Kdybychom byli malá země nacházející se vysoko v horách a v důsledku toho by produkce našeho zemědělství byla mnohem dražší než zemědělská produkce lépe položených okolních států, nikoho by ani nenapadlo podporovat naše zemědělce, aby jejich produkce mohla být cenově srovnatelná s konkurencí. Aby si občané našeho horského státu zajistili obživu, museli by tedy vyrábět– a zvolme si ilustrativní případ – něco jiného než obilí. Možná že část z nich by pracovala ve službách (např. v turistice), část by například tkala koberce z dovážené vlny, někteří by možná našli odvahu a založili elitní vysokohorskou univerzitu, kam by lákali za poznáním studenty z celého světa. Pořizování ekonomických statků nemusí probíhat přímo tak, že si je vyrobíme sami. Je věcí zcela běžnou, že to, co je pro nás výhodnější nakoupit, pořídíme za peníze, které utržíme za prodej toho, co umíme lépe nebo laciněji – tedy poněkud oklikou, ale přece. Budou-li nám naši obchodní partneři prodávat třeba ono zmíněné obilí (které neumíme vypěstovat a nebo pouze velmi draho) za stejné ceny jako svým občanům (resp. pekárnám a mlýnům), bude nám to připadat zcela normální. Když nám toto stejné obilí prodají za stejnou cenu a ještě nám za každou x-tou tunu koupeného obilí postaví na vlastní náklady v naší zemi horskou chalupu pro naše horaly, bude se nám to zdát podivné, ale patrně takovýto obchod neodmítneme. Jestliže nám místo horské chalupy dají peníze, abychom si postavili nebo koupili sami to, co nejvíce potřebujeme, náš postoj se nezmění. Ke změně našeho postoje nedojde ani tehdy, když si místo toho, aby nám naši dodavatelé za obilí účtovali stejnou cenu jako zákazníkům ze své vlastní země a dávali nám ještě závdavkem dodatečné peníze, tyto částky odečtou a výsledně nám jednoduše prodají obilí za nižší cenu. Obchod by to byl pro nás velmi výhodný.
Co se ovšem stane, když naše země nebude zemí položenou vysoko v horách, ale středoevropskou zemí situovanou o pár set metrů nad mořem níže. Na logické úvaze a předložených argumentech se nezmění nic. Je nám nabízeno lacinější obilí, které můžeme koupit nebo jej můžeme odmítnout a zabránit jeho prodeji na našem území. Nemůžeme-li vyrobit obilí za méně než lze koupit na trhu, je logické, že jej nakoupíme a naši zemědělci by se měli poohlédnout po jiném zaměstnání, přesně tak, jak to učinili zemědělci v naší imaginární horské zemi. Najednou ovšem vzniká problém. Je nám donekonečna opakováno, že naši zemědělci jsou přinejlepším tak dobří jako zemědělci sousední, ale že jejich vláda dotuje vývoz a v důsledku toho jsou jejich produkty levnější. Z toho má vyplývat, že i naše vláda má dotovat své zemědělce, aby zajistila spravedlivou konkurenci. Pomineme-li komický argument, že vláda má zajistit konkurenci (kdy a jak to udělala?), zbývá vysvětlit (ne)oprávněnost této implikace. Změní se něco když víme, že dovážené obilí je dotované z daní našich sousedů, než kdybychom to nevěděli (a nebo se mýlili a obilí ve skutečnosti dotované nebylo a bylo lacinější díky příznivějšímu klimatu či lepší technologii výroby)? Je prostě levnější. Co kdyby vedle zemí EU – jako představitelů zemí s dotovanou zemědělskou produkcí – existoval stát, který by nám nabízel levnější obilí než nabízejí naši zemědělci, ale bez dotací? Řekněme z toho důvodu, že by se jednalo o ekonomicky svobodnou zemi, kde stát nenutí podnikatele v zemědělství platit vysoké daně nebo že ekologické či sociální zákonodárství je méně rozsáhlé nebo vůbec neexistuje. Budeme poté bránit dovozu takto zvýhodněného obilí? Budeme naše zemědělce bránit před „nekalou konkurencí nerozvinutého světa“? Zavedeme do našeho právního řádu výrazy jako „sociální a ekologický dumping“? Jak označíme „nekalé“ chování ekonomicky svobodnějšího dovozce obilí? Dumping z přemíry svobody? Nebo jej budeme nutit harmonizovat jeho daňovou soustavu s naší (vyspělejší? evropštější? civilizovanější?)
Dotování zemědělské produkce nemá ekonomický smysl. Z rozdílu cen produkce hýčkaných zemědělců v EU a cen světových to jasně vyplývá. Strategický význam zemědělství není také obhajitelný. Nutnost permanentního aktivního zasahování do přírody, která byla jednou narušena lidskou činností je argument neudržitelný. Poučení se z chyb druhých by bylo aktivitou velmi žádoucí, vždyť zemědělci jsou jen dobře organizovanou nátlakovou skupinou, a rozdávat z cizích peněz je tak jednoduché (a bohužel politicky přitažlivé a výnosné).
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Ekonom 39/97