Česká republika si připomněla 9. výročí pádu komunismu. To vedlo skalní přívržence bývalých pořádků k hlubokému povzdechu nad časy dávnominulými a věřme, že většinu ostatních k uvědomění si významu lidské svobody a důležitosti soukromého vlastnictví. Časy se skutečně zásadně změnily. A právě tato skutečnost nás musí vést k poněkud subtilnějšímu pohledu na svět kolem nás a perspektivy budoucího vývoje. Otázka již nestojí v rovině jáchymovské pracovní tábory a Rudé právo versus uznání práva na lidský život a svobodné vyjadřování vlastních názorů. Otázka však zní, zda společnost, v níž chceme žít, má mít podobu svobodné společnosti, ve které svéprávní jedinci mohou mezi sebou uzavřít jakoukoli smlouvu, na které se dobrovolně shodnou, nebo zda-li budou ve společnosti o nepřeberném množství navýsost soukromých aktivit rozhodovat politici a politické většiny v parlamentech. Tento druhý typ společnosti zosobňuje současný český stát, před kterým navíc stojí dle nejvýznamnějších politických stran politická priorita, zvaná vstup do přeregulovaného společenství překypujícího orwellovským eurospeakem -Evropské unie.
Politici těchto států blahobytu však kultivovali své způsoby, jak ospravedlnit transfer peněz z kapes daňových poplatníků do bezedných vládních redistribučních programů – kapes svých. Jelikož bohatství rozvinutého světa je v prvé řadě zásluhou fungování trhů (kapitalismu), přijali i politici rétoriku, která na první pohled není trhům nepřátelská, a politici tak většinou hovoří o „kultivaci“ trhů, popřípadě o přidání nejrůznějších „solidárních“ elementů nebo pilířů k elementům či pilířům trhu. Naneštěstí tato rétorika brání mnohým v tom, aby prohlédli do samé podstaty opatření, která jsou za touto rétorikou schovávána.
Ochrana trhu pomocí antimonopolního zákonodárství neznamená totiž nic jiného než zamezování volného vstupu do podnikání, zabraňování slučování podniků a omezování prodeje některých výrobků (argument vázaných prodejů). Celý tento přístup vychází z více než sto let staré praxe, kdy se silným zájmových skupinám ve Spojených státech podařilo politickými prostředky bojovat proti úspěšnější konkurenci (tento argument, uznávaný i marxistickými historiky, neustále nedošel sluchu politiků). V rámci tzv. ochrany spotřebitele je spotřebitelům zakazováno nakupovat levnější výrobky, které si přejí koupit a to jak v rámci jedné ekonomiky (nepovolené podnikání, nedostatečná veterinární kontrola, cenové podbízení, apod.) tak i ze zahraničí (dovozní kvóty, vyrovnávací cla, apod.). Zónami volného obchodu jsou nazývány politicky manipulované ostrovy protekcionismu jako je EU nebo NAFTA.
Nejkurióznější z destruktivních činností politických elit, které se dnes a denně zaštiťují frázemi o občanských právech a humanismu, je politika eufemisticky nazývaná ochrana trhu práce. Jádrem této politiky je policejním aparátem vynucovaný zákaz práce pro lidi, které bída vyhnala z jejich domovů. Zatímco například český podnikatel je ochoten zaměstnávat dělníky z Ukrajiny a umožnit jim tak vydělat si (ku prospěchu českých spotřebitelů) tolik, že jim to stačí k zabezpečení jejich rodin doma na několik měsíců a let, stát mu tuto život zachraňující aktivitu ve většině případů vykonat neumožní. Nová česká socialistická vláda ve své touze po konání „spravedlnosti“ navíc pracuje na zákonech, které už tak malý prostor pro tuto činnost ještě zmenší (Špidlova snaha o „spravedlivé odměňování zahraničních pracujících“). Rozdělování lidí na Čechy a Nečechy při soutěži na trhu práce zavání spíše rasismem než aplikací ideálů humanitních. Procedury zacházení s cizinci a jejich kriminalizace za strany státu je nedůstojná a nemravná. Každý další zásah policejního komanda na pražském Výstavišti proti cizincům hledajícím práci, každý další dotazník s otázkou „opouštíte svou zemi z politických či ekonomických důvodů“ a každé další vyjádření ministra české vlády Špidly v duchu “Čechy Čechům” zvyšuje ostudnost a neomluvitelnost této politiky. Spílání převaděčům těchto nešťastlivců, kteří ve většině případů na rozdíl od politiků pro tyto lidi alespoň něco udělali, ve večerních zprávách a jejich trestní stíhání pouze uzavírá kruh těchto absurdností.
Současné státy blahobytu, které vynikají ohromnou vynalézavostí podobných druhů ochranných politik, nenalézají žádnou – alespoň minimální – hranici lidského soukromí, kterou by nebylo možné překročit. Neustálé výhružky ředitelů veřejnoprávních médií o detekci televizních a rozhlasových přijímačů, ze kterých není placen koncesionářský poplatek, hrozba trestního postihu při zásobování teplem sousedova domu bez povolení ministerstva, nemožnost pokácet bez povolení vlastní strom na vlastní zahradě, nutnost schválení barvy omítky vlastního domu atd. jsou každodenní skutečností. A to nás v Evropě teprve čeká americká hysterie v podobě „drogové války“. Politika, která měla pečovat o správu věcí veřejných, si osobuje právo hovořit úplně do všeho. Stačí zformovat libovolnou většinu v parlamentu a jednotlivec se musí podrobit každému tzv. demokraticky schválenému zákonu. Ústava dávno neplní úlohu ochránce majetku a života. Skutečné vlastnictví se stává pouze vlastnictvím nominálním. Pravděpodobně již nenajdeme věc, se kterou bychom mohli nakládat jako její skuteční vlastníci. Všechno má podobu věci pronajaté od státu, za kterou se platí „nájem“. Neplatí-li se řádně tento „nájem“ dle vůle právě převládající „demokratické většiny“, toto tzv. vlastnické právo zaniká a věc může být po jistých procedurách zkonfiskována. Vlastník domu, který odmítne platit daň z nemovitostí (nájem za státem pronajatý dům),kterou odhlasuje parlament, bude stíhán a o dům pravděpodobně připraven. Nově navrhovaná daň z majetku může podobným způsobem připravit „vlastníka“ o cokoli, co si vítěz voleb zamane. I právo nakládat s vlastním životem je mnohým upíráno v podobě povinné vojenské služby, na které nepochopitelně politické elity lpí.
Hlavním rysem současného státu blahobytu je tedy jediné – regulace, redistribuce a destrukce. Regulace již většinou ne cen (i když ve městě, které si mnozí ztotožňují s našimi světlými zítřky – Bruselu -existuje kromě povinné volební účasti i regulace ceny chleba), ale hlavně tzv. kvality (eurobanán, eurokondom, apod. ) a vstupu do odvětví (lékárny, taxislužba, trh práce apod.). Redistribuce v rozměrech poloviny národního důchodu, která přináší do výroby a spotřeby ohromné distorze, jelikož produkční aktivita již není určována potřebami trhu, ale rozmary politiků. Touha po celosvětové redistribuci vede mnohé politiky (obzvláště v EU) k hledání způsobů tzv. celosvětové daňové harmonizace. Destrukce přirozených společenských struktur (skutečné občanské společnosti, po které mnozí tolik volají a snaží se ji “nastavením“ daňových úlev vytvořit), ke které v důsledku mamutího přerozdělování a megalomanských programů (státní penzijní systém, státní školství) dochází. Harmonizující funkce svobodných trhů je nahrazována násilným přístupem typickým pro politický boj a politická rozhodování. Odtud se také bere používaná vojenská terminologie: “bitva“ s EU o jablka a vepřové maso, vytváření „bariér“ vstupu na trh atd.
Svoboda není slučitelná se státem blahobytu. Ten, kdo si váží života a ctí vlastnictví, nemůže stát blahobytu s jeho masivním přerozdělováním, které je nazýváno „solidaritou“, obhajovat. Musí ovšem vyvinout maximální úsilí, aby stát se svými úředníky, zájmovými skupinami, závistí a „ušlechtilými“ snahami dostal přinejmenším za práh vlastního domu.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v Hospodářských novinách, 10. prosince 1998