Je podle vás Česko již z krize venku a čeká tuzemskou ekonomiku růst? Optimismem hýří Česká národní banka (ČNB) i ministerstvo financí…
A Vladimír Dlouhý (šéf Hospodářské komory, pozn. red.) říká, že bychom měli být ještě optimističtější a že krize už je zažehnána. Samozřejmě že by si to všichni přáli! A v těchto dnech asi nejvíce ministr financí, jemuž by se lépe dělal rozpočet, kdyby mohl počítat s většími příjmy. Stále však hovoříme o miniaturním hospodářském růstu, a je velkou otázkou, zda tento růst znamená zvyšování životní úrovně. Velká část výdajů představuje výdaje umělé a neproduktivní. Řada lidí se domnívá, že vláda svými výdaji ekonomiku „vytáhne“. V jádru toho argumentu je myšlenka, že z problému nezaměstnanosti a nízkého růstu kvality života se dostaneme tak, že se z něho „utratíme“, a to ať soukromými nebo státními výdaji, a tyto výdaje potáhnou hospodářství. Myslím, že je to zcela chybný pohled. Chceme-li lépe žít, není klíčová výše agregovaných (celkových, pozn. red.) výdajů, ale to, co vyrábíme. Jde tedy o smysluplnou strukturu hospodářství.
Nedomníváte se tedy, že ekonomika je z nejhoršího venku?
To, co dnes zažíváme, může být poměrně jednoduše jenom další bublina, jenom další uměle vytvářená, a tedy jen zdánlivá prosperita, chvilkové zdání růstu. Bublina ale zase – pokolikáté již! – splaskne a my uvidíme, že nám vládní výdaje a uměle podpořené výdaje soukromé jen ublížily. Jde tady vlastně o dlouhodobý spor mezi keynesovskými dolaďovači ekonomiky, kdy vláda a centrální banka manipulují agregátní poptávkou, a hayekovci či „Rakušany“, kteří tvrdí, že takovéto aktivity pokřivují strukturu ekonomiky a vedou ke krizím.
Nedáváte tedy žádný kredit zastáncům vládních výdajů, jimiž usilují zmírnit propad poptávky v krizi?
Je zjevné, že vládní výdaje mohou – uměle – podpořit nějaké odvětví ekonomiky, o tom není pochyb. Když vláda bude stavět silnice, stavebnictví zkrátka poroste. Ale vždy je to na úkor něčeho jiného. Soukromý sektor utrpí. Případně je to jen krátkodobý a neudržitelný efekt, a pak jde o bublinu. Je ale pravda, že to, co je uměle podpořeno, se dobře měří, nově zaměstnaní lidé, jsou vidět, je to ve zprávách. Na druhé straně je tady však to, co není vidět, co nevznikne kvůli tomu, že vláda něco uměle vytvořila. S lidmi, kteří nezískají zaměstnání, rozhovor udělat nemůžeme, protože přesně nevíme, kteří to jsou. V tom spočívá neštěstí aktivistických vládních politik. Z logiky věci nadměrně zdůrazňují viditelné efekty, a ignorují ty skryté. Jinými slovy, když se necháme svést „imidží“ vládní politiky, snadno se můžeme nadchnout pro politiky, jež systematicky ničí bohatství, a vedou lidi k chudobě.
Současný růst ekonomiky, který podle vás může být bublinou, tedy není zdravý?
Jsme malá otevřená ekonomika, takže jsme závislí na tom, co se děje v zahraničí, v Evropě, především v Německu. Máme štěstí, že Německo provádí relativně rozumnou hospodářskou politiku, kdy v dobách krize například nerostou reálné mzdy, což je nutný předpoklad udržení zaměstnanosti. Na druhou stranu je zjevné, že průvodním znakem nafukování bubliny, která následně způsobí hospodářskou krizi, jsou uměle držené nízké úrokové míry. A ty tady už několik let máme. Nedovedu si představit, že se pomocí politiky levných peněz odstraní původní problém, který jsme měli kvůli tomu, že jsme právě politiku levných peněz v minulosti prováděli.
Jak tedy řešit slabý růst ekonomiky, když ne politikou levných peněz?
Jestli si myslíme, čemuž nevěřím, že ekonomice pomůžou větší výdaje, je politika levných peněz dobrou politikou, protože lidé budou víc utrácet. Je-li však problém v tom, že existuje nesoulad mezi tím, co by lidé přirozeně poptávali a tím, jakou má strukturu výroba, pak je potřeba, aby se změnila struktura ekonomiky. Firmy musí vyrábět to, co chtějí spotřebitelé. K tomu politika levných peněz v žádném případě nepomůže. Některá odvětví se musejí zmenšit, jiná zvětšit. A to, která to budou a kdy a jak se tak stane, musí rozhodnout, spotřebitelé, trh, nikoli vláda a politici.
Problém je v tom, že ekonomika je pokřivená?
Vezměme si tento příklad. Když byla kvůli politice levných peněz bublina ve stavebním sektoru v Irsku, postavily se domy, ve kterých nikdo nechce bydlet. Ty domy je třeba zbořit, a taky se boří. A je to dobře. Jiná cesta bohužel není. Škoda není napáchána v situaci, kdy se dům boří, když se zjistí, že orná půda pod ním má větší hodnotu. Chyba a plýtvání nastaly předtím. V okamžiku, kdy vládní politika vedla k zahájení neudržitelných a nesmyslných projektů. To, co následuje, je jen korekce, která bolí, ale je nutná.
Realitní boom byl ostatně i v Česku, kde jsou pořád ještě – hlavně v Praze – tisícovky nových volných bytů.
Všude kde jsou uměle nastaveny nízké úrokové míry, logicky dojde k tomu, že se postaví a někdy jen rozestaví více projektů, než kolik může mít smysluplné využití. A samozřejmě tím pádem se někde v ekonomice nevytvoří něco, co by existovat mělo. Pokřiví se struktura ekonomiky, a je to téměř jako za socialismu: jedněch věcí, které lidé nechtějí, je fůra, jiných, které chtějí, je málo.
Zřejmě nebudete příznivcem listopadové měnové intervence České národní banky?
Když centrální banka chce účinně intervenovat, musí být intervence překvapivá. A toto byl ten příklad. Protože kdyby lidé tento krok očekávali, efekt bude nulový. V popisu práce centrálních bankéřů, chtějí-li něco měnit, je překvapovat. Na druhou stranu, jádrem péče o měnu by měla být měnová stabilita a předvídatelnost. A já se obávám, že dopad vyplývající z překvapení, ať již je jakýkoli, nevykompenzuje nově dodanou nejistotu v měnovém systému. Jinými slovy, ani případný pozitivní efekt intervence, o jehož existenci velmi silně pochybuji, nevyváží destabilizaci, kterou národní banka způsobila. Alespoň nám však všem ČNB opět připomněla, jakou ohromnou moc poškozovat vybrané skupiny obyvatelstva centrální banky mají.
Je kvůli nadměrným zásahům státu do ekonomiky kapitalismus v krizi?
Myslím, že žijeme v krizi „sociálního“ státu. Problémy plynoucí z velkého přerozdělování, zdaňování a zadlužování, nebo problémy plynoucí z manipulace úrokovými sazbami centrálními bankami, nejsou problémy trhu, a tedy kapitalismu. Jedná se o problémy vyvolané ambiciózními politickými projekty, jež mohou mít fatální důsledky pro obyvatelstvo. Problém je, že se státy pouštějí do něčeho, čemu nerozumí. Možná se domnívají, že konají dobro, ale dlouhodobé dopady mají od konání dobra velmi daleko – realitní bubliny, masová nezaměstnanost, politizace výroby, korupce, dlouhodobá závislost velkých skupin lidí na sociálních dávkách atd.
V celé Evropě jsou sociální státy stále ještě silné. Uvidíme jejich ústup?
Hezkým příkladem je Skandinávie. Švédsko, když si vzpomeneme na debaty na počátku devadesátých let, bylo považováno za jednu z možných cest mezi kapitalismem a socialismem, tzv. třetí cestu. Švédsko však na počátku devadesátých let samo zjistilo, že mamutí přerozdělování je neslučitelné s dlouhodobým rozvojem. Za posledních patnáct, dvacet let provedlo změny, jež vedly k privatizaci řady odvětví a dramatickému snižování přerozdělování. Celá Skandinávie pro nás může být příkladem kritického pohledu na provádění hospodářské politiky a přehodnocení smysluplnosti zapojení trhů do produkce služeb, které lidé potřebují.
Myslíte, že hlavní problém Evropy je zadlužení, nebo společné projekty v čele s měnou euro?
Myslím, že hlavním problémem Evropy je masivní proces politické centralizace. Jestliže Evropa na něčem vyrostla, byla to institucionální konkurence. Jinými slovy tzv. evropský zázrak spočíval na myšlence konkurence regulatorních systémů, kdy samozřejmě občas něco nešlo podle očekávání, chyby se stávaly, ale v okamžiku, kdy se stane chyba v decentralizovaném systému, je to malá chyba. Chyba je snadno opravitelná. Pokud se však regulatorní a politické systémy zcentralizují, může být chyba osudová. Toto je klíčová výtka proti mnohým projektům spočívajícím na evropské politické centralizaci, nejenom proti euru. Jedna chyba může zdecimovat celý kontinent.
Bylo euro tou osudovou chybou?
Ekonomové vždy byli pro měnu, která by pokrývala celý kontinent, nebo ideálně celý svět. Svět bez politických překážek by postupně vedl k univerzálním penězům. Ale takováto univerzální měna musí být vygenerovaná zespoda, protože konkurence při výběru z konkurujících si měn je zárukou, že získáme nejlepší možné peníze. Naopak nejhorší, co se může stát, je mít pro Evropu jednu měnu, která bude špatná. Pak už nebude pro lidi úniku. A logickou otázkou samozřejmě je, jestli se euro, měna od počátku politická a shora zaváděná, náhodou neblíží této vizi, kdy jsou to sice jedny peníze – minimálně pro eurozónu -, ale zároveň jedny špatné peníze. Není pochyb o tom, že euro je horší než nejlepší, dříve národní měna. Euro je horší měna než marka. Téměř v přímém přenosu můžeme dnes sledovat, jak mnozí zástupci německé centrální banky – a to jsou centrální bankéři, takže žádní odpůrci centrálního bankovnictví – utíkají z Frankfurtu (sídlo Evropské centrální banky, pozn. red.) a nechtějí mít se současnou měnovou politikou ECB nic společného.
Myslíte, že problémy společné měny budou mít pro projekt Evropské unie nějaké následky?
Myslím, že ten projekt se rozpadá, je v troskách. Stačila jedna krize, aby se ukázalo, že překotné politické sjednocování Evropy nestojí na pevných základech. Přičemž kvůli tomuto procesu dnes spatřujeme vznik velkých animozit po celém evropském kontinentu. To je velmi nebezpečné. Je to však přesně ukázka toho, kam vedou vládní projekty vytvářejí vítěze a poražené. Tam, kde lidé původně neměli spor a harmonicky obchodovali, najednou – kvůli politice – problém vznikl. Jedni viní druhé, a naopak. Řekové například za své problémy viní Němce, Němci mají pocit, že zachraňují zbytek Evropy. Prvotní myšlenka jednotné Evropy zdůrazňovala, že to bude unie míru a harmonie mezi národy. Politická centralizace však vytváří nepřirozené přerozdělovací mechanizmy a vyvolává vnitřní napětí, kdy téměř každý člověk má pocit, že někdo jiný žije na jeho úkor.
Nedávno proběhly volby do Evropského parlamentu, kde výrazně získaly euroskeptické strany. Jaký to bude podle vás mít vliv na podobu EU?
Doufám, že znovuožije myšlenka zdola sjednocené Evropy jako společného prostoru pro podnikání a život. Takovýto projekt je totiž snáze udržitelný než megalomanské projekty typu zpolitizované společné evropské měny. Ty jsou zjevně pro řadu zemí překážkou prosperity. Až evropské země vybřednou z krize, bylo by velmi užitečné začít se v klidu bavit, co vlastně dál s Evropskou unií. Dnes se jen hasí požáry, odkládají splatnosti dluhů a všichni politici se optimisticky tváří, že to mají pod kontrolou, i když nemají.
Myslíte, že euroskeptici mají šanci dosáhnout svého, aby bylo možno zastavit integraci a umožnit vystoupení z EU?
Projekt takto ambiciózní, který nemá vymyšleny mechanismy, jež budou nastartovány v případě krize, je od samotného počátku špatným a nebezpečným projektem. Umožnit některým státům z některých aspektů evropské centralizace ustoupit, by bylo jedině dobře. Mít plán B je vždy užitečná věc. Institucionální zárodek takového plánu B existuje například v podobě sdružení EFTA (Evropské sdružení volného obchodu vzniklo v roce 1960 jako protiváha k Evropskému hospodářskému společenství, tj. dnešní Evropské unii, pozn. red.), kdy je dále možné rozvíjet pozitivní efekty plynoucí z ekonomického propojování, a odpadne politický balast, který se k tomu časem připojil.
Zřejmě tedy podle vás není nasnadě uvažovat v Česku o přijetí eura?
Nevidím jediný důvod. Ryze pragmaticky už z toho důvodu, že jsou s tím spojeny sanační výdaje (země eurozóny musely poskytovat půjčky některým bankám, aby nezkrachovaly, pozn. red.). Proč by měli daňoví poplatníci platit za problémy bank v jiných zemích, když navíc již jednou nuceně zachraňovali banky české? K tomu je také zjevné, že projekt ozdravování evropských bank a zadlužených států nepřináší výsledky. Problémy se jen odsouvají do budoucna a všichni zúčastnění se jen více a více zadlužují. Co ještě potřebuje kdo vidět, aby si řekl, že projekt eura byl omylem? Že politici špatně diagnostikují problém, a proto používají špatnou léčbu. To není léčba, to je dorážení nemocného pacienta. A náklady, zdaleka nejen finanční budou dalekosáhlé.
Mohou se vlastně ještě absolventi letos ještě přihlásit k vám na CEVRO Institut?
Ano. Máme otevřený přijímací systém. Pořádáme průběžně přijímací řízení, ať už v Praze, nebo v Českém Krumlově. A jelikož jsme škola malá, můžeme být flexibilní. Studenti se mohou přihlásit až prakticky do začátku školního roku v říjnu. Navíc máme s pozdními termíny velmi dobrou zkušenost. Získáme tak často studenty, kteří pobývají v zahraniční, zlepšující si jazyk a najednou zjišťují, že na mnohé vysoké školy se již nestihnou přihlásit.
Kolik máte vlastně studentů?
Máme asi osm set studentů ve všech formách studia. Zhruba polovina studentů jsou na kombinovaném studiu, takže studují o víkendech. Velmi jsou vyhledávané naše právní obory, bezpečnostní studia, nově jsme otevřeli hospodářskou politiku. Jsme škola, která nechce mít více než tisíc studentů, abychom se jim mohli plně věnovat. Jsme škola rodinného typu, studenty vlastně všechny známe, ve studijní skupině jich není více než pětadvacet. Učí u nás etablovaní akademici, i lidé z praxe – advokáti, soudci, bývalí ministři.
Co učí třeba expremiér Petr Nečas, který k vám nedávno přišel?
Učí kurz Vybrané otázky hospodářské politiky. Věnuje se sociálnímu systému, penzím, daním, euru… Tento kurz před ním učila Eva Zamrazilová, členka Bankovní rady České národní banky. Mezi dalšími vyučujícími jsou například advokát Tomáš Sokol, generál Jiří Šedivý, a další. Studenti si takový styk s praxí nemohou vynachválit.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Týden 6/2014