Jedním z případů zneužití monopolní síly, kterému se dostalo v poslední době pozornosti médií a veřejnosti, je oblast telekomunikací. Ačkoliv se ve světle toho, co o této věci bylo řečeno v poslední době, zdá tento problém být vcelku triviální, „liberální“ vláda České republiky pod vedením Václava Klause při tvorbě transformační strategie obecný „deregulační“ recept nepřijala. Václav Klaus osobně dokonce v roce 1995 prohlásil:
„O Telecomu prostě nic nevím… Pro mne to [privatizace a demonopolizace Telecomu] není skutečným problémem… Zrušit jeho monopol či nikoli je částečným problémem, který může zvýšit společenský blahobyt o jedno procento k lepšímu nebo snížit o jedno procento k horšímu. Nesouhlasím s tím, aby se na tomto tématu diskutovalo to, je-li česká vláda skutečně liberální vládou či není. Privatizovat či demonopolizovat Telecom je zvláštní případ, který je rozhodně post-transformačním úkolem. Není součástí systémové změny od komunismu ke svobodné společnosti a tržní ekonomice…“
Toto tvrzení Václava Klause je velmi typické a jeho aplikace na ostatní podobně problémové oblasti českého hospodářství přinesly výsledky, které byly předvídatelné i když byly neustále zpochybňovány. Václav Klaus, soudě dle jeho vyjádření, si zjevně dokáže představit situaci, kdy se díky omezení volby spotřebitele (v důsledku udělení monopolní výsady jednomu subjektu) zvýší společenský blahobyt. (Má-li na mysli blahobyt společnosti SPT Telecom, tak má pravdu!) Domnívá se, že skutečnost, že vláda postaví mimo zákon svobodnou směnu, není-li na straně dodavatele společnost, kterou vláda určí, nevypovídá nic o míře liberálnosti takové vlády! Povinnost spotřebitelů se na tuto společnost obrátit je pro něj prostě slučitelná se svobodnou tržní ekonomikou. Naneštěstí skutečná situace je zcela jiná. Vládou garantované výsadní postavení pro některé společnosti nepřináší žádnou výhodu pro spotřebitele. Znamená pouze vyšší ceny nebo minimálně neustálý tlak na jejich zvyšování. Je samozřejmě možné, že některé monopolní ceny jsou regulovány a jsou udržovány nepřiměřeně nízko, pak je ale potřeba tyto ztráty podnikům dorovnávat, přičemž vláda nikdy nemůže zjistit, jaké náklady monopolní firmy jsou tzv. oprávněné a které nikoli. Výsledkem není nic jiného než plýtvání a prostor pro korupci (případ státních Českých drah je více než ilustrativní).
Neadekvátní postoj vůdčích osobností českého transformačního procesu k problematice demonopolizace potom vysvětluje, proč vláda při privatizaci SPT Telecom zaručila strategickému partnerovi monopolní postavení na trhu meziměstských a mezinárodních telefonních hovorů v ČR do konce roku 2000 (a v jiných oblastech se o pokus demonopolizovat dané odvětví ani nepokusila). Ani v lokálních telefonních službách to však v důsledku vládní telekomunikační politiky neměli konkurenti SPT Telecom jednoduché. V roce 1994 sice bylo vybráno 16 místních sítí, ke kterým byly vydány licence, avšak poloha a rozsah takových sítí potenciální konkurenci spíše odradí. Existuje mnoho jiných společností, které (ač řádově hůře kapitálově vybaveny) by se rády do boje o trh s SPT Telecom pustily. Vstupu do odvětví však brání licenční řízení.
Nedokáže-li si někdo představit, jaký může mít demonopolizace telekomunikací dopad, stačí se podívat na trhy zemí, které tak již učinily. Např. na Novém Zélandě, který šel v deregulacích tak daleko, že zprivatizoval i všechna frekvenční pásma, došlo k zásadním změnám, které si v našem prostředí jen těžko umíme představit. Po zrušení monopolu novozélandského telecomu došlo k masivní obnově sítí, které jsou dnes téměř ze 100% digitalizovány (2. místo na světě za Hongkongem). Dnes na Novém Zélandu existují stovky poskytovatelů takových služeb, a tak se doba nutná ke zřízení nové linky zkrátila z několika týdnů až na několik hodin a ceny klesly na zlomek původní velikosti! Mohlo k tomu dojít kvůli ohromné racionalizaci chování Telecomu. Z 27 tisíc zaměstnanců, které v dobách své monopolní slávy zaměstnával, zbylo v současnosti něco mezi 7 a 8 tisíci. I když samotná demonopolizace nemusí (byť může) přinést ovoce „přes noc,“ je vždy impulsem ke zlepšení situace. I když se podíváme za naše hranice, např. do Německa, vidíme, že tam za necelý rok vzniklo přes sto operátorů, kteří pravděpodobně co nevidět donutí dominantní Deutsche Telecom ke snížení sazeb.
To, co platí o telekomunikacích, platí samozřejmě o jakékoliv demonopolizaci jakýchkoliv služeb (MHD, pošt, energetiky, plynárenství apod.). Čím rychleji a zevrubněji demonopolizace proběhne, tím lépe. Snahy o simulaci trhu zavedením duopolu (jako v případě GSM služeb v ČR) sice situaci zlepšují, ale nemohou znamenat nikdy z pohledu spokojenosti zákazníka konečný stav. Je pravdou, že někdy technologie nedovolují okamžitý nástup velkého počtu konkurujících si výrobců, nicméně není-li vstup do takového oboru podnikání paralyzován vládním licencováním, dříve či později si nový podnikatelé najdou cestu, jak spotřebiteli nabídnout dokonalejší a levnější výrobek nebo službu. Nový Zéland opět může posloužit jako “laboratoř” demonopolizace v mnoha jiných odvětvích. V případě státní pošty na Novém Zélandu, kde docházelo v posledních deseti letech před její demonopolizací každoročně k nárůstu cen, došlo po otevření tohoto odvětví konkurenci k okamžitému 10% poklesu a dalších deset let se ceny nezvýšily. Zároveň došlo k ohromnému nárůstu kvality služeb, a tak 93% všech zásilek je doručeno zákazníkovi do 24 hodin. České poště, která neustále přesvědčuje úředníky ministerstva financí o nezbytnosti zvýšení jejích cen, by podobná ozdravná kůra pouze prospěla.
Na železnici došlo na Novém Zélandu k poklesu cen na polovinu. Toto srovnání vyniká obzvláště s neustálým nárůstem cen českých státních drah, jejich každoroční mnohamiliardovou ztrátou, stotisícovou armádou železničářů a statisícovými platy čelních představitelů tohoto ztrátového monstra.
Analýza problematiky ostatních tzv. síťových odvětví (např. energetiky včetně plynárenství a produktovodů) se sice liší v konkrétních technických jednotlivostech, na obecném přístupu k monopolům se ovšem nic nemění. Závěr zůstává stejný. Tlakům konkurence, úspěchu technologií a zkoušce času může odolat pouze monopol, který je vytvořen a garantován státem. Má-li stát zájem na spokojenosti zákazníka, musí všechna tato udělená privilegia a garance výsadního postavení podnikům zrušit a umožnit volný vstup konkurence do odvětví. Inspiraci lze najít nejen na Novém Zélandu, ale také v USA, Skandinávii a dokonce i v ostatních státech EU.
Spoluautor textu Dan Šťastný. Publikováno v časopise účetní v roce 1998.