„Stavět paralely mezi fungováním ať už rodiny nebo firmy a společnosti je nesmírně nebezpečné. My tu přece nemáme vládu pro to, aby o nás pečovala tak, jako o nás, když jsme děti, pečují naši rodiče. Nejsme ovce, které potřebují baču. Potřebujeme jen, aby nám někdo vytvořil prostor pro mírumilovné soužití,“ vysvětlujme v našem rozhovoru Josef Šíma, rektor soukromé vysoké školy CEVRO Institut, šéfredaktor časopisu New Perspectives on Political Economy, a stoupenec rakouské ekonomické školy.
Před časem jsme ve Finmagu publikovali rozhovor s dánským ekonomem Björnem Lomborgem o Českých prioritách, ambiciózním projektu, který chce zefektivnit hospodaření s českými veřejnými financemi. Jak Björnovy plány hodnotíte?
Björna Lomborga znám osobně. Před několika lety, krátce po vydání jeho knihy Skeptický ekolog, jsme ho pozvali do České republiky a psal jsem mu i předmluvu do českého vydání. Je to nesmírně inspirativní člověk, který si našel významné místo mezi globálními komentátory. Skvěle ukazuje, že nestačí jen dobrý úsudek nebo odhalení jednoho velkého problému, ale že minimálně stejně důležitá je i prioritizace. A má pravdu! Pokud se upneme na řešení jediné věci, navíc takové, u níž neexistuje žádné smysluplné řešení, z logiky věci opomíjíme problémy jiné a nejsme efektivní.
Jaký je vlastně váš pohled na globální oteplování a potřebu bojovat s ním?
Debata o globálním oteplování není, nebo by spíš neměla být, sporem o tom, jestli existuje, nebo neexistuje. Klíčová otázka je jinde. Dokážeme s ním efektivně bojovat? Nevedou naše snahy o jeho potlačení ke zhoršení celé situace? A právě zde Björn ukázal, jak klíčové je správné načasování a výběr těch nejpalčivějších, ale zároveň řešitelných úkolů. Na stejném principu, jen na lokální úrovni, chtějí fungovat i České priority. I relativně malé výdaje mohou výrazně přispět ke zlepšení kvality života. A to je nutné opakovat donekonečna. Zvlášť politikům, kteří jsou zvyklí řešit problémy jen tím, že někam sypou peníze, které navíc nejsou jejich. Náklady obětované příležitosti by měly být elementárním ekonomickým vzděláním, bohužel nejsou…
Vy sám se na projektu aktivně podílíte?
Pomáhám hledat vhodné lidi, manažery do projektu.
A pokud bychom se měli bavit o nějakém myšlenkovém zapojení…
Zatím ne, ale projekt se teprve rozbíhá.
Pokud se pamatuju správně, Björn v našem rozhovoru zmínil, že potřebuje získat padesát milionů dolarů. To je na český neziskový sektor obrovské číslo. Vsadil byste si na něj?
Je to velký úkol. Na druhou stranu Björn Lomborg je velké jméno, které má za sebou hmatatelné výsledky na globální úrovni.
Pro srovnání, jaký je roční rozpočet CEVRO Institutu?
Také padesát milionů. Jenže korun. Pokud ale chcete změnit, jak veřejnost vnímá a identifikuje problémy, a zahájit debatu o smysluplných řešeních, musíte být ambiciózní. Je tu spousta neziskovek, které mají různé nápady, co by se mělo dělat a jak, ale tohle má být trochu jiná liga.
Máte pocit, že je po podobném projektu v Česku poptávka? Zvlášť za současné politické konstelace?
Panuje tu intelektuální prázdnota. Zatímco v devadesátých letech veřejným prostorem rezonovala velká témata jako svoboda, opravdové a nikoliv politické podnikání nebo otevírání se světu, dnes jsme úplně jinde. K velkým tématům už se nikdo nevrací. Náš polovičatý odklon od socialismu v devadesátých letech sice vedl k dramaticky lepší společnosti, než tu byla za minulého režimu, zároveň ale vidíme, jak nás tato polovičatost zavedla do situace, kdy dochází k bezprecedentnímu provázání ekonomické a politické moci. To, co se dnes děje, smrdí fašizmem. Žijeme v systému, kde sice stále formálně respektujeme soukromé vlastnictví, soukromým vlastníkům ale až příliš často někdo druhý říká, co a jak mají dělat. Takovému systému bychom se přitom měli všichni bránit. Nesmíme dopustit oslabování soukromého vlastnictví. Jenže my řešíme stadion pro Sáblíkovou a psa ministryně obrany. Velká téma chybí.
Ale zpět k otázce. Ano, Björnův projekt nám nepomůže nastolit jinou ideovou alternativu, je vysoce praktický, utilitární, ale alespoň vnáší nějakou racionální rovinu do debaty o veřejných politikách. Pokud pomůže k tomu, že se lidé zamyslí a uvědomí si, kolik co stojí a co jim za to kdo dává, bude to skvělé. A třeba právě tohle dopomůže k opětovnému pozvednutí debaty o tom, na kolik je nutná tak zásadní míra přerozdělování a státních zásahů, zvlášť když s nimi právě někdo manipuluje ve svůj prospěch.
Nemůže se ale právě takováto analýza stát jen dalším legitimizačním nástrojem stávající politické garnitury? Díky téhle tabulce teď přesně víme, kde budeme makat. Čau, lidi, není to skvělý?
Rozumím, kam míříte. Já věřím v sílu systémů, které vychází ze soukromého vlastnictví a nepolitického podnikání. Takže věřím i v to, že cost-benefit analýza ukáže, že centrální a byrokratizovaná řešení nikam nevedou a že je žádoucí, aby peníze riskoval ten, kdo je vydělal, protože jen on si dá pozor, aby byly utraceny efektivně. Björn navíc primárně nechce měnit myšlení politiků, ale veřejnosti, která si na základě svých preferencí volí svou politickou reprezentaci.
V jeho analýze globálních priorit vychází například velmi dobře, tedy efektivně, investice do svobodného obchodu. Pokud lidé pochopí, že pro boj s chudobou je efektivnější investovat peníze do pochopení logiky volného trhu než do rozvojové pomoci, zvolí si takové zástupce, kteří jejich preference pomohou změnit v praxi.
Ve Spojených státech o tomhle výstupu asi ještě neslyšeli. Minimálně v okolí Bílého domu. Donald Trump dělá všechno pro to, aby svobodný obchod zabil…
Z ničeho nic se nám vrací myšlenky, které už byly několik set let mrtvé. Pohřbené dlouhou tradicí politických ekonomů… A teď jsou znovu všude. Nejen v Americe, i u nás.
Proč se to děje?
Může v tom být lobbing, politická korupce nebo snaha velkých domácích hráčů o hlídání vlastního písečku. Ale taky v tom může být obyčejná nevzdělanost a my se můžeme bavit o tom, jak je možné, že lidé, kteří prošli vzdělávacím systémem nemají ani elementární ekonomické znalosti. Že má být spíš míň celníků než víc celníků a že svobodný obchod je dobrá věc? To přece nejsou radikální myšlenky… Možná před dvěma sty padesáti lety. Dnes by to měl být základ vědění každého člověka.
Selhává vzdělávací systém? Proč si lidé vybírají čím dál častěji silné vůdce, kteří slibují, že se o všechno a všechny postarají, že je ochrání a že se budou mít všichni líp?
Některé otázky jsou řekněme kontroverzní a složité, ale zrovna tahle mezi ně nepatří. Takže můžeme jednoduše říct, že to je lidská hloupost. Někteří občané zkrátka nevidí ani za první roh. A tyhle politické elity toho dokážou skvěle využít.
Stavět paralely mezi fungováním ať už rodiny nebo firmy a společnosti je nesmírně nebezpečné. My tu přece nemáme vládu pro to, aby o nás pečovala tak, jako o nás, když jsme děti, pečují naši rodiče. Nejsme ovce, které potřebují baču. Potřebujeme jen, aby nám někdo vytvořil prostor pro mírumilovné soužití. Aby vláda eliminovala agresivní a predátorské chování ve společnosti. Bohužel se čím dál víc ukazuje, že tohle současné vlády nejenže nedělají, ale navíc se samy stávají oním predátorem. Privatizují si moc, a ještě lidem prodávají pohádku, že to dělají pro ně. A lidem to přijde normální…
Je možné ekonomicky uchopit strach?
Před pár lety byl v Praze slavný ekonom Robert Higgs, autor Politické ekonomie strachu. Higgs v ní popisuje, jak se lidé, pokud jsou vystrašení z makroekonomických problémů nebo třeba během uprchlické krize, ochotně vzdávají osobní svobody a volají, aby je někdo ochránil. Silný vůdce pak vždy dočasně, ve jménu boje s hydrou, omezí práva, zvýší daně, zestátní majetek nebo zintenzivní kontrolu soukromí. Jenže většina dočasných řešení zůstane, i když problémy odezní. Systém v důsledku toho postupně bobtná, lidé se stávají více a více závislí na státu, a to mění jejich politické chování a deformuje celý systém.
Přijde mi, že popisujete nástup fašizmu ve 30. letech… Může se něco podobného opakovat dnes?
Už se to děje. Samozřejmě nemyslím koncentrační tábory, ale neustále se oslabující roli soukromého vlastnictví. Podnikatel si už nemůže otevřít obchod, kdy chce, nemůže zaměstnat koho chce, nemůže mu zaplatit, kolik si dohodnou… Zároveň žijeme v systému, kdy si ti opravdu velcí hráči sami utvářejí zákonný rámec pro své podnikání a manipulují systémem ve svůj prospěch. Politika prorostla s velkým byznysem a malí podnikatelé se jen bojí, aby na ně někdo nekleknul. EET, zákaz kouření v restauracích, příkladů drobného přiškrcování soukromého vlastnictví je celá řada. Je sice fajn, že budeme mít zdravější populaci, jenže o zákazu kouření by neměli debatovat lékaři, ale političtí filosofové s filosofy práva. Neměla by to být debata o zdraví, ale o svobodě. V okamžiku, kdy čím dál víc věcí, které se tváří, že něčí jsou, ve skutečnosti ničí nejsou, protože je kontroluje stát, opouštíme systém soukromého vlastnictví a nastupuje fašizmus.
Kdy lidem dojde, že už jsou jen rukojmími?
Myslím, že zahnívání může trvat ještě strašně dlouho. I komunismus a centrální plánování trvaly půl století, i když bylo zjevné, že jak špatné systémy to jsou. Dnešní uspořádání v sobě pořád má prvky svobody.
Tehdy ale většině chyběla historická zkušenost. My už ji máme…
První pár let možná. Když ale komunisti museli zadrátovat hranice, protože by jim tady nikdo nezbyl, bylo všem jasné, že je zle. A trvalo to dalších čtyřicet let…
Jak je možné, že v celé Evropě nenajdete opravdu úspěšnou politickou stranu, která by hájila svobody občanů.
Protože jenom velmi výjimečně je argument svobody úspěšnou politickou strategií. Platilo to možná pár let po pádu komunismu, dnes už ne…
Země se musí dostat na hranu nefunkčnosti nebo prožít jiný šok. Teprve pak mohou uspět reformátoři jako Margaret Thatcherová nebo Roger Douglas na Novém Zélandu. I oni ale trend jen zpomalili. Relativní nefunkčnost stávajících politickoekonomických systémů vyvolává nespokojenost, ta se transformuje do primitivních pudů jako je strach, nenávist a vztek. Jenže ty nemíří proti systému samotnému, ale proti cizímu, cizincům nebo třeba zahraničnímu obchodu. Nespokojení lidé špatně identifikují příčiny problémů a stát je v tom samozřejmě podporuje, protože když jsou lidé naštvaní na cizince, posilují svou vazbu se státem. My versus oni. A jsme v začarovaném kruhu.
Zase jsme u strachu…
Lidé se nebojí toho, co znají. I když by se toho bát měli. Bojí se černochů, které znají jenom z televize. Svou roli v tom hrají samozřejmě i média, která strach přiživují, ale zásadní vliv má pořád stát. Staví bariéry tam, kde by to mnohem lépe fungovalo bez nich. Proč nemůžu přijmout studenta ze zahraničí, nebo zaměstnat člověka z Blízkého východu, když je to mé svobodné rozhodnutí. Vůbec nemluvím o nějaké univerzální kultuře lidskosti, ale obyčejných komerčních vztazích. Někdo potřebuje zaměstnance, někdo tady chce studovat a má školu, která ho přijme… Proč by mi do toho měl stát mluvit?
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Finmag 26.5. 2018