Dne 2. března 2015 proběhla v redakci Literárních novin v pořadí již čtvrtá z cyklu besed o závažných otázkách současnosti, která byla tentokrát věnována problematice oligarchie. Sešli se zde čtenářům již známý PhDr. Marek Hrubec, PhD., a prof. Josef Šíma, PhD., kterého jsme v redakci Literárek přivítali poprvé. V besedě jsme se snažili dotknout se zvoleného tématu ze širších souvislostí a vyhnout se častým zjednodušením, která přinášejí média. Čtenáři mohou posoudit, jak se nám to povedlo nejen z následujícího výběru toho nejzajímavějšího, ale i ze záznamu besedy na webu, kde se k problematice mohou také vyjádřit formou účasti v anketě. Diskusi moderoval Michael Kroh.
Představení diskutujících:
PhDr. Marek Hrubec, PhD.: ředitel Centra globálních studií Filosofického ústavu AV ČR, rektor East Africa Star University (Burundi)
prof. Josef Šíma, PhD.: rektor vysoké školy CEVRO INSTITUT
Prvním historickým vymezením pojmu oligarchie bylo Aristotelovo vydělení tří dobrých a tří špatných forem vlády, přičemž oligarchie jakožto „zmutovaná“ aristokracie byla starořeckým filozofem zařazena mezi formy špatné. Dnes se ovšem posouváme o více jak dva tisíce let kupředu a od té doby se zmíněný pojem obohatil, protože v běžném povědomí se při vyslovení slova „oligarchie“ vybaví nějaký vlivný podnikatel, který ovlivňuje politiku prostřednictvím vlastnictví médií nebo jinými aktivitami například v oblasti energetiky či klíčových surovin. Nemyslím si, že toto vysvětlení odhaluje celý obsah pojmu, protože Aristoteles nemluvil a ani nemohl mluvit o podnikatelích a oligarchii považoval v podstatě za autokratickou vládu několika málo lidí. Z toho logicky vyplývá otázka, jak chápat oligarchii: v aristotelovském smyslu slova jako vládu úzké skupiny osob, nebo zda bychom se neměli zabývat také vztahem ekonomiky a politiky, jejich vzájemného ovlivňování skrze vlivné subjekty.
Šíma: Nebude asi překvapením, že já jako profesionální ekonom budu poukazovat na souvislosti problému, že budu mluvit o nebezpečí vlády menšiny a špatné vlády vůbec, respektive vlády několika málo vlivných a silných jedinců zneužívajících politiku. Toto zneužívání je tématem nejen minulosti, ale i dneška.
Hrubec: I já bych navázal na historické vymezení pojmu „oligarchie“ a podotýkám, že problém oligarchie byl kriticky rozebírán v mnoha kulturách, nejen v západní, ale i v Číně či islámských zemích. Nicméně pro naši evropskou tradici je relevantní vymezení Aristotelem a dalšími jeho následovníky. Dnes žijeme v době, kdy nebezpečí oligarchizace opět narůstá. V době krize nebo po ní mnozí padají dolů, ale je to i příležitost pro mnohé, aby získali více moci i bohatství.Moc, kterou realizuje oligarchie, může mít různé zdroje, nemusí to být jen ekonomika, ale může být založena i na silné náboženské dominanci, na teokracii. Může jít také o vojenskou juntu, ale i o separovanou politickou moc na úzkou skupinu jednotlivců. Většina veřejnosti si však oligarchii spojuje s ekonomikou, s ekonomickým vlivem. Je tady vláda majetných, lidé zde myslí něco, co se přesněji nazývá plutokracií. Vidím zde spojení s krizí, kdy dochází k velkému rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými, přičemž bohatí netvoří více než jedno procento obyvatelstva, ale disponují bohatstvím rovným zbytku obyvatel. Zjišťujeme ale také, že těch, kteří ovlivňují veřejné dění a deformují demokracii, je dokonce i méně než zmíněné jedno procento. Můžeme říci, že oligarchie významně deformuje demokracii nebo ji dokonce eliminuje.
Můžeme však každého velkého a silného podnikatele automaticky označit za oligarchu? Vždyť se někteří (například Petr Kellner) politiky výslovně straní.
Šíma: Už Adam Smith říkal, že úkolem politiky je chránit společnost před predátorstvím ze strany soukromých osob (zločinců, kriminálníků či agresorů zvenčí), ale upozorňoval zároveň na to, že musí existovat i pravidla zamezující, aby se vláda sama nestala predátorem. Od Smithových dob relativně malých vlád jsme se však posunuli do situace, kdy se vláda, která měla být spravedlivým rozhodčím, stala i velmi významným hráčem a to samozřejmě způsobuje, že najednou jsou zde zdroje, které lze někomu přerozdělovat, a tím ho obohatit na úkor druhých. Dnes vlády přerozdělují polovinu všeho, co je vytvořeno. Polovinu z toho, co lidé získají, tak není v důsledku toho, že by vyrobili nějaký potřebný výrobek, ale proto, že z rozhodnutí politika, úředníka, byrokrata se někomu vezme a druhému dá. Nedivme se, že se zde pak objeví silné skupiny, které se o tuto polovinu snaží přetahovat.
Říká se tomu odborně dobývání renty.
Šíma: Ano, dobývání renty je bohužel hlavní náplní činnosti řady lidí. Máme tak na jedné straně podnikatele, kteří se soustředí na kvalitní výrobu žádaných výrobků a inovace a po zásluze bohatnou, ale bohužel jsou i tací, kteří jako zdroj bohatství používají dobývání renty a zneužívají politiku ve svůj prospěch. Vidíme řadu českých podnikatelů, jejichž bohatství pochází z přisátí k veřejným rozpočtům, z dotací a jiných privilegií, nikoli z toho, že by vyrobili něco mimořádného. A to je nebezpečné.
Hrubec: Zde bych si dovolil zásadně nesouhlasit. Nicméně i já se domnívám, že ne každý podnikatel je oligarchou, protože ne každý bohatý vládne. Můžeme se ale podívat, kdo se skutečně snaží brutálně deformovat demokratický proces v naší zemi například politickou korupcí, která je legalizovaná v podobě sponzoringu politických stran. Můžeme zjistit, jaké strany přijímají peníze od plutokratů a oligarchů a dělají politiku v jejich zájmu. Nemajetní občané nemají takový vliv na politiku, která se pak místo demokratické dá nazvat plutokratickou či oligarchickou. Není to ovšem problém jen České republiky, děje se to i jinde ve světě. Známe však účinné nástroje, jak tomuto vlivu čelit, například ve Francii je zakázán sponzoring politických stran firmami, mohou přispívat jen jednotlivci, a to ještě v limitovaném množství. Za druhé, pokud by se snížilo zmiňované přerozdělování a daňové zatížení firem, docházelo by k ještě větší kumulaci prostředků v rukou malé skupinky osob. Tím by docházelo k ještě větším deformacím demokracie a ovlivňování politiky velkými podnikateli.
Zde se dostáváme ke klíčové otázce mechanismů, které by měly oligarchizaci společnosti bránit. Mluvilo se tady již o opatřeních legislativních i ekonomických, důležitá je i morálka, která měla bohaté a úspěšné vést ke schopnosti seberegulace. Jaké vidíte nejdůležitější mechanismy, které by měly zajistit, aby demokracie fungovala tak, jak má?
Šíma: Obávám se, že když žijeme ve státech, ve kterých se přerozděluje polovina HDP, je těžké se vyhnout nešvarům, které takto ohromná role státu s sebou nese. Nelze si namlouvat, že žijeme ve státě založeném na tržní svobodě, ve státě, který se blíží liberálnímu ideálu. Podíváme-li se například na sektor bankovnictví, jež je často vydáván za symbol nespoutaných trhů, vidíme, že stát jej ovládá, vlastními zákony monopolizuje a vytváří netržní strukturu, jež má blízko kartelu. Pak se nedivme, že se v něm dějí věci, které se nám nelíbí a jen dokládají, jak nebezpečné jsou systémy vystavěné na státních privilegiích.. Nemůžeme být potom ani překvapeni, že největší hráči tyto privilegované posty dokáží ovládnout. V ekonomii máme tzv. „teorii ovládnutého strážce“, která ukazuje, že regulace, které se tak dobře prodávají veřejnosti, nejenže vliv velkých hráčů neomezují, ale ještě jej upevňují. Politika se tak dostává pod vliv největších aktérů na úkor daňových poplatníků i menších konkurentů. A když v této situaci přijdeme s další regulací či silnějším regulátorem, svědčí to o nepochopení problému. Zde bych si dovolil komentovat ještě jedno zajímavé tvrzení, které zaznělo. Jde o problém rozdělení bohatství. Vidíme skutečně, že rozdíl mezi průměrným výdělkem a příjmem těch nejbohatších roste. Nic jiného bychom však neměli čekat v okamžiku, kdy se poprvé v historii lidstva dostáváme do opravdového procesu globalizace, kde když někdo vyrobí globálně úspěšný výrobek, prodá jej milionu lidí na celém světě a v důsledku toho dramaticky vzroste jeho příjem. Není na tom, nic zavrženíhodného. Je však nutné rozlišovat mezi opravdovým, produktivním podnikatelem, který prodává své výrobky globalizovanému světu a po zásluze bohatne, a mezi dobyvateli renty, kteří jsou dnes také globální a zneužívají polickou moc ve větším měřítku, než bylo možný dříve. Rád bych též zdůraznil, že v onom zmiňovaném jednom procentu či zlomku procenta nejbohatších jsou v každém okamžiku jiní lidé. Studie ukazují, že Schumpeterovská „kreativní destrukce“ probíhá i mezi nejbohatšími, a to i tehdy, kdy se nůžky mezi tím jedním procentem a zbytkem populace dramaticky rozevírají. Pokud budou moci úspěšní vstupovat do žebříčku neúspěšnějších a neúspěšní zase vypadávat, nemusíme mít obavy z toho, že si někteří díky svým podnikatelským úspěchům vydělají velké peníze. Pokud by v tom jednom procentu však byli stále stejní lidé a chyběla by „kreativní destrukce“, pak bychom skutečně měli co dělat s oligarchií a plutokracií.
Hrubec: Já jsem spíše zastáncem těch 99 %. A jak se proměňují v rámci jednoho procenta, považuji za irelevantní. To, o čem zde hovořil profesor Šíma, se podle mne neděje. Seznam nejbohatších se příliš v čase nemění. Podstatné je, že zmiňované jedno procento, ať ho už představuje kdokoli, má neskonale větší majetek než těch 99 % zbylých obyvatel planety. A tato skutečnost deformuje politiku a zejména demokracii. A co se týče tvrzení, že státy drží příliš velkou část rozpočtu a majetku, namítl bych, že je to přesně naopak. Největšími hráči přece nejsou národní státy. Když nepočítáme velké makroregiony, jako například USA, Čína, Indie, malé země jako Česká republika jsou jen loutkou globálního kapitalismu. Když nějaká firma chce postavit například automobilku ve střední Evropě, začne vyjednávat o výhody a fakticky si vymůže změnu zákona. Zde je takto poražena demokracie, protože zákony jsou přijímány volenými zástupci lidu. Státy mají stále příliš malé slovo, málo pravomocí, nejsou schopny udržet své zákonodárství a jsou poraženy transnacionálním kapitálem. Oligarchie vítězí nad demokracií. Proti tomu je nutno vytvořit i transnacionální politické regiony, které by dokázaly regulovat silné oligarchické tlaky porušující víceméně demokratické zákony. Potřebujeme také i na globální úrovni více regulace, zejména spekulativního finančního kapitálu. Tobinova daň je zde dobrým prvním krokem.
Šíma: Stejná data, o nichž je řeč, je možné vyložit zcela opačným způsobem. Kdyby například neexistovala mobilita kapitálu, kdyby firmy nemohly utéci z jurisdikce státu, ministři financí zprava i zleva by z nich velmi rádi odčerpali skrze daně kapitál pro své programy. Daňová konkurence je brzda proti nenasytnosti vlád a je to nejlepší obrana nejen firem, ale v konečném důsledku především nás všech. Podobně je tomu tak i u pobídek pro zahraniční investory. Že si nějaká firma například vymůže daňové prázdniny a přitom zaměstná stovky pracovníků a umožní jim podílet se na úspěšné globální výrobě, ukazuje hlavně na to, jak lépe by mohl vypadat sektor malých firem, které si nemohou vyjednat to, aby je stát daněmi nezatěžoval. Problém je stát, který dusí podnikání, nikoli firmy, jimž se povede zbavit se části tohoto břemene.
Hrubec: Neoliberalismus naoko kritizuje oligarchii, ale ve skutečnosti ji podporuje. Vymožení výhod pro globální investory je klasický příklad oligarchie. Máme málo peněz, proto musíme škrtat sociální programy. Omezení sociálního státu je ale do značné míry způsobeno úniky prostředků do daňových rájů. V české republice je to odhadem 200 – 300 miliard Kč ročně, tj. zhruba třetina rozpočtu. Můžeme to vyřešit jednoduše. Firmy, které u nás nerespektují zákony a obcházejí je, by při prodeji vyrobeného zboží na našem domácím trhu měly dorovnat rozdíl v daních. A pokud ne, ať si své zboží nechají na Kajmanských ostrovech.
Myslím si, že oligarchie zákony nejen obchází, ale i sama tvoří. Používá přitom různých metod lobbingu, z nichž mnohé ani neznáme a nejsme schopni je odhalit. Kromě toho se však nyní setkáváme i s tzv. podnikatelskými politickými projekty, jejichž nositeli nemusí být zrovna oligarchové, nýbrž úspěšní mohou být i střední podnikatelé. Otázka zní, zda je to způsobeno jen dobovou neschopností politických elit řešit společenské problémy, nebo zda se nejedná o objektivní proces, se kterým nemá cenu ani bojovat.
Hrubec: Myslím, že jsou zde dva stupně. Jedním je legální korupce, které se říká sponzoring politických stran. V jeho rámci mohou bohatí ovlivňovat politiku a demokracii přeměňovat v oligarchii, přičemž chudí na to nemají. Přímější způsob představuje založení strany podnikatelem. V minulosti se o to pokoušel Vít Bárta, hodně se o tom diskutovalo. Ale dnes máme zcela transparentní příklad střetu zájmů v osobě ministra financí, který patří mezi nejbohatší osoby v České republice. Jedná se o typický příklad oligarchizace politiky. Ovšem ne každý bohatý podnikatel je nutně oligarcha, pokud platí řádně daně, přispívá na humanitární, vzdělávací či kulturní projekty, snaží se omezit sociální nerovnost.
Šíma: Samozřejmě, odpovědní podnikatelé prostředky na charitu a jiné bohulibé aktivity vydávají. Dovedu si však představit i odpovědného podnikatele, který bude stejně bohulibě svými penězi ovlivňovat i politiku, a bude se tak bránit vlivu těch silných ekonomických zájmů, jež chtějí politiku zneužít ve vlastní prospěch. Prorůstání ekonomiky a politiky nás posouvá na východ, politickou kulturu pracně budujeme a nemáme ji takovou, jaká je v zemích vyspělé demokracie. Otázkou je, zda se máme dívat na systémy lobbování jako na něco, co politická kultura sama dokáže udržet. Já si myslím, že ne. Je třeba omezit prostor pro lobbying a systematické zneužívání politiky. Každý – i ten nejmenší – podnikatel má své zájmy a snaží se vychýlit politiku ve svůj vlastní prospěch. Dokonce bych mnohdy předpokládal i dobrý úmysl, přesvědčení aktérů, že právě jejich záměry a projekty jsou hodny politické podpory. Není přece nic divného na tom, že když existuje možnost těžit z přerozdělování, někdo se pokusí takovouto podporu získat. Velcí političtí podnikatelé ovšem budou úspěšnější i na tomto poli a politiku vychýlí ve svůj prospěch. V situaci rozsáhlého přerozdělování a nízké politické kultury nevidím lepší řešení, než v omezení příležitostí získání výhod politickými prostředky. Je tedy nutné snížit daně a vládní výdaje.
Měli bychom si říci, do jaké míry je naše společnost oligarchická. Podle mne jsou s oligarchií spojeny deformované jednostranné ekonomiky – ropné emiráty, ekonomiky založené na těžbě surovin, kdy se oligarchové přisají na obchody s nimi, velmi rychle mohou zbohatnout a výsledkem není globální výrobek, o kterém zde hovořil profesor Šíma. Naše beseda směřuje k tomu, abychom poskytli podněty veřejnosti ve směru odklonu od zjednodušujících tvrzení, podle nichž se někdo stane oligarchou jen tím, že uspěje ve volbách.
Šíma: Podnikatel se nestane oligarchou proto, že uspěje ve volbách, ale tím, že mu z této skutečnosti vyplyne dodatečný úspěch v podnikatelské činnosti. Jinými slovy řečeno, jedná se o případ, kdy se dotyčnému podaří přesměrovat směrem k sobě část veřejných prostředků pocházejících od daňových poplatníků, ale i od spotřebitelů či menších konkurentů. Toto je velké nebezpečí a my potřebujeme ne jednu, ale více překážek a brzd tohoto procesu. Správně jste řekl, že jsme vídali tyto jevy nejvíce v zemích, které vládly významným přírodním bohatstvím. Ekonomové v této souvislosti mluví o „prokletí přírodních zdrojů“, protože namísto aby přírodní zdroje sloužily k prospěchu obyčejných občanů, zvrhává se systém k boji o ně. Panství práva je příliš křehká květinka, která často nemá sílu zabránit tomuto boji na život a smrt. Ale stejnou logiku můžeme použít i na vysvětlení existence neproduktivních predátorských aktivit v zemích, které neoplývají přírodním bohatstvím, ale skrytý i otevřený „krvavý“ boj se vede o prostředky státního rozpočtu určené k přerozdělování. Naší výhodou je, že právě dnes se jedná o otevřený a médii sledovaný zápas, jehož neblahé důsledky lidé mohou snadněji rozpoznat a objevit tak nebezpečí, které nás může odvést zpět na východ, může rozložit občanskou společnost a mít dalekosáhlé, více než jen ekonomické dopady. Lidé si snad uvědomí, že proti parazitickému principu „jednomu vezmu a druhému dám“ stojí princip „dobrovolně kupuji a dobrovolně prodávám“, který nevytváří umělé vítěze ani poražené a měl by být základem společenské harmonie v naší společnosti.
Hrubec: Shodneme se v tom, že oligarcha či plutokrat zneužívá ekonomickou moc k formování politiky. Neshodneme se v tom, že oligarchové jsou přisáti pouze na veřejné peníze. Mohou také využít malého omezení a regulace, díky tomu získávají mnoho prostředků a tyto finance, které nutně nemusejí pocházet z veřejných zdrojů, používají k ovlivnění politiky a výrazně deformují demokracii. Závěrem bych zdůraznil, že na východě je mnoho oligarchů, ale nemenší počet je jich i na Západě. Oligarchie kvete a v posledních desetiletích se oligarchizace zvětšuje. Plutokracie a oligarchie byla kritizována v mnoha režimech, ale přesto tam bují dále. V současné době krize přivedla nové podmínky a paradoxně lidé věří novým vůdcům, kteří slibují vyřešení korupce a dalších problémů, ale ve skutečnosti se jedná o oligarchy. Na to bychom si měli dát pozor, jinak to může skončit jako v postkrizovém období třicátých let 20. století.
Boj s oligarchií je proces, se kterým musíme permanentně bojovat, diskutovat o ní, o prostředcích, které předkládají odborníci různých ideologických směrů, což ukázala i tato diskuse. Literární noviny budou tento problém dále sledovat a publikovat stati, které budou problém nejen vykládat, ale předloží i návrhy na potřebné změny.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v Literárních novinách v roce 2015