravedlnosti, udělá to dobře? Jakým zázrakem by se stal dobrým rozhodčím?! Což takhle zkusit stejný recept, který funguje, když chceme mít kvalitní služby ve zbytku ekonomiky – dobrovolnost a konkurenci! A jsme u debat o polycentrické tvorbě práva, soukromém kontraktuálním poskytování ochrany našeho vlastnictví, „private governance“ apod. Tyto otázky mají samozřejmě rozměr ekonomický, ale – a možná především – rozměr politicko-filosofický. Kde bere stát právo použít násilí proti mírumilovnému člověku, který neohrožuje ostatní lidi? Proč by měl mít někdo – včetně státu – právo nutit mírumilovného člověka kupovat služby, které tento člověk nechce (včetně služeb jeho údajné ochrany)? Jde o logické otázky, nad kterými se bohužel spousta lidí nikdy seriózně nezamyslí. Ve školách se totiž některé důležité problémy nepředkládají jako otázky, ale jako zideologizované odpovědi: „stát dodá“, „stát zajistí“, „stát ochrání“, „stát podpoří“… K argumentaci pro nestátní, tj. dobrovolné poskytování, většiny služeb (vzdělávacích, zdravotních, sociálních), pro soukromé železnice i silnice nebo pro soukromé peníze nám stačí „obyčejný“, starý dobrý klasický liberalismus. Anarchokapitalistické argumenty přicházejí na scénu, až když argumentujeme ve prospěch odstátnění systémů poskytování služeb řešení sporů a zajišťování bezpečnosti. Dovolím si tvrdit, že první praktická zkušenost s fungováním českých soudů či policie přivede každého k úvaze, že by kvalita těchto důležitých služeb měla přeci vypadat úplně jinak! Anarchokapitalisté chápou, že nové sněmovní volby v tomto smyslu nic nezmění, že problém je jinde.
Pojďme teď k hlavnímu tématu druhé části rozhovoru – českému vysokému školství. Před založením CEVRO Institutu jste působil na Vysoké škole ekonomické. Kde spatřujete největší rozdíl?
Nebude to překvapivá odpověď, ale ve financování, vše ostatní je od toho odvozeno. V CEVRO Institutu zkrátka podnikáme, nejsme příjemci dotací. Nikdo jiný než spokojený student nám nic nedá. A tak se musíme každé ráno budit s tím, co zajímavého pro studenty vymyslíme, aby se k nám měli důvod hlásit a za vzdělání nám platit. Mám radost, že navzdory pokřivené situaci v českém školství k nám chodí výborní studenti, kteří by bez problémů mohli jinde studovat tzv. zdarma, protože oceňují kvalitu služeb, které jim poskytujeme, a líbí se jim prostředí, v němž se mohou pohybovat a vzdělávat. V posledních letech k nám navíc přijíždějí studovat studenti z celého světa, z USA, Kanady, Velké Británie, Singapuru a dalších desítek zemí.
Když jsem před patnácti lety volil svou vysokou školu já, bylo veřejné vzdělávání jasnou volbou. Soukromé školství bylo pro béčka, kteří se nikam nedostali…
Dnes je to naštěstí jinak. Kauza plzeňských práv lidem doufám otevřela oči. Hranice mezi dobrým a špatným vysokoškolským vzděláním není totožná s hranicí mezi soukromou a veřejnou školou. Existují výborné veřejné i soukromé školy, a naopak, v obou kategoriích najdete školy zralé na okamžité zavření. V soukromém školství ale na rozdíl od toho veřejného probíhá poslední roky očistný proces. Trhy prostě fungují, když mohou. Studenti nejsou hloupí a nechtějí platit za dosažení diplomu, se kterým se vám na trhu práce vysmějí. Už není důležité, jestli diplom máte, ale odkud ho máte… Ve veřejném školství takovýto tlak ze strany studentů na zajištění kvality není. Proto veřejné školy obvykle nekrachují, aby se systém očistil. Adepty na zrušení bychom ale rozhodně našli.
Můžete být konkrétní?
O neúspěchu na trhu musí rozhodnout nezájem nakupovat službu za nabízenou cenu, nikoli názor „experta“. Zavedení školného na veřejných školách a vznik opravdového vzdělávacího trhu je dnes politicky nevděčné téma. Vítězí opačné síly – vyhlásí se moderní heslo, jako třeba znalostní ekonomika a to se využije v lobbyingu za větší veřejné výdaje do vysokých škol. Veřejné školy tak mají otevřený prostor pro vysávání peněz daňových poplatníků. Politická priorita se plní, „podfinancovanost“ sektoru se řeší. A politici ochotně rozdávají peníze, protože „doba moderních technologií volá“ , protože jinak by nám prý ujel vlak. Abychom lépe pochopili, co říkám, zůstaňme na chvíli právě u vlaků. Podobně jako na železnici, i ve školství je klíčová konkurence. Teprve vstup alternativních přepravců donutil České dráhy ke změně chování a zkvalitnění svých služeb. Veřejné vysoké školy to jsou takové České dráhy před vstupem konkurence – ruka natažená pro miliardy ze státního rozpočtu, služby zoufalé, volání po dalších a dalších dotacích, protože doprava je prý důležitá pro rozvoj v novém tisíciletí a sektor prý podfinancovaný. Až konkurence naučila průvodčí cestující pozdravit a chovat se k nim jako k zákazníkům. Představte si, jak by vypadaly služby Českých drah, kdyby byl tento sektor „reformován“ tak jako sektor vysokoškolského vzdělávání? Leo Express a RegioJet by sice mohly konkurovat a účtovat cestujícím jízdné, ale u Českých drah by se jezdilo zdarma a jejich provoz by platili daňoví poplatníci. O plnohodnotném soukromém sektoru, který je konkurenční, a proto inovuje a snižuje ceny, bychom si museli nechat jen zdát. Přesně takto ale funguje sektor vysokého školství! Jak se někdo může divit, že tento sektor příliš nevzkvétá? Veřejné školy nemají důvod inovovat a soukromé nemají prostor k růstu!
Mělo by se tedy podle vás platit i studium na veřejných školách? Nebo by se měly zrušit dotace pro veřejné školy a nechat na trhu, ať rozhodne, kdo přežije?
Myslím, že i na vysokoškolském vzdělávacím trhu je třeba odstranit deformace, které sektoru brání v rozvoji. Rozhodně by mělo ubýt nesmyslného reportování, vykazování a úřednického schvalování. Proč musíme jako soukromá škola, která od státu nedostává ani korunu, úředníkům vysvětlovat, že nový obor, se kterým přicházíme na trh, má uplatnění. Pokud přeci nepřesvědčíme studenty, že nabízíme něco užitečného a nepřesvědčíme je, aby u mě utráceli vlastní peníze, zkrachujeme. Proč musím místo toho nejdřív přesvědčovat úředníka na úřadě, že dělám správná rozhodnutí, když jsem to já a ne on, úředník, kdo se pohybuje na trhu?! Jsem to já, kdo se musí denně zodpovídat svým studentům!
Byrokratizace systému je ale vlastně podružnost. Principiálně vzato, neexistuje jediný důvod, proč by měl stát dotovat vysoké školy. Vysokoškolské vzdělání má povahu investice, zvyšuje budoucí příjmy konkrétního vysokoškoláka, stejně jako např. koupě nějakého stroje či investice do nové technologie. Stávající systém tedy de facto redistribuuje peníze od chudých lidí k bohatým. Dělníci tedy ze svých nízkých mezd platí na to, aby jejich budoucí šéfové a manažeři měli ještě vyšší mzdy. Je to dosti perverzní systém a jen ukazuje, co v realitě znamená tzv. „sociální stát“. My potřebujeme opravdový trh se vzděláním!
Jenže zpoplatnění vysokých škol zároveň povede k jejich znepřístupnění pro lidi, kteří si je nebudou moci dovolit. Vstupní bariéra bude výrazně vyšší.
To už se spíše přesouváme k debatě o sociální politice obecně. Co uděláte s člověkem, který nemá peníze, ale chtěl by…? Znárodníte všechny sektory, na jejichž produkty ten člověk nemá, zvýšíte daně a z vybraných peněz zřídíte k tomu příslušná ministerstva či specializované „nezávislé“ úřady pro dohled nad zajišťováním kvality zboží a služeb rozdávaných „zdarma“? To je přeci úplný nesmysl! Je mnohem rozumnější neničit konkurenční prostředí a zachovat tlak na vyšší kvalitu a nižší ceny a pokusit se vymyslet nějaký smysluplný způsob, jak pomáhat konkrétním lidem v nouzi, aby si pořídili služby, které jsou v takovém systému na trhu dostupné a kvalitní. Zjistíme-li, že existují lidé, kteří nemají na nákup chleba, přeci kvůli tomu také neznárodňujeme pekárny, nezakládáme Národní úřad pro zajišťování kvality obilných produktů a v licencovaných prodejnách nerozdáváme chléb zdarma! Znárodnění a zpolitizování produkce zboží a služeb, včetně služeb vzdělávacích, je nejlepší způsob, jak zničit motivace k inovacím a kvalitě a vytvořit předražený systém produkující podřadné služby. Zároveň je třeba si uvědomit, že když hovoříme o podpoře studentů, kteří nemají na úhradu ceny nakupovaných vzdělávacích služeb, tedy školného, nehovoříme nutně o nějaké konkrétní státní sociální politice. Je v zájmu samotných škol podporovat finančně studium kvalitních studentů. I my dáváme stipendia nadaným českým i zahraničním studentům, protože pokud uspějí, bude to nejlepší vizitka našeho snažení. Již nyní studenti, které podporujeme, pokračují ve studiu např. na amerických doktorských programech.
Další možností je státní podpora jak veřejného, tak soukromého sektoru.
S myšlenkou vzdělávacích kuponů přišel nositel Nobelovy ceny Milton Friedman. V Česku takhle v podstatě fungují základní a střední školy. A třeba v Litvě i školy vysoké. Takový systém by mohl i v Česku zmenšit znevýhodnění soukromých vysokých škol oproti školám veřejným. Vyvolal by alespoň částečný tlak na veřejné školy, aby se studentům více věnovaly, protože by jim jinak studenti i s částí současné dotace, utekli za lepším. Služby nabízené studentům by se nepochybně zlepšily. Podobnou změnou u nás prošel systém zajišťování studentského bydlení – přestaly se platit příspěvky kolejím a peníze dostávají přímo studenti, kteří si vybírají, jestli chtějí bydlet na kolejích, nebo se složit a pronajmout si byt. Vysokoškolské koleje ztratili zaručený příjem a dostaly se pod tržní tlak. Kvalita bydlení šla okamžitě nahoru. Kritikové vzdělávacích kuponů na druhou stranu ale upozorňují, že by po jejich zavedení zásadně vzrostly tlaky na regulaci soukromého sektoru, protože by si stát zařazení do programu podmiňoval řadou nových pravidel a kontrolních mechanismů. Mohl by tak paradoxně zničit ony ostrůvky funkčního soukromého vysokoškolského vzdělávání.
A jaký je váš názor?
Raději bych šel cestou dramatické redukce počtu veřejných vysokých škol. Jestli má stát potřebu vychovávat kvůli národní bezpečnosti jaderné inženýry, ať si zřídí jednu státní fakultu a na jejich vzdělání si dohlíží. Jestli chce kvůli státnímu zájmu na ochraně památek vychovávat pár architektů specializujících se na opravu středověkých hradů, nechť je má. Ať si školí ochranku prezidenta republiky a vojáky do misí NATO. Ať ale pro drtivou většinu vysokoškolských studentů existuje trh se vzděláním, kde zákazník, tj. student, a nikoli úředník či politik, bude pánem, který bude rozhodovat, co a jak se bude učit, kde se soukromé školy budou předhánět, co zajímavého studentům nabídnou.
Doufám, že se diskuse o ukončení státního experimentování se studenty dočkáme. Snad se brzy objeví touha po změně a někdo řekne: podívejte se, jak ty naše školy vypadají, podívejte se na mezinárodní srovnání, podívejte se, kolik nás to stojí a jak ta částka rok do roku roste, i když se nic nezlepšuje; pojďme to zkusit jinak – trhem, a nikoli další novelou vysokoškolského zákona. Odstátněme školy! Osvoboďme naše děti! Podle mého měla tato reforma proběhnout už v devadesátých letech, kdy byl demontován systém centrálního plánování. Kdyby tehdy politici-reformátoři řekli, „tak končíme, soudruzi“, lidé by jim ještě zatleskali. Dnes je taková reforma těžko představitelná, přestože řada „zasloužilých“ profesorů na vlivných místech stále přežívá z dob, o nichž se ve svých životopisech raději příliš nezmiňují.
Nebojíte se, že bychom postupem času dospěli do podobného stavu, v němž je dnes školství ve Spojených státech? Tedy extrémně drahé soukromé školství, z něhož vycházejí sice kvalitně vzdělaní, ale také nesmírně zadlužení studenti, kteří pokud rychle nenajdou kvalitní práci, vydělávají jen na splátky. A vedle toho upadající veřejné školství, díky čemuž se prudce zvyšuje nerovnost ve společnosti a prakticky mizí vertikální sociální mobilita?
Americký systém zdegeneroval a my musíme rozlišit mezi tím, z čeho se přiučit a jaké chyby neopakovat. Řešením našich dnešních problémů nekvality vysokých škol ale rozhodně není pro jistotu – „abychom nedopadli jako v USA“ – neodstátňovat a jen zvyšovat rozpočtové výdaje do nefunkčního systému. Je třeba si ale například uvědomit, že státní systém půjček na vzdělávání je faktor, který přispívá k nárostu školného. Když školy v USA zjistily, že studenti mohou platit víc, protože jim pomůže stát, zvedly školné. Ještě před čtyřiceti lety si americký student během prázdnin vydělal na školné na celý rok. Američané ale mají problémy i jinde. Zkuste si dohledat, kolik mají americké univerzity průměrně administrativních pracovníků na jednoho studenta. Často je počet administrátorů, specialistů na řešení problematiky vystavování studentů do nepříjemných situací, genderových auditorů apod. vyšší než počet učitelů.
Kolik se vlastně platí za jeden rok studia na CEVRO?
V oborech vyučovaných v češtině je to čtyřicet pět až zhruba šedesát tisíc korun. Tedy přibližně pět tisíc na měsíc.
Čekal jsem mnohem víc.
Fungujeme úsporně, neplýtváme. Víc peněz řada studentů určitě bez problémů za měsíc prokouří či jinak prohýří. Z této částky pokryjeme provoz školy. Debata o školném opravdu není nutně o statisících ročně, jak si někdo myslí. V pražské soukromé mateřské školce zaplatíte za měsíc násobně víc. Navíc i dnes to, co utrácejí veřejné vysoké školy, lidé samozřejmě nepřímo platí. I naši studenti vlastně platí skrze daně studium někomu dalšímu na veřejné škole. Co je to za systém, kde student platí dva krát za studium!
Zatím jsme se bavili o studentech, ale co vysokoškolští profesoři? Vydělají si u vás víc než třeba na VŠE?
Chceme-li profesora, který pracuje někde jinde, musíme ho samozřejmě patřičně zaplatit, jinak by k nám učit nešel. Pokud si myslíte, že profesoři na VŠE a jinde berou tabulkové platy, kterými se někdy operuje v médiích, velmi se mýlíte. Výplata nejen profesora klidně může dosáhnout sto tisíc měsíčně.
Jak je to možné?
Odměňování na veřejných vysokých školách se sice řídí tabulkovým platem, jenže ten hraje vlastně marginální úlohu. Klíčové jsou další odměny – za vedení kateder, účast na nejrůznějších projektech a pak samozřejmě granty – školní, ministerské, národní vědecké, evropské atd. atd. Když to sečtete, nejsou to vůbec špatné peníze. Vaše překvapení nad výší platů vychází z mylného přesvědčení o tom, že pedagogové na vysokých školách jsou chudáci, ale lidé nevědí, o čem mluví. Myslím si, že kdyby měli studenti vždy před nebo po hodině, kterou právě absolvovali na veřejné škole, položit odpovídající částku peněz, již daný profesor dostává skrze veřejné rozpočty, mnozí by si řekli, že by takovou částku dobrovolně nikdy nedali.
Platí to i o doktorandech?
Záleží na přístupu každé univerzity. Někde jsou odměňováni férově za odvedenou práci, jinde jsou levnou námezdní silou a z plodů jejich práce si dobře žije někdo jiný ve vedlejší kanceláři.
Předpokládal jsem, že vám profesoři budou hlásit sami, ale ono to tak nejspíš není.
Hlavní problém ovšem není v penězích, ale v možnostech formálního akademického růstu. Pokud chcete habilitovat a následně se stát profesorem a učíte na soukromé škole, často se na vás dívají skrz prsty. Habilitovat totiž musíte jen na vybraných veřejných vysokých školách, kde se na vás dívají jako na přeběhlíka. S tím by také bylo třeba něco udělat. Strojvedoucí z LeoExpressu také nepotřebuje potvrzení o své způsobilosti od „Rady mašinfírů Českých drah“.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Finmag 26/5/2018