Na 27. května připadl den, kdy byly po celém světě zveřejněny výsledky rozsáhlé analýzy, jejíž název je Index ekonomické svobody světa 1997(Index of Economic Freedom of the World 1997) a která měří ekonomickou svobodu zemí a sleduje její souvislost s ekonomickým růstem. Liberální institut je jednou ze 47 institucí, která se spolupodílí na tomto projektu a která zprostředkovává jeho výsledky české veřejnosti. Tisková konference k tomuto tématu proběhla bez větší pozornosti českých médií, ačkoli zprávu ČTK přebraly dokonce některé slovenské deníky. Bohužel, zveřejnění výsledků studie, které dokazují, že větší ekonomická svoboda země, tj. liberální tržní prostředí podmiňuje vyšší ekonomický růst, není asi v dnešní přepolitizované společnosti žádoucí.
V těchto dnech u nás vládne atmosféra, kdy politické body a pozornost veřejnosti přináší spíše z rukávu sypané výroky o „neúspěšné snaze uskutečnit zkrachovalou neoliberální hospodářskou politiku“, „ostrůvku liberalismu“, „přílišné otevřenosti české ekonomiky“ atd., než zveřejnění konzistentní, empirické studie nebo dokonce obhajoba myšlenek, které tvrdí a dokazují pravý opak. V mezinárodním srovnání se totiž Česká Republika umístila na 62 místě, tj. jako 62. nejsvobodnější země z celkového počtu 115 zemí. „Ostrůvek liberalismu“ se tedy nekonala jak to vypadá, ani (naneštěstí) konat nebude. Závěry studie nám mohou být vodítkem pro odhad toho, jak se bude vyvíjet hospodářský (snad alespoň) růst naší země. Pozice ve druhé polovině žebříčku nedává mnoho naděje do budoucna Čtenářům předkládáme ve stručné formě základní myšlenky, ke kterým spolupráce mnoha institucí mnoha zemí světa vedla.
Před více než deseti lety zorganizoval nositel Nobelovy ceny Milton Friedman a prezident kanadského Fraser Institutu sérii konferencí, jejichž cílem bylo nalézt jasně definovanou veličinu, která by měřila ekonomickou svobodu. Tyto konference vyústily ve vytvoření Economic Freedom Network (EFN), skupiny, která se v současnosti skládá z výzkumných institucí ve 47 zemích, jež se podílejí na publikaci Economic Freedom of the World, která právě vychází.
I když je měření ekonomické svobody obtížným úkolem, bylo dosaženo značného pokroku. Index je dobrým indikátorem rozdílů ekonomické svobody mezi zeměmi ve čtyřech oblastech: (1) zdravá měna a cenová stabilita, (2) tržní prostředí, (3) svoboda ponechat si to, co člověk vydělá a (4) mezinárodní směna. Přestože tyto oblasti nevyjadřují ekonomickou svobodu v celé její šíři, jsou zcela jistě jejími významnými komponenty.
Tento Index se od jiných podobných indexů liší ve čtyřech podstatných rysech. (1) Jeho jednotlivé části jsou sestaveny systematicky tak, aby měřily ekonomickou svobodu ve čtyřech hlavních oblastech, které Index zachycuje. Údaje vycházejí z analytických studií, diskusí a příspěvků největších světových ekonomů včetně Miltona Friedmana, Gary Beckera a Douglasse Northe. (2) Index vychází především z objektivních veličin jako je proměnlivost míry inflace, podíl vládní spotřeby a podíl transferů a dotací na HDP. V případech, kdy by subjektivní hodnocení mohla ovlivnit hodnocení země, byla použita hodnocení lidí nezaujatých. Nejedná se tedy o další subjektivní „soutěž krásy“. (3) Hodnocení zemí pokrývá období dvou desetiletí. To je obzvláště důležité z toho důvodu, že ekonomická svoboda není kouzelným proutkem, který okamžitě řeší hospodářské problémy. Životně důležitou věcí je kredibilita, kterou lze získat pouze za určitý čas. Může tedy existovat značné zpoždění mezitím, kdy země přijme politiky konzistentní s ekonomickou svobodou a kdy tyto politiky povedou k vyššímu ekonomickému růstu. V neposlední řadě jsou v publikaci také uvedeny všechny údaje, které vedly k sestavení všech 17 složek indexu. Neexistuje tedy žádné tajemství ohledně toho, proč se některá země umístila výše než země jiná.
Krajní příčky
Země byly hodnoceny od 0 do 10 bodů v každé složce indexu. Poté bylo všech 17 dílčích hodnocení použito k odvození souhrnného indexu pro každou ze 115 zemí v roce 1995 a přibližně 100 zemí v letech 1975,1980, 1985 a 1990. Index ukazuje, že po dobu posledních dvou desetiletí je s velkým předstihem nejsvobodnější zemí světa Hong Kong. Jeho celkové hodnocení v roce 1995, 9,3 bodu z maximálního počtu 10 bodů, bylo o celý bod vyšší než hodnocení Singapuru, který se umístil na druhé příčce. Do první pětice se v roce 1995 dále vešly Nový Zéland, Spojené státy a překvapivě Mauritius. Na šesté až osmé pozici se umístily Švýcarsko, Velká Británie, Thajsko a Costa Rica. O desátou příčku se dělí čtyři země – Malajsie, Filipíny, Austrálie a Panama.
Index ekonomické svobody zařadil na opačný konec spektra, tj. jako nejméně svobodné, tyto země – Alžírsko, Chorvatsko, Sýrii, Burundi, Haiti, Irán, Nigérii, Zair, Ukrajinu a Albánii. Tyto země se umístily na posledních příčkách téměř ve všech dílčích kategoriích. Obecně je lze charakterizovat jako země s rychlým růstem množství peněz, velmi proměnlivou (a tedy nepředvídatelnou) inflací, velkými vládními výdaji a regulací, vysokými daněmi a země uplatňující politiky omezující mezinárodní obchod.
Deset „zlepšených“
Pravděpodobně největším příspěvkem tohoto měření je možnost vystopovat změny v míře ekonomické svobody. Již od doby Adama Smithe se ekonomové většinou vyjadřují v tom smyslu, že svobodné ekonomiky jsou výkonnější. Je to ale skutečně pravda? Bez toho, aniž bychom ekonomickou svobodu měřili během nějakého časového období, je obtížné na tuto otázku odpovědět.
Jestliže má hrát míra ekonomické svobody nějakou úlohu, pak by její změny měly být pozitivně korelovány, možná s jistým časovým zpožděním, s mírou hospodářského růstu. Na grafu vidíme, že to je přesně náš případ. Graf 1 ukazuje míru růstu HDP na obyvatele během posledního desetiletí v 10 zemích, které zaznamenaly během posledních dvou desetiletí nejvyšší nárůst ekonomické svobody. Na čele tohoto seznamu nalezneme Nový Zéland, Chile, Mauritius, Island a Portugalsko. Některé z těchto zemí – Chile, Mauritius a Portugalsko – vykonaly během posledních 20 let vytrvalý výrazný posun k svobodnějším ekonomikám. Úspěchy ostatních zemí z této skupiny, tj. Nového Zélandu, Argentiny a Islandu, byly uskutečněny téměř výhradně v posledním desetiletí. Od roku 1985 všechny z těchto deseti nejsvobodnějších zemí světa zaznamenávaly značný hospodářský růst. Průměrný roční růst HDP na obyvatele těchto deseti „nejvíce se zlepšených“ zemí byl 2,4%. Jak ukazuje graf 1, hospodářský růst deseti zemí, jejichž ekonomická svoboda se nejvíce snížila, byl zcela odlišný. Průměrný roční růst HDP na obyvatele zemí z této skupiny byl mínus 2,1%. Pouze jedna z těchto zemí, Sýrie, zaznamenala jistý hospodářský růst.
Tato pozitivní závislost mezi změnami ekonomické svobody a změnami hospodářského růstu byla všudypřítomná. Graf 2 ukazuje vliv jednotkové změny ekonomické svobody mezi lety 1975 a 1985 na hospodářský růst zemí z naší analýzy. Země se třemi a více jednotkami (na desetinné stupnici)nárůstu ekonomické svobody dosáhly za posledních 10 let ročního hospodářského růstu na obyvatele 2,7%. Ty s nárůstem mezi 2 a 3jednotkami dosáhly míry růstu 2,1%. Nižší míry růstu ekonomické svobody byly doprovázeny stále nižšími mírami hospodářského růstu. Došlo-li k poklesu ekonomické svobody, snížil se i HDP na obyvatele.
Vzájemná závislost mezi svobodnější ekonomikou a mírou hospodářského růstu, tak jak ukazují grafy 1 a 2 nevyplývá z konstrukce indexu. Jeho složky jsou indikátory institucionální struktury a hospodářské politiky. Neexistuje žádný strukturální důvod, proč by změny míry ekonomické svobody měly být svázány s ekonomickým růstem. Tato závislost mohla být klidně negativní nebo náhodná. Soustavná pozitivní závislost mezi změnami ekonomické svobody a hospodářským růstem je silným důkazem toho, že Adam Smith měl před více než 200 lety pravdu. Svobodnější ekonomiky vytvářejí pro jednotlivce takové podmínky, které jim umožňují být produktivnější a dosáhnout rychleji vyšších příjmů.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v Hospodářských novinách 4. července 1997