Téma rozpočtového deficitu zaměstnává intenzivně ekonomy i politiky po několik posledních měsíců. Zdálo by se proto, že vše důležité již bylo řečeno. Nebylo. V deficitu samotném totiž problém nespočívá. Saldo rozpočtu je jen makročíslo, které nemá význam samo o sobě. Vzniká odečtením rozpočtových výdajů od rozpočtových příjmů. A až tato čísla, výše výdajů na straně jedné, a výše příjmů na straně druhé, smysluplný význam mají. O rozpočtových příjmech, jež jsou v principu představovány daněmi, se stovky let hovoří proto, neboť představují trest za aktivitu, na niž jsou uvaleny (práci, zisk, spotřebu apod.). Trestaný méně pracuje, méně investuje, méně dojíždí za prací, mění své chování a více se uchyluje k nezdaňovaným aktivitám, jako je spotřeba volného času nebo podnikání v jiné zemi. Domácí ekonomika chřadne, lidé chudnou. Vysoké daně mohou ekonomiku zadusit zcela, daně nižší ji „pouze“ přidusí. Na této elementární úvaze stojí argument pro snížení daní, se kterým přicházejí generace ekonomů tím více, čím je rozsah zdaňování větší.
Co se týče vládních výdajů, zdravý selský rozum (kromě generací specialistů na analýzu dopadů vládních výdajů) varuje, že obezřetnost utrácení cizích peněz pro potřeby cizích lidí, je nutně nižší než obezřetnost při utrácení vlastních peněz pro sebe. Vládní výdaje proto s sebou nesou nutně více omylů a chyb, více nezodpovědnosti, tedy větší plýtvání. Navíc vzniká celá řada nových problémů spojených s politizací výroby a kupováním politické přízně. Zkrátka, při utrácení cizích peněz je mnohem pravděpodobnější – a vidíme to každý den! – že jsou za naše peníze kupovány věci, jež bychom si nikdy sami nekoupili – věci neužitečné a škodlivé, státní poloslužby a pseudoslužby. Zatímco v rodinných výdajích bychom si tolik marnotratnosti nikdy dovolit nemohli, nakupují-li politici „za nás“, může proces omylů z nevědomosti či záměru pokračovat téměř donekonečna. A právě odtud pramení argument pro snižování vládních výdajů a odpolitizování spotřeby a investic.
Nyní by již mělo být zřejmé, v čem jsou boje o deficit zavádějící. Máme totiž co dočinění s dvěma nezávislými argumenty – jedním pro stranu příjmů a druhým pro stranu výdajů. Saldo rozpočtu jako takové nehraje roli. Dojde-li ke snížení příjmů rozpočtu, poroste množství užitečné ekonomické aktivity, společnost bude bohatnout (a to i když nedojde ke snížení výdajů). Představme si například, jak by se zvýšila naše životní úroveň, kdyby došlo k dramatickému snížení či odstranění daně z příjmu právnických osob a firmy z celého světa by u nás začaly otevírat své provozovny a sídla.
Představme si obdobně, že máme možnost učinit jen jednu změnu a to na straně výdajů, např. snížit vládní výdaje do oblasti X (např. dotace do zemědělství). Je-li cílem odpolitizovat dané odvětví a nechat o jeho struktuře a velikosti rozhodovat spotřebitele na základě jejich spokojenosti s tím, co dané odvětví dodává, a nikoli zájmové skupiny a politiky, je třeba dotace zrušit.
Máme zde tedy nezávislý argument pro snížení příjmů a nezávislý argument pro snížení výdajů – což samozřejmě znamená i argument pro snížení obou zároveň, je-li to možné. Není-li to však možné, pak je lepší provést alespoň změnu dílčí, např. snížit daně, nebo odstranit dotace do zemědělství, a nikoli tuto změnu neuskutečnit s poukazem na nutnost provádět změny symetricky, tj. dbát o rozpočtové saldo.
Celá diskuse má ještě jeden aspekt. Utrácí-li vláda dnes více, než do rozpočtů získá, musí ministr financí, obrazně řečeno, předstupovat před investory a říkat: „Pěkně prosím, nekoupili byste si státní dluhopisy?“ Mnozí, alespoň po nějaký čas budou odpovídat: „Ale ano, pane ministře, rádi.“ Tato idyla však s narůstajícím množstvím emitovaných dluhopisů ustává, a proto hrozí, že investoři jednou řeknou: „Děkujeme za nabídku, ale nemáme zájem.“ A pomyšlení na takovéto odmítnutí vyvolává obavy. A právě tyto obavy brzdí dnešní vládní rozmařilost. Pro obyvatelstvo je to jedině dobře. Ovšem zvýšení daní v rámci tzv. „úsporného Janotova balíčku“ znamená, že ministr už tak často s oním „pěkně prosím, nekoupili byste…?“ přicházet nemusí. Nastupují jiné metody. „Prosím“ ze slovníku mizí. „Za vaše peníze jsem dluhopis, který jste nechtěli, koupil za vás“, vzkazuje nyní ministr. Problém s nezájmem o koupi státních dluhopisů se alespoň částečně odkládá, motivace k omezení vládního utrácení se oslabují. Rozpočet ovšem máme s menším deficitem. Dobrá zpráva to ale není!
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Euro v roce 2010.