Tři mouchy jednou ranou
Obrovské náklady na obnovu oblastí postižených povodněmi před nás kladou otázku, kdo a jak tyto náklady ponese a jaká by v této souvislosti měla být účast vlády. Ozývají se hlasy, že úkolem vlády je postarat se o své občany, zajistit jim důstojné bydlení, přispět na obnovu zničených firem jak v průmyslu, tak v zemědělství. Zároveň nesmíme zapomínat na to, že existují obecné ekonomické souvislosti mezi výší zdanění, mírou státního přerozdělování, vyrovnaností státního rozpočtu a hospodářskou prosperitou. Jakkoli se to může zdát “nelidské” či “nesolidární”, upozorňovat na tyto souvislosti není samoúčelnou hrou pro období společenského klidu a blahobytu. Způsob úhrady povodňových škod by totiž měl být zvolen tak, aby se nestal překážkou dlouhodobého růstu.
Solidarita za cizí peníze
Lidé se především mohou vypořádat s riziky přírodních katastrof i bez vládní pomoci. Mnohým se ale ještě nedávno zdála cena služeb nabízených pojišťovnami příliš vysoká. Počet takových lidí a firem byl dokonce příliš vysoký na to, aby politikové nezareagovali nabídkou velkého přerozdělování. I zde ovšem platí, že vládní plýtvání po přírodních katastrofách se neliší od plýtvání při přerozdělování v klidných dobách.
Skutečnost, že někteří se pojistili a někteří nikoli, staví vládu před těžké dilema. Má stát pomoci všem poškozeným stejně? Těm, kteří obdrží kompenzaci od pojišťovny ještě přidat a ostatní nepojištěné odměnit “solidárně” stejnou částkou? Nebo má pomoci pouze těm, “kteří to potřebují”, tj. těm nepojištěným a dát signál všem ostatním, že osobní odpovědnost je pohodlnější nahradit vládní garancí? Politikové obvykle tváří v tvář katastrofě a lidskému utrpení hovoří o štědré “solidární” pomoci společnosti. Tato země skutečně zažila vlnu solidarity. Mohutné příspěvky občanů a firem nejrůznějším nadacím byly dobrovolným vyjádřením lidské touhy pomoci. Solidaritou však není přerozdělování z rozpočtu, do kterého občané přispívají zcela nedobrovolně ve formě daní.
Komu vzít
I kdyby se vláda rozhodla soukromníkům nepomáhat, byla by nucena vydat obrovské sumy peněz na likvidaci škod způsobených na státním majetku. Ani škody na silnicích, železnicích, školách, vodních dílech či armádním majetku nelze pokrýt z běžných rozpočtových rezerv. Tím vyvstává otázka, kde na to vláda vezme, ještě zřetelněji.
Odhodlání pokrýt část nákladů vydáním dluhopisů řeší okamžitý problém – vláda rychle získá dostatek peněz. Lidé se přitom také mohou sami dobrovolně rozhodnout, jestli si je koupí. Dluhopisy ale mají i odvrácenou stránku – vláda je bude muset jednou splatit. A splácet je bude opět jen z daní. Občané vlastně vládě půjčí pět miliard a později odevzdají dalších pět miliard v daních, aby mohl stát své dluhy zaplatit.
Už se také objevilo mnoho tipů, jak může rozpočet na splácení dluhopisů (a krytí dalších výdajů spojených s povodněmi) získat peníze. Česká národní banka navrhuje krátkodobé zvýšení daně z příjmů fyzických osob. Tato daň je ale jednou z nejmenších příjmových položek rozpočtu (30,7 miliardy podle plánu na rok 1997). Získání požadovaného množství peněz by tak znamenalo razantní změnu ve výši sazby této daně. Občané by potom na výplatních páskách zřetelně poznali, kolik je pomoc postiženým oblastem stojí.
Sociální demokrat Vladimír Špidla považuje za nepřijatelné, aby se dočasné zvýšení daně z příjmů týkalo pouze fyzických osob. Tím vlastně doporučuje zvýšit daně i právnickým osobám. Může přitom vysvětlovat, že podniky poškozené záplavami letos zřejmě zisk nevykážou, takže peníze skutečně potečou, zjednodušeně řešeno, z Čech na Moravu. Nesmíme však podlehnout iluzi, že firmy “platí daně”. Nic takového neexistuje. V konečném důsledku i tuto daň zaplatí konkrétní lidé, například ve formě nižších dividend a vyšších cen. Naprosto se nedá určit, kteří občané by reálně vyšší daň nesli, a zda by to nebyli právě ti, co byli záplavami poškozeni.
Přechodně nebo navždy
Za přechodné zvýšení daně z přidané hodnoty se staví zejména předseda rozpočtového výboru Sněmovny Jozef Wagner. DPH v České republice představuje klíčovou položku rozpočtových příjmů (letos se očekává 127,8 miliardy), takže k získání požadovaných prostředků by stačilo její poměrně nevýrazné zvýšení. Náklady povodní by nesli vskutku všichni podle toho, kolik zboží spotřebují. Zde leží skutečný problém: lidé z postižených oblastí budou mít v nejbližších měsících mimořádně vysoké výdaje na obnovu svého majetku a do státní pokladny tak přes DPH přispějí mnohem vyšší částkou než jinde. Zvýšit zdanění postižených a pak jim peníze vracet v dotacích asi není nejrozumnější.
V diskusích se objevila i myšlenka vypsat zvláštní povodňovou daň, podporovaná úvahou, že její zrušení po likvidaci škod bude velmi jednoduché. Zavedení nové daně by ale bylo nesmírně komplikované, neboť je třeba vyřešit velké množství problémů. Jakou podobu by měla mít? Jakým způsobem se bude vybírat? Na koho by měla být konkrétně uvalena? Zvláště odpověď na poslední otázku by se stala předmětem vleklých politických sporů. Koneckonců nelze zdanit nic jiného, než to, co je v našem daňovém systému již zdaňováno. Navíc k proklamovanému zrušení této daně nemusí vůbec dojít. Byrokratický aparát přece dokáže pro každý příjem najít “nezbytný” výdaj.
Povodeň a prosperita
V diskusi bohužel ještě nezazněl jediný návrh, který by neviděl řešení pouze ve zvyšování daňové zátěže, která už dnes patří k největším problémům tuzemského hospodářství. Česká vláda dnes přerozděluje přes 40 % hrubého domácího produktu a na zajištění skutečně nezbytných funkcí státu, jako jsou armáda, policie a soudy, přitom jde pouze pětina rozpočtu. Peníze na pomoc Moravě je tedy možné získat postupným omezováním veřejných výdajů.
Plán financovat obnovu snižováním jiných vládních výdajů by zprůhlednil skutečné dopady povodní. Příklad: Zatímco původní rozpočet plánoval opravu starého mostu někde v Čechách, nyní se fondy přesunou na opravu poškozeného mostu někde na Moravě. Most za most. Zvýšení daní by vyvolalo iluzi, že je možné mít mosty dva. Za touto iluzí však není vidět, že s druhým mostem přišli daňoví poplatníci o možnost koupit si jiné věci, které by vyrobily jiné firmy. Zkušenost, že nic není zadarmo, by mohla být dlouhodobě poučná.
Vhodným doplňkem k omezování výdajů jsou i příjmy z privatizace, neboť nevyvolávají tlak na běžné rozpočtové příjmy a jsou záměnou jedněch dlouhodobých aktiv (např. akcie) za jiná (např. nová silnice). Parlament již uvolnil pět miliard z výnosů malé privatizace, objem celkového majetku vhodného k privatizaci ale bohatě převyšuje povodňové škody. Potřeba získat peníze by se tak mohla stát motorem k urychlení privatizace.
Pokud vláda pokryje náklady na likvidaci povodňových škod omezením nadbytečných státních výdajů a příjmy z pokračující privatizace, zabije tři mouchy jednou ranou. Kritická hospodářská situace, vyvolaná rozsáhlými povodněmi, může přispět k dokončení ekonomické transformace a omezení moci státu, což je nezbytným předpokladem budoucí prosperity. K těmto opatřením ovšem mělo dojít už dávno i bez povodní.
Spoluautor článku Libor Dušek. Otištěno v Respektu v roce 1997.