Před pár dny proběhlo v Evropském parlamentu za přítomnosti ex-komisaře pro konkurenci Maria Montiho představení analýzy „The Monti Report: A Critical Appraisal“. Jedná se o kritický pohled autorů ze čtyř zemí píšících pod hlavičkou italského Institutu Bruna Leoniho na tzv. Montiho zprávu, jež vznikla z popudu presidenta komise Barrosa , aby nastínila další vývoj evropského jednotného trhu.
Jednotný trh v krizi
Evropští představitelé včetně ex-komisaře Montiho jsou si vědomi, že na jednotný trh je dnes mnoha lidmi po celé Evropě nahlíženo „s podezřením, obavami a někdy s otevřenou nenávistí“. Jednotný trh „je dnes populární méně, než kdy dříve, zatímco Evropa jej potřebuje více než kdy dříve“. A to profesor Monti sepisoval svou vizi ještě před posledním kolem problémů okolo řeckého a irského dluhu.
V Evropské unii spolu od počátku soupeřily dvě myšlenky – na jedné straně myšlenka liberalizace evropské ekonomiky, na straně druhé snaha o harmonizaci. Přesně toto pnutí nalezneme i v Montiho zprávě, byť by se zdálo, že ex-komisař pro konkurenci by měl mít mimořádné pochopení pro dynamiku konkurenčního trhu. Jak ukazují autoři studie, velmi často tomu tak není. Monti sice často vyzývá k odstranění administrativních bariér, ovšem obdobně často podporuje i harmonizační snahy v řadě směrů – při ochraně spotřebitele, při zakládání evropských soukromých firem, při obhajobě Delorsovy myšlenky zavedení tzv. evropské obligace, při zdůvodňování nutnosti centrálního rozhodování o investicích do infrastruktury a řady dalších politik. Jednotící myšlenkou za všemi těmito snahami je zjevně přesvědčení o nemožnosti „fungování trhu“ při existenci různých regulačních systémů v jednotlivých zemích. Je to však právě institucionální konkurence, jež stála u rozmachu Evropy, o němž se hovoří jako o Evropském zázraku. Institucionální konkurence je klíčová pro každý trh – až skrze ní lze s jistotou zjistit, která množina pravidel dá vzniknout nejvhodnější podobě výroby a následně nejžádanějším výrobkům. Konkurence povede k „harmonizaci zdola“, tj. systému jednotného zacházení v celé Evropě. Takováto opravdová evropská jednota je výsledkem konkurence, nikoli jejím předpokladem, jejž je nutno politicky zadefinovat a prosadit.
„Nová“ evropská fiskální politika?
Myšlenka politické přípravy trhů na „jednotnost“ neopouští Maria Montiho ani v otázce daní. Naopak. Pro vyřešení problémů unie do budoucna jsou prý nutné dvě věci. Na straně jedné pracovat na straně příjmů, především „harmonizovat“ daně. V zájmu jednotného trhu to dle Montiho znamená mimo jiné omezovat množství produktů ve snížené sazbě DPH a zvyšovat horní sazbu DPH nebo učinit kroky k evropské harmonizaci daňové báze pro zdanění firem. Jak uvádí autoři kritické studie, tento krok je jen prvním krokem k harmonizaci daňové sazby, jelikož sám o sobě postrádá smysl. Na straně druhé věří Mario Monti – a v tom není zdaleka sám – v účinnost fiskální politiky, jež může řešit problémy struktury i celkové výše výroby. Veřejné , tj. politické, výdaje z evropské úrovně prý „mohou nastartovat výrobu inovativních produktů a technologií… to dodá impuls výzkumu a inovacím, podpoří sociální kohezi a pomůže odstranit chudobu a nezaměstnanost…“ Krizové události z poslední doby by nám však měly naznačit, že zdroj problémů veřejných financí spočívá v nezodpovědných a krátkozrakých politických rozhodnutích vlád, která jsou zahalována právě do takovýchto přitažlivých (a nebezpečných!) politických frázích.
Větší výdaje jako „sociální nutnost“
Výdaje EU (mld. EUR)
Snaha šetřit v pokrizové době
Výdaje státního rozpočtu ČR (mld Kč)
Je děsivé vidět Maria Montiho, jak věří tomu, že se EU nic takového stát nemůže; že pro ni neplatí standardní ekonomické zákony. Spolu s Jasquesem Delorsem (a řadou dalších) ve svém článku ve Financial Times před pár dny píší, že vůbec nepřipadá v úvahu, aby se EU, jako ostatní země, pokoušela na poli veřejných výdajů šetřit. Šetření prý je proti zájmům Evropy, neboť vyvolá krizi nebo přinejlepším hospodářskou stagnaci. Co platí pro národní politiky, pro evropskou neplatí! Evropský rozpočet prý, na rozdíl od rozpočtů národních, musí být použit k nastartování ekonomiky; „k dosažení ambiciózních cílů, které jsou ekonomickou a sociální nutností“. Je k tomu třeba něco dodávat?
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Euro 51/2010