Češi už týden vydělávají sami na sebe
Z každé koruny, kterou vyděláme, zaplatíme 43 haléřů na provoz státu. Velkou část těchto odvodů si lidé ani neuvědomí – koneckonců daň z přidané hodnoty či spotřební daň jsou mezi politiky oblíbené právě proto, že je voliči tolik nevidí a méně se proti nim bouří. A když se další daně označí za tzv. sociální a zdravotní pojistné, nákladnost státního aparátu se tím už dokonale zamaskuje.
Právě kvůli této neprůhledné houštině různých odvodů se v řadě zemí propočítává den daňové svobody. Odpovídá na jednoduchou otázku: jak dlouho by lidé museli odevzdávat svůj kompletní výdělek státu, než by z něj zaplatili jeho provoz? Češi pracovali pro erární kasu do minulého pondělí. Teprve od 6. června tedy vyděláváme na sebe. Britové oslavili den daňové svobody přesně o týden před námi, zatímco Slováky čeká až v půlce června.
Zdanit bohaté
V roce 1803 francouzský ekonom Jean-Baptiste Say ve svém slavném Pojednání o politické ekonomii označil daně za “porušení práva na majetek – tedy krádež”. Ještě na přelomu 19. a 20. století americký Nejvyšší soud prohlásil federální daň z příjmu za protiústavní.
Když ale začaly socialistické myšlenky prorůstat společností a socialisté se dostali na přední místa ve všech politických stranách, situace se začala rychle měnit. Ve Spojených státech se pár let po zmíněném soudním rozhodnutí přehoupla nejvyšší sazba daně z příjmu přes 90 procent, aniž to vyvolalo nějaké zvláštní morální rozhořčení. Dnešní studenti ekonomie se ve svých učebnicích běžně dočtou, že daně jsou potřeba a že je správné, aby bohatí platili víc. Takový je zřejmě i většinový názor veřejnosti. Podle průzkumů z let 1996 a 1998 jsou Češi s daňovým břemenem spokojeni, třetina – převážně důchodci – by je dokonce zvýšila a rovná polovina dotázaných by uvalila vyšší daně na bohaté. Vtip je ovšem v tom, že titíž dotázaní doporučují zámožným “napařit” 25 procent. Průměrný Čech tedy evidentně netuší, že už dnes on sám odvádí téměř dvakrát víc. (Existují různé výpočty daňového břemene – Liberální institut vychází z podílu celkového výnosu daní, sociálního a zdravotního pojištění vůči HDP, což má letos podle schváleného vládního rozpočtu být 43 procent.) Je dobré si pamatovat, že to byly právě tzv. liberální vlády na počátku 90. let, kdo vytvořily důmyslný propletenec přímých a nepřímých daní, kvůli němuž občané nad nákladností úřadů naprosto ztratili přehled.
Den daňové svobody má připomenout, že není až tak důležité, zda nám peníze z peněženek odtečou prostřednictvím “viditelné” daně z příjmu, nebo “neviditelné” daně z přidané hodnoty, či formou „příspěvku na sociální zabezpečení placeného zaměstnavatelem“. Díky němu se zároveň nabízí výmluvné srovnání s minulostí. Ve Spojených státech podle výpočtu washingtonské nevládní organizace Tax Foundation nastal například v roce 1929 pomyslný první den bez daní už 8. února. Dnešní Američané se ho – když odečteme vliv přestupného roku – dočkali až 4. května, což je v USA historický rekord. České daňové břemeno ovšem rostlo ještě strměji. Zatímco naši prarodiče v roce 1929 pracovali na erár zhruba jako Američané (do 12. února), my čekáme – jak už bylo řečeno – až na 6. červen. Letošní den daňové svobody proto dává dobrou příležitost politikům nahlas říci: snižte už konečně daně!
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Respekt v červnu 2000.