Česká ekonomika sklízí plody hospodářských politik tzv. pravicových vlád, kterým předsedal Václav Klaus, jenž šířil po celém světě chiméru, že on je jako jediný předseda vlády skutečným klasickým liberálem a že celá vláda uskutečňuje radikální hospodářskou reformu, která je srovnatelná (ne-li důslednější) s nejúspěšnějšími hospodářskými reformami, které na této planetě proběhly v tomto století. Citoval reformní desatero úspěšného novozélandského reformátora Rogera Douglase, udivoval členy Mont Pelerin Society (společnosti světových klasických liberálů) vypočítáváním svých reformních kroků, přirovnával český vývoj k německému hospodářskému zázraku. Bohužel u nás dochází přesně k tomu, před čím strůjce německého hospodářského zázraku Ludwig Erhard varoval: „V nedávné době jsem byl často znepokojen mocným voláním po kolektivní bezpečnosti v sociální sféře…. Jestliže tato mánie vyroste, sklouzneme do sociálního pořádku, v němž každý bude mít ruku v kapse druhého.“ Podobně jako západní Evropa ocitá se i česká ekonomika v tzv. pasti blahobytu, s jedinou výjimkou – česká společnost si kvůli „liberální“ vládě nestihla blahobytu příliš užít. A tak se „pravicovým“ politikům podařilo v Čechách zdiskreditovat na politickém kolbišti tradiční pravicové ctnosti – jako je úcta k soukromému majetku, z čehož vyplývá snaha o snižování role státu v ekonomice – a učinilo tyto politiky téměř k nerozeznání od „levicových“ politiků většiny ostatních stran. Pravo-levé dělení politického spektra již ovšem v mnoha jiných zemích nemá tu vypovídací schopnost, kterou kdysi mělo, a tak se nám zásluhou minulých vlád alespoň zkrátil čas, po který jsme si mohli myslet, že zájmy a cíle politiků různých stran jsou různé. Problém je ale v tom, že se minulým vládním garniturám v čele s Václavem Klausem podařilo zdiskreditovat celé liberální učení (a z něho vyplývající hospodářsko-politická doporučení), neboť těmito myšlenkami ospravedlňovali nejhorší myslitelná etatistická a kolektivistická opatření, ke kterým se vláda kvůli zachovávání jisté velikosti poměru některých pofiderních makroekonomických veličin uchylovala. Znamenalo to, že vláda přestala vykonávat politiku zakotvenou v nějaké ideologické doktríně (privatizovat je dobré, restituce jsou správné samy o sobě, regulace cen je zlo a musí se tedy odstranit) a začala provádět tzv. „neideologickou“ pragmatickou politiku. Výsledkem je, že ekonomika se příliš dynamicky nerozvíjí, že ovšem roste počet úřadů a spolu s tím se zmenšuje prostor pro svobodné rozhodování jednotlivců a že nikdo už Václavu Klausovi nevěří, že je liberál.
Co přinese vláda sociální demokracie? S největší pravděpodobností také „pragmatickou“ politiku. V rámci této politiky se budou sociální demokraté snažit uskutečnit něco, co poslední zbytek zdravého rozumu bránil minulým vládám uskutečnit – přijmout Evropskou sociální chartu. Dále bude hrát ještě výrazněji na „evropskou notu“, tzn. že se budeme ještě intenzivněji učit, jak skrze dotace „pomoci v evropském duchu našemu zemědělství“, jak omezením práce cizinců na našem území „pomoci českému trhu práce“, jak prostřednictvím silné antimonopolní regulace „pomoci rozvoji konkurenceschopnosti českých výrobců“, což lze vhodně doplnit rozšířením zákazu inzerce (a spotřebitelských soutěží) zahraničních podnikatelů a zaváděním „antidumpingových cel“ a dovozních přirážek. Na druhou stranu bude nová vláda pokračovat v selektivní podpoře zahraničních investic na našem území, kterou v rámci „rozvoje proexportní politiky“ doplní selektivní podporou vývozců. Samozřejmě vláda nezapomene na „pomoc rozvoji školství a vědy“ v rámci tzv. „knowledge society“, což je oblíbená zástěrka jak Tony Blaira tak Billa Clintona pro vládní intervenci do zbytků systému soukromého školství a výzkumu. Krátce řečeno, vláda sociálních demokratů bude „pomáhat a konat dobro“. Bohužel (a v tom se nebude lišit od vlád předešlých) za cizí peníze a tak, že sama rozhodne, co za „dobro“ uzná. Takže můžeme očekávat takové sociálně demokratické “dobro” s příchutí evropské supraregulace s typicky českým komunistickým přídechem vanoucím z nitra ČSSD.
Praktické úvahy ovšem zmírní tuto smršť “dobra”, kterou bychom mohli očekávat. Předchozí vlády „naštěstí“ pomocí skrytých i zjevných dluhů a velkého objemu mandatorních rozpočtových výdajů předurčily značnou část výdajů budoucích vlád. Manévrovací prostor vlády nebude tedy velký v případě, že nedojde ke zvyšování daní. Nějaký razantní skok v jejich výši (a tedy další nárůst přerozdělování) by zcela jistě narazil na odpor, a tak nezbude než využít orwellovského newspeaku a pokusit se veřejnost přesvědčit, že zvýšení daní je pouze jejich nutná valorizace, což ovšem zásadní problém nedostatku prostředků pro rozsáhlé přerozdělovací programy neřeší. Proto je pravděpodobné, že pragmatické uvažování povede i k pokračování privatizace zbylých státních molochů, jejíž výtěžek pomůže řešit problém nedostatku financí. (Programu radikální reformy dle vzoru novozélandské Labor Party se asi ani nyní nedočkáme, pro její uskutečnění musí být ekonomika v ještě zoufalejší situaci.)
Vláda sociální demokracie nepovede k návratu k socialismu (k přímému vyvlastnění bude docházet tak jako za předchozích vlád “pouze” v tzv. „veřejném zájmu“), ale můžeme čekat pokračování politiky nárůstu moci státu (a omezování svobodného nakládání se soukromým majetkem) prostřednictvím nejrůznějších vládních regulací ať již mají podobu licencování, standardů kvality či evropské harmonizace v oblasti průmyslu, služeb, školství, zdravotnictví, atd.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Profit 32/98