Pane rektore, v rámci reklamní kampaně jste dost razantně zaútočili na jinou vysokou školu – Univerzitu Jana Amose Komenského (UJAK). To je v rámci vysokoškolského trhu dost neobvyklé. Proč jste to udělali?
Jedna část naší pestré reklamní kampaně reagovala na čerstvý zápis orgánu Akreditační komise (AK). V něm se píše, že v důsledku neřešení problémů UJAK, na které komise upozorňuje od roku 2010, bude nejen navrženo odebrání státního souhlasu působit jako vysoká škola, ale že problémy této jedné školy již ohrožují i důvěru ve vysoké školství obecně. Není pak na místě happening „Den otevřených dveří na škole, kterou chtějí zavřít? Dobrý vtip.“?
Dobře, ale to má řešit komise, nikoli vy…
Pokud orgán, který dohlíží na kvalitu vysokých škol, říká, že jedna konkrétní škola dlouhodobě a systematicky porušuje zákony a ohrožuje i nás ostatní, tak přece nemůžeme mlčet. Bohužel, zápisy komise, ve kterých je uvedeno, že je na místě tak extrémní krok, jako odebrání státního souhlasu, téměř nikdo nečte. Zato se k veřejnosti dostane obrovská reklamní kampaň, kterou škola spustila a která ji samozřejmě velebí. Chtěli jsme prostě varovat uchazeče, aby při výběru školy byli opatrní.
Nejvýznamnější nedostatek UJAK podle komisařů je, že má málo učitelů na obrovské množství studentů. Nyní na ní studuje přes pět tisíc lidí. Kolik studentů má váš CEVRO institut?
Jsme koncipováni jako škola rodinného typu, škola, která se studentům věnuje a má na ně čas. Nikdy bychom nechtěli mít více než tisíc studentů. Nyní máme ve všech ročnících a všech oborech asi 850 studentů. Nemáme masové posluchárny. Naše studijní skupiny mají zpravidla 10 až 15 studentů. Zakládáme si na tom, že náš student není anonymní tváří v anonymním davu, nýbrž je v úzkém kontaktu s pedagogem. To je důvod, proč jsou u nás studenti spokojeni.
Když se řekne soukromá vysoká škola, řada lidí si dnes bohužel představí právě UJAK a nekvalitu. I vy jste soukromá škola. Neohrožuje vás to?
Samozřejmě, že čím mají lidé méně informací o skutečném stavu, tím více žijí s předsudky vůči soukromým vysokým školám. Tento falešný stereotyp pomáhají naštěstí vyvracet skandály, do kterých byly zapleteny veřejné vysoké školy. Připomeňme si například práva v Plzni, která díky „rychlostudentům“ rychle ztratila svou reputaci, nebo Národohospodářskou fakultu VŠE v Praze, které po odchodu desítek pedagogů v reakci na médii dobře zmapované chování děkana, hrozilo, že nebude moci přijímat nové studenty. Dnes je snad již všem jasné, že hranice mezi kvalitním a nekvalitním vzděláním není totožná s hranicí mezi soukromým a veřejným vysokým školstvím. Nekvalitnímu vzdělání může být student vystaven bez ohledu na to, kdo je zřizovatelem školy.
Soukromé školy mají často nižší úroveň, jak ve vstupních požadavcích na studenty, tak na průběh studia. To řekla pro TÝDEN expertka na školství, docentka Dana Knotová z Masarykovy univerzity v Brně (TÝDEN č. 24/2015). Co vy na to?
Takto nelze zobecňovat. Sám mám zkušenosti z řady veřejných škol a díky přímému srovnání vím, že například studenti CEVRO Institutu v žádném případě za studenty příslušných fakult škol veřejných nezaostávají. Naopak. Souhlasím ale s paní docentkou, že to tak může někde být, možná že tomu tak je v průmětu, ale průměr je zde irelevantní. Student vybírá konkrétní školu s konkrétními pedagogy, konkrétním přístupem k výuce, konkrétními zahraničními partnery, konkrétní kvalitou studijního oddělení.
Jak plzeňská práva, tak UJAK měla problémy s rychlostudenty, tedy lidmi, kteří dostanou diplom za neobvykle krátkou dobu. Za jak dlouho bych mohl vystudovat u vás?
Naši studenti mají standardní výuku tři roky na bakalářském a další dva roky na navazujícím magisterském studiu. Za kratší dobu byste naše požadavky splnit nestihl.
Nebojuje CEVRO institut s nedostatkem uchazečů? Demografické analýzy hovoří jasně: potenciálních studentů je stále méně, ale veřejné vysoké školy kapacity nechávají stejné, nebo je dokonce navyšují. To asi soukromým školám dost škodí?
Soukromým školám hlavně škodí to, že se pohybují v podivně pokřiveném prostředí. Od státu nedostávají ani korunu, což mnoho lidí neví, a musejí konkurovat veřejným školám, na kterých se platí nulové školné. Naši studenti tak platí za vysokoškolské vzdělání dva krát – jednou ve svých daních studentům veřejných škol, a teprve pak za vzdělání, jež opravdu chtějí, na škole soukromé. To přeci není normální! Demografický vývoj je ale samozřejmě také cítit. Počet studentů na vysokých školách klesá obecně, ovšem dramatičtěji klesá počet studentů na soukromých vysokých školách. Velké soukromé školy zažívají velké propady. U nás se to naštěstí neprojevuje. Dle naší dlouhodobé strategie z roku na rok zvyšujeme počet studentů o několik desítek, abychom se v příštích letech přiblížili onomu limitu tisíc studentů. Demografický vývoj není žádné překvapení a naše vize malé elitní školy byla záměrně zvolenou strategií pro tento vývoj.
Řadu let se navyšovala kapacita právě i na UJAK. Skončilo to tím, že jí komisaři vytkli, že cílí jen na okamžitý ekonomický profit, ale systematické budování vzdělávací instituce je jí ukradené…
Náš přístup je odlišný. Usilujeme o systematický a udržitelný rozvoj školy. Nejsme společnost s ručením omezeným, jako vámi zmiňovala univerzita, ale obecně prospěšná společnost a nyní nově zapsaný ústav. Veškerý výdělek proto podle zákona investujeme zpátky do naší instituce. A je to vidět. Opravdu neučíme někde ve Starém Hrozenkově v budově hangárového typu, jako to komise napsala o UJAK. Vždyť se sám podívejte – máme krásné historické prostory v centru Prahy a Českého Krumlova, které plně odpovídají parametrům vysoké školy. V našem atriu v minulosti pobýval Karel Havlíček a František Palacký, kde najdete lepší místo třeba ke studiu politologie? Vyučují u nás největší vědecké kapacity a elity v daných disciplínách. Mimochodem, před nedávnem jsme úspěšně prošli velkou tzv. institucionální kontrolou Akreditační komise.
Učí u vás i expremiér Petr Nečas, bývalý ministr Alexander Vondra, diplomatka Magda Vašáryová… To přece nejsou vědci ani pedagogické kapacity. To vám nevadí?
Musíte odlišovat profesní akademické elity, což jsou přední docenti a profesoři, a dále známé tváře školy, kolegy a kolegyně, jež slavili úspěchy v politice, advokacii, soudnictví, businessu apod. Student politologie musí přijít do styku s úspěšnými lidmi ze světa politiky – vedle lidí, které jste zmiňoval, u nás vyučuje např. bývalý ministr Cyril Svoboda nebo třeba velvyslanci v Izraeli či Mexiku; právníky vyučuje neakademik Tomáš Sokol, studenty bezpečnostních studií pan generál Jiří Šedivý, který též nemá akademickou hodnost. I u nich byste mohl říct, že nejde o profesory, ale „jenom“ advokáta a čtyřhvězdičkového generála. Pro studenta je ale neocenitelné, když má možnost s lidmi tohoto kalibru spolupracovat, řešit s nimi problémy disciplíny, již studuje. Pan expremiér Nečas učí během semestru jeden volitelný kurz o tvorbě hospodářské politiky asi pro patnáct studentů. Já jsem za to samozřejmě velmi rád.
Nezpochybňuji erudici ani přehled pánů Vondry, Nečase a dalších, ale víme, že pan Nečas je vyšetřován kvůli kauze Nagyová, pan Vondra je pak velmi často skloňován v souvislosti s kauzou ProMoPro. Jak důležitý je pro vás morální profil vyučujících?
Jádro našich akademických aktivit a akreditace našich programů nestojí na výuce několika volitelných předmětů zmíněných kolegů. Rád bych upozornil také na to, že u nás vyučuje více než 100 pedagogů. Ovšem reputace školy je největším aktivem, které máme. A tato reputace se odvíjí od profesních a lidských kvalit našich pedagogů, jelikož jsme školou, jejíž vyučující jsou vidět v médiích a přispívají do debat o veřejných politikách. Ano, probíhají některé kauzy, ale pánové, které jste zmínil, nebyli nikdy odsouzeni a nikdo jim nedokázal žádné nezákonné jednání. V mých očích a očích práva jsou to nevinní lidé, kteří se u soudu brání před vznesenými nařčeními. Chápu, že jsou to mediálně vděčné kauzy, ale pro chod školy jsou to okrajové záležitosti. Pro nás je důležité, abychom měli ve svých týmech špičkové akademiky doplněné o lidi z praxe a to máme – soudce Ústavního soudu, špičkové advokáty, podnikatele, vysoké úředníky ministerstev či statistického úřadu. A věřte, my tu opravdu, tak jak je tomu na řadě jiných – soukromých i veřejných – škol nemáme žádné zastrčené docenty a profesory, o kterých nikdo nikdy neslyšel, nebo takové, kteří skrývají své pochybné tituly RSDr. a z knihoven tajně odnášejí své habilitační spisy, v nichž opěvovali minulé pořádky.
Co na pana Nečase říkají přímo jeho studenti?
Fungujeme pod drobnohledem studentů, kteří každý semestr hodnotí výuku, konkrétní pedagogy, jejich přípravu, užitečnost kurzu apod. Hodnocení studentů má pan doktor Nečas velmi dobré. Kdyby studenty jeho kurz nezajímal, tak se do něj nepřihlásí, a pak by se ani neotevřel. Tudíž bychom pana Nečase ani nepotřebovali. To se zatím nestalo.
Jak se díváte na nový vysokoškolský zákon z pera Marcela Chládka, který leží ve Sněmovně?
Myslím, že nejvíc bude záležet na tom, jak nakonec budou vypadat detaily zákona. Záleží na tom, jak bude fungovat nový Národní akreditační úřad, který zavede nové standardy kontrol a naplní obsah nového akreditačního procesu.
Zákon přináší řadu novinek. Máte z nich radost?
Obecný záměr profilovat školy, aby některé byly víc praktické a některé se více věnovaly vědě, je dobrý. Odlehčit akreditačnímu procesu zavedením institucionální akreditace, je v principu také dobrý krok. Jako člen České konference rektorů jsem ale měl možnost vidět, v jakém spěchu ministerský návrh vznikal. Bylo zjevné, že existuje politický tlak, aby byl zákon urychleně přijat, aniž by se kdo příliš zabýval detaily. Ty ale rozhodnou o tom, jak bude výsledný zákon fungovat v praxi.
Zákon ještě nebyl přijat, ale ministryně školství Valachová už přiznala, že chystá jeho další novelizaci (TÝDEN č. 29/2015). Když k tomu přidáme fakt, že paní ministryně se školství nikdy nevěnovala, neděsí vás to trochu?
V minulosti jsem poznal řadu ministrů školství, kteří toho o resortu příliš nevěděli. Bohužel přesně ti se chtěli stát velkými reformátory. Když pak začaly vznikat plány změny, ministr typicky skončil a přišel jiný. Kolik času a peněz bylo takto zbytečně promrháno se ani nedá spočítat.
Co říkáte na tzv. institucionální akreditaci? Školy si požádají o akreditaci celého souhrnu studijních programů a samotný obor si pak již vytvoří bez toho, aby potřebovali razítko ministerstva.
Jsem rozhodně pro, aby škola získávala jakousi generální licenci fungovat jako vysoká škola a měla následně prostor inovovat, přicházet s novými obory. Obzvláště soukromé školy, které nečerpají žádné státní dotace, by měly v tomto režimu fungovat. Proč by jim měl stát speciálně povolovat každý nový obor, když na něj nijak finančně nepřispívá? Novela, která leží ve Sněmovně, to ale bohužel nezavede. Zdá se, že na institucionální akreditaci dosáhne jen velmi malá skupina etablovaných veřejných škol. Pro nás se tak patrně vůbec nic nezmění, což je škoda. Abychom mohli soupeřit s dotovanými veřejnými školami, musíme přinášet zajímavé kombinace oborů, něco, co tu ještě nebylo. V tom nám bohužel existující systém hází klacky pod nohy, protože onu inovaci nám musí v rámci akreditačního řízení typicky schválit zástupci škol, kterým chceme konkurovat. Permanentní dodávání akreditačních spisů je velmi ubíjející a nákladné a samozřejmě zatěžuje více malé školy, jako je ta naše, jelikož nemáme takový administrativní aparát jako velké veřejné školy.
Září je posledním měsícem, kdy se studenti mohou před začátkem semestru hlásit na vysoké školy. Volná místa už mají vesměs jen instituce soukromé. Jak uchazeč zjistí, že škola, na kterou se hlásí, je kvalitní?
Pravidelně se zveřejňují žebříčky nezaměstnanosti absolventů škol a například Akreditační komise vyvěšuje své kontrolní zprávy na svém webu. Tam jsou užitečné informace. Především bych ale doporučoval se jít na školu podívat. Zjistěte si, kdo na škole učí, jestli klíčoví pedagogové publikují, nemají-li příliš temnou minulost před rokem 1989, kdo jsou zahraniční partneři školy apod. My například navíc uchazečům nabízíme projekt Na týden vysokoškolákem. Uchazeč může týden pobývat na naší škole, vybere si předměty, na které chce chodit, účastní se přednášek a seminářů, diskutuje s učiteli i potenciálními spolužáky. Bezplatně. Za týden zjistí, jak škola opravdu vypadá. Naše hlavní marketingová strategie nespočívá v tom, že vyvěsíme hezký billboard, kde se sami pochválíme, ale že lidem říkáme, ať jsou při výběru školy obezřetní, ať se přijdou podívat a zažijí vše na vlastní kůži. Pak uvidí, zda jsme škola hangárového typu nebo škola anonymních tváří, či zda to u nás vypadá jako v centru vzdělanosti, kde permanentně probíhají zajímavé aktivity a kde každý jeden student je důležitou součástí týmu.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Týden 8/2015