Zavedení vízové povinnosti pro obyvatele zemí jihovýchodní Evropy, o kterém zcela vážně uvažuje Ministerstvo vnitra, je dalším krokem k uzavírání naší země před okolním světem a hrubým zásahem do naší svobody. Jedná se o krátkozraké rozhodnutí, kterým se státní úřady (a v tomto případě policie) snaží na úkor všech ostatních zakrýt svou neschopnost při řešení problémů, který volný pohyb osob přináší. Chci-li nyní jako český občan zaměstnat např. ukrajinského dělníka, intelektuála nebo učitele, musím se nejprve dotázat úředníka, nemá-li někoho „od nás“. Nezeptám-li se, jsme oba kriminalizováni. Vláda mi ústy svého úředníka říká: „Ukrajinci nám Čechům kradou práci. Vaše svobodné rozhodnutí uzavřít s nimi pracovní smlouvu (o které si mylně myslíte, že je pro vás výhodná) nás – prodlouženou ruku státu – nezajímá. Nejprve jsou na řadě Češi.“
Procedury, při kterých jsou lidé rozdělováni na Čechy a ne-Čechy považuji za projev arogance státní moci, za postupy nanejvýš ponižující, nehledě na jejich zcela mylné ekonomické „zdůvodnění“, které bere v úvahu pouze rozdělování současného bohatství a ponechává stranou jeho vytváření. Státní moc zasahuje do záležitosti, do které zasahovat vůbec nemá – dobrovolné směny mezi dvěma jednotlivci bez vlivu (uvalení nákladů) na nějakou třetí stranu. Jeden práci nabízí, druhý ji hledá, je sjednána cena, za kterou se obchod uskuteční. Neexistuje zde ani tak často zmiňovaná asymetrie informací, která pro mnohé zavdává příčinu státní intervence. Přítomnost bdělého oka úředníka zde není vůbec potřeba.
Pronikání cizinců za prací, která je mnohdy jediným zdrojem obživy pro jejich rodiny a kterou nemohou vykonávat legálně, neboť jim úřady nevydávají pracovní povolení, má být nyní učiněna přítrž. Současná praxe má být ještě vylepšena tím, že se „můj“ Ukrajinec bude muset dotázat úředníka, zda mu český stát laskavě dovolí vůbec překročit své hranice, zda jeho samotná fyzická přítomnost není Českou republikou vnímána jako ofensivní či nepřátelský akt. Přitom se jej úředník zeptá, není-li napojen na nějakou teroristickou organizaci či zda nepřijel spáchat nějaký zločin. Když se občan (předem podezíraný z nějaké nekalé činnosti!) nepřizná a odpoví že ne, zaznamená se „pouze“ kam, ke komu a proč jede, co a s kým tam bude dělat, jako ne-Čech bude muset předložit zvací dopis od nějakého Čecha a úředník jej za patřičný obnos vpustí do naší malebné země.
Administrativní překážky volnému pohybu osob doplněné povoleními pracovat (!), neznamenají nic jiného než hlásání hesla „Čechy Čechům“, což z úst představitelů vlády, popřípadě ministerstev vnitra nebo sociálních věcí zní poněkud podivně. Alespoň se ovšem zčásti vysvětluje, odkud tito lidé čerpají svůj myšlenkový potenciál.
Bohužel (samozřejmě!?) takovéto zacházení s cizinci je běžnou praxí v mnoha zemích světa, Evropskou unii nevyjímaje. To ovšem nevypovídá nic o správnosti takového konání. Představitelé České republiky velice rychle zapomněli na naši vlastní zkušenosti s vízovou povinností, která znepříjemňovala život tisíců našich obyvatel ještě před několika málo lety. Nyní chceme obdobnými byrokratickými procedurami obtěžovat tisíce lidí na východ od našich hranic. Začleňujeme se tím do „pevnosti Evropa“, kterou tímto pomáháme spolubudovat, vstupujeme do „Evropy“, kde pod záminkou ochrany civilizačních euroatlantických hodnot vlády spolu s militantními odborovými svazy hrají své strategické hry na úkor většiny obyvatel uvnitř tohoto společenství, všech obyvatel okolních zemí a ke škodě myšlenek svobody člověka obzvlášť.
Při posuzování každého opatření vlády je nutné vidět jeho skutečné motivy a dlouhodobé dopady. V ekonomice probíhají i věci, které nejsou vidět na první pohled. Svobodný pohyb osob podobně jako volný pohyb kapitálu či volný obchod jsou procesy, které přes svůj krátkodobě nepříjemný dopad na určité skupiny obyvatel přinášejí dlouhodobý prospěch a prosperitu. Zavádění vízové povinnosti, udělování pracovních povolení, kvóty na dovoz jablek nebo neúplná směnitelnost měny jsou na druhé straně příklady naší krátkozrakosti a příčiny ztrát v dlouhém období. Řídíme-li se ovšem známým Keynesovým výrokem „v dlouhém období jsme všichni mrtvi“, pak jednáme poměrně konzistentně.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Ekonom 17/98