Hospodářský liberalismus je minulostí, ať žije komunistická budoucnost!
Tak bych nazval článek Alexeje Bálka „Kyvadlo času se vrací“ publikovaný v Ekonomu č. 30/1997. Odvahu k takto extrémnímu názvu jsem našel poté, co jsem si přečetl názor autora, že „stát kromě legislativních a regulačních funkcí bude muset vykonávat i bezprostřední ekonomické funkce, tj. vlastnit podniky a naučit se je účelně řídit.“ To vše nám podle autora hrozí v 21. století.
Tento názor není příliš vzdálen známému marxisticko-leninskému postulátu o společenském vlastnictví výrobních prostředků jako podmínky pro optimální řízení ekonomiky pomocí centrálního plánování. Čas vhodný na polemiku s těmito extrémními názory je však už dávno pryč. Vypršel s pádem politického a hospodářského systému, který byl na těchto idejích a „teoriích“ založen.
Celý autorův článek je vnitřně rozporný. Alexej Bálek na jedné straně tvrdí, že globalizace se stává podstatným rysem světové ekonomiky a na druhé straně jedním dechem věští, že to bude s největší pravděpodobností keynesiánství adaptované na kvalitativně nové podmínky 21. století, které bude rozhodující pro formulování zásad hospodářské politiky. Tato implikace je naprosto nesmyslná, když víme, že právě globalizace ekonomiky přispěla k pádu tradiční keynesiánské doktríny.
1. Globalizace je nezadržitelným trendem
Globalizace ekonomiky vyjadřuje stav, kdy se v hospodářství jednotlivých zemí zvyšuje váha nadnárodních a mezinárodních společností, podíly zahraničních investic, zboží z dovozu apod. Výrazem globalizace je nejen síť McDonald´s, kapitálový vstup Volkswagenu do automobilky Škoda, ale také burzy v Londýně, New Yorku, Tokiu a Hong-Kongu, které ve své informační provázanosti neustále generují ceny cenných papírů a prakticky kdykoli na nich lze obchodovat. Globalizace nese s sebou prosazení unifikace, což se projevilo v módě rozšířením džínsů, či nošení sportovní obuvi do zaměstnání, hamburgery a Coca-Colou v rychlém stravování, v hudbě například rocken´rollem, později beatem, nyní techno. Globalizace s sebou přináší rovněž harmonizaci vývoje hospodářského cyklu v jednotlivých teritoriích, z čehož vyplývají mnohé výhody, ale také možná rizika. Mezi těžko předvídatelná rizika patří chování tzv. venture kapitálu, který se přesouvá z jednoho teritoria do druhého podle výše očekávaného zhodnocení. Jeho přílivy či odlivy mohou mít však nejen negativní, ale také pozitivní vliv na hospodářství, který závisí na současném stavu ekonomiky, především její platební bilance.
Vždyť právě globalizace ekonomiky snížila efektivnost keynesiánských zásahů do hospodářství a vyvrátila víru ve vládu či stát jako garanta společenského blahobytu. Aktivní fiskální politiky prosazované keynesiánskými ekonomy vedly v historii k dosud nevídanému státnímu zadlužení, které má z dlouhodobého hlediska pouze negativní důsledky. Současné snahy o zavedení jednotné evropské měny jsou dalším výrazem pochyb o schopnosti vlády, či centrální banky státu zachovat zdravou měnovou politiku. Mohlo by se zdát, že globalizace vede k potlačení konkurence, ale není tomu tak. Naopak rozšiřuje nabídku na dosud omezených regionálních trzích. Ani komunistický stát obehnaný železnou oponou nedokázal zabránit lidem nosit džínsy, pít Coca-Colu, kouřit Marlboro či poslouchat Rádio Svobodná Evropa. Stejně tak je neuskutečnitelným snem etatisty představa, že stát v příštím století bude schopen efektivněji ovlivňovat hospodářský život společnosti, když to nedokázal ani v tomto století. Jeho schopnost efektivně zasahovat se dále snižuje. Nejzřejmějším příkladem je Internet, který může proniknout až domů ke každému uživateli. Každý uživatel může oslovit jiné uživatele a tito uživatelé spolu mohou komunikovat, obchodovat a vůbec k tomu nepotřebují ani vládu, ani stát. Informační technologie jsou dnes tak sofistikované, že vláda, byť by chtěla, tak je nedokáže efektivně regulovat. Může je pouze zakázat. Jedinou efektivní formou zákazu je uvržení celé země do bídy a zaostalosti. To ovšem není žádné řešení. Rozvoj moderních informačních technologií, který je mimo jiné kapitálově náročný, podobně jako kdysi byla stavba železnic či dálkového elektrického vedení, se stává motorem ekonomického rozvoje. Povede k růstu bohatství jednotlivce, a tím i zvýšení míry jeho osobní svobody v demokratické společnosti a k růstu společenského blahobytu.
2. Pojmová jasnost a síla empirie
Není pravda, že se mění faktory, které donedávna povzbuzovaly poptávku, jak tvrdí Alexej Bálek, mezi než zahrnuje hrozivou nezaměstnanost, růst podílu chudých a nadměrné stárnutí obyvatelstva.
Růst nezaměstnanosti v západní Evropě je způsoben částečně hospodářským cyklem a částečně úlohou, kterou plní vlády v ekonomikách evropských zemí. Jejich role je větší než hraje vláda Spojených států. Kontrola nájemného v Evropě nevytváří tak dynamicky rovnovážný trh s byty jako ve Spojených státech, který umožňuje vysokou mobilitu pracovní síly z míst hospodářského útlumu do míst, kde dochází k rozmachu. V jediné zemi OECD nelze staticky prokázat růst podílu chudých (autor by možná měl upřesnit, zda-li měl na mysli absolutní či pouze relativní zbídačování dělnické třídy, jak o něm psal Karel Marx a jeho pohrobci). Zvláště ideologicky podbarvený je termín „nadměrné stárnutí obyvatelstva.“ Pokud se jedná o termín vyjadřující růst průměrného věku obyvatelstva, pak se autor totálně mýlí a vztah je zcela opačný než uvádí. Růst průměrného věku obyvatelstva vede naopak k růstu poptávky ve vztahu k nabídce, neboť stále rostoucí podíl obyvatelstva, který se neúčastní na produkci (nabídce), ale je součástí celkové poptávky ve společnosti.
Stejně tak není pravda, že v nových podmínkách se mění problém uplatnění produkce, jak tvrdí autor. Ten je v otevřených tržních ekonomikách vždy stejný a výrobci v souladu s dobře známou koncepcí neviditelné ruky trhu Adama Smitha vyrábějí a nabízejí to, co si myslí, že spotřebitelé budou na trhu požadovat, a co si koupí. Pokud však autor srovnává svobodnou tržní ekonomiku s uzavřeným centrálně řízeným deficitním socialistickým hospodářstvím, kde státní výrobce vnucuje své zboží spotřebiteli jen proto, že konkurence buď není nebo je omezená, a spotřebiteli nezbývá než na tuto hru přistoupit, tak má pravdu. Ale toto jeho srovnání je aktuální pouze pro země jakou je v současnosti Severní Korea, Kuba a několik afrických zemí.
3. Hospodářský liberalismus for ever
Autorovo volání po jiné teorii než liberalismus, která by se stala základem pro formulaci hospodářských politik není ničím jiným než hozením hrachu na zeď. Najde-li se ekonom či skupina ekonomů, kteří vytvoří novou teorii, která lépe než dosavadní ekonomické teorie vysvětlí ekonomickou realitu, může se stát základem nových hospodářsko-politických přístupů. Může se však také stát, že se prosadí, i když lepší nebude, jak se stalo v případě teorie Johna Maynarda Keynese. Trvalo více než 40 let než politikové a voliči pochopili, že je nutná změna. Změna nepřinesla nic nového, pouze návrat k něčemu, co tu bylo předtím, ke klasické teorii s jejím hospodářským liberalismem. Trh s hospodářskými teoriemi, který ve svobodných společnostech není regulován, je schopen uspokojovat společenskou poptávku.
Hospodářský liberalismus je založen na spontánním řádu (ne chaosu) a obhajuje principy svobodných trhů a konkurence na nich. Je to hospodářství založené na rozhodování svobodných jedinců podle zákonem stanovených pravidel, nad jejichž dodržováním bdí instituce, které jsou sto efektivně prosadit vynutitelnost zákona. Vláda a stát vytvářejí podmínky pro fungování takového systému a jsou odpovědny za nabídku veřejných statků – obrany, bezpečnosti, školství, zdravotnictví a sociální péče dle přesně vymezených pravidel. I v těchto oblastech však liberálové prosazují individuální práva a odpovědnost za vlastní jednání a rozhodování. To znamená, že i v těchto oblastech by měl klesat podíl státních a veřejných výdajů ve prospěch výdajů soukromých.
Hospodářský liberalismus a jeho teorie naštěstí nestojí ani nepadá s Miltonem Friedmanem a není ani omezena na kampus Chicagské univerzity, jak by se čtenář po přečtení článku pana Bálka mohl domnívat. Liberálně orientované ekonomy lze nalézt nejen na téměř všech světových univerzitách, včetně Číny a Vietnamu, ve vládách mnoha zemí, včetně sociálně demokratických. Za nejlepší příklad poslouží labouristická strana na Novém Zélandě, která má zásluhu na tom, že novozélandská ekonomika se stala po Hong-Kongu a Singapuru třetím nejsvobodnějším hospodářstvím na světě. Zdá se, že i britská Labour Party by mohla překvapit zahraniční pozorovatele. Ty domácí ani příliš nepřekvapil její návrh na privatizaci londýnského metra.