Vstup ČR do EU je pro všechny hlavní české politické síly politickou prioritou. Všichni se shodnou na tom, že se nejedná o cíl, ale o “pouhý“ prostředek. Ovšem prostředek k čemu? Zde nastává problém. Politici vzletně hovoří, že tímto cílem je mír, rovnost, solidarita, respekt k lidským právům, rozvoj kultury, prosperita apod. Onen problém je, že těchto cílů nelze všech najednou (pokud vůbec jednotlivě)jednoduše pomocí politických prostředků dosáhnout. Je zřejmé, že přes svou zjevnou ušlechtilost jsou některé z těchto cílů překážkou uskutečnění cílů jiných. Historie je plná příkladů, kdy se vlády zemí upnuly na splnění jednoho možná ušlechtilého cíle a po čase „jejich“ občané zjistili, že kvůli tomuto cíli, jenž byl prohlášen za celospolečenský, se musí vzdát mnohých jiných věcí: svých svobod, svého majetku, svého rozhodování o svých vlastních prioritách.
Každému musí být zřejmé, že různí lidé chtějí dosáhnout v životě různých cílů. Některé tyto cíle jsou vzájemně neslučitelné, jiné se vzájemně podmiňují. Je třeba se nějak rozhodnout. Je třeba volit mezi prioritami, které většinou nejsou kvantifikovatelné. Ekonomie nás učí, že pouze jednotliví lidé skrze své jednání demonstrují vlastní přání, svou ideální cestu životem, svůj pohled na blahobyt. Ekonomie prokázala, že užitek plynoucí z nějakého opatření, pro různé lidi nelze sčítat a posléze se dostat k nějakému celkovému celospolečenskému užitku, který by pak mohl být porovnán s celkovým celospolečenským užitkem alternativního politického rozhodnutí. Politické autority tedy nemohou nikdy rozhodovat podle celkové výše „společenského užitku“ a společnost řídit. Z vlastností člověka žijícího v reálném světě vyplývá, že všeobecný blahobyt lze zvýšit pouze tak, bude-li lidem umožněno činit vlastní volby a uspokojovat tak jejich různorodé(úředníkům neznámé) potřeby. Alternativou k tomuto přístupu je použití násilí (přerozdělování), kvůli kterému mohou žít jedni na úkor druhých.
Je důležité si uvědomit, že socialisté, kteří chtějí omezit možnost rozhodování svobodných jedinců, nechápou koordinační schopnosti trhu a popírají spravedlnost vlastnických práv, jsou velkými zastánci politické centralizace – jak národní, tak evropské. Jejich názory jsou sice mylné, ale konzistentní. Kdyby státní regulace byla prostředkem k zajištění prosperity a míru na národní úrovni (jako že není), pak by zajištění prosperity a míru na celoevropské úrovni nejlépe posloužil celoevropský stát, a tedy celoevropská vláda a celoevropská regulace. V adaptaci na české podmínky by tedy platilo, že je-li např. ministr Grégr (a ostatní ministři sociálně demokratické vlády) a jeho politika cestou k prosperitě českého průmyslu, pak ministr Grégr v roli evropského ministra průmyslu by byl zdrojem netušené prosperity celé politicky sjednocené Evropy. Je třeba ještě dále něco vysvětlovat? Logika argumentu je v pořádku, ale těžko hledat mylnější premisy. Socialisté jsou ovšem intelektuálně poctiví. Argumenty zastánců politické centralizace Evropy (což jsou v ČR stoupenci tzv. pravicových stran), kteří zároveň lamentují nad nezodpovědnou a rozhazovačnou národní socialistickou vládou, jsou ovšem zcela slaboduché, naivní, hloupé a hlavně nebezpečné.
Dnešní demokracie jak každý den vidíme dosazuje do politických funkcí mocichtivá, panovačná, namyšlená a zlo páchající individua, jejichž nejlepší kvalifikací je schopnost zalíbit se masám a obelstít své politické rivaly. Nelze vytvářet novou úroveň státu – evropskou centrální vládu – a představovat si, že do jejího čela se postaví andělé, kteří budou konat dobro, nebo (v Keynesově duchu) že se vědeckého řízení ekonomiky ujme ekonomická aristokracie, a bude jemným dolaďováním zařizovat kontinuální prosperitu. Jakým zázrakem by se z lokálních Grégrů stala moudře vládnoucí evropská „ekonomická aristokracie“? Evropští Grégrové budou úplně stejní jako náš malý český Grégr. Jen na jeden rozdíl nelze zapomínat. Euromocný Grégr, který provádí velký třesk z Bruselu, bude těžko odstranitelné monstrum – bude totiž ještě méně pod kontrolou „voličů“ než malý český Grégr. Bude jednoduše dále od lidí, jejichž životy ve velkém měřítku ničí, a proto zpětná kontrola jeho konání bude daleko slabší. Lidé budou ještě méně vědět, co je to za člověka, co vlastně chce a jaké jsou důsledky jeho vlády. Zároveň bude ještě silněji moci působit státní a stranická propaganda, která bude usilovat o vytvoření obrazu neomylného a dobro konajícího moudrého starce, který rozvážně provádí ekonomiku neznámými rozbouřeným vodami. Stručně řečeno, evropský Grégr bez ohledu na řeč, kterou promlouvá (poslechněte si Schroedera, Jospina a další), bude mít volnější ruce a bude mít možnost provést opravdu velký Velký třesk se všemi dalekosáhlými zkázonosnými důsledky.
Kvůli tomuto nebezpečí všichni ne-naivní autoři hovoří o výhodách politické decentralizace a konkurence mezi lokálními vládci, oproti politické centralizaci do velkých útvarů. Nebezpečí grégrizace, klausizace či stalinizace společnosti nelze sice nikdy vyloučit, alemá-li k ní dojít, nechť se tak stane v jedné z tisíců politických jednotek, a ne v celé Evropě. Jak trefně poznamenal Boris Jelcin v odpovědi na otázkou, jaký názor má na sovětský socialistický experiment: „Zajímavý pokus, ale přál bych si, kdyby se to nejdříve vyzkoušelo na nějaké menší zemi.“
Realistický pohled na povahu moci jasně ukazuje, že pro zachování nedespotické vlády nelze učinit nic lepšího, než zachovat lidem dobrý výhled na široké spektrum možných politických uspořádání. Nechť lidé dobře vidí, jak si jejich místní vládce vede v porovnání s vládcem o pár kilometrů dál. Ať pro lidí není nákladné „hlasovat nohama“, tj. utéci před svým místním despotou a usadit se za kopcem u méně parazitického vládce. Kdo si například dnes všimne inflačního eura a prohodí cosi o nenasytnosti vlády, stejně jako si všiml dříve inflační liry a nezodpovědnosti Italské centrální banky, když existovalo porovnání s německou markou. Neinflační marka dnes ale k radosti všech etatistů de facto již neexistuje a srovnání s Amerikou (a s dolarem)lze při dostatečně silné politické propagandě lidem „rozmluvit“. Vhled do kvality „správy“ měnových záležitostí je nyní po úporném boji o zavedení eura řádně zamlžen. Jen hloupý či naivní člověk se může domnívat, že totéž nebude následovat v oblasti daní, v oblasti regulace podnikání atd. v nepřeberném množství podob. Čili, politici (včetně politiků, kteří se nazývají nezávislí centrální bankéři) mají v důsledku politické centralizace vždy volnější ruce a dle toho konají.
EU se nerovná Evropa. Vstup ČR do EU je snahou o zapojení se v rozporu s celou evropskou historickou zkušeností do nebezpečného pokusu politicky sjednotit celý kontinent. Cesta do EU je chlácholení se nadějí, že demokratická volba zázrakem nevygeneruje evropské Grégry, Staliny či Klause. Cesta do Evropy je na druhou stranu cestou ke kořenům evropské civilizace: jde o návrat k respektování práva, tzn. respektování života a soukromého vlastnictví. To jsou totiž jediné “evropské politiky“, které mohou platit univerzálně pro všechny lidi na zemi a nespočívají ve vytváření privilegií. To je zdrojem evropského blahobytu. Politická centralizace Evropy je nejlepší cestou se o toto dědictví připravit.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Profit 34/2001