Je zajímavé pozorovat, co provádí s politiky mýtický rok 2000. Sotva se ocitne v dosahu krátkozrakého oka politika, začnou se dít pozoruhodné věci. Politici přicházejí s koncepty pro 21. století či dokonce s programy pro celé třetí tisíciletí. Získávají pocit dějinného poslání převést zemi přes tento milník a veškeré jejich politické koncepty jim připadají zcela nové a vskutku neotřelé. “Novost” má evokovat progresivnost a má dát zapomenout na minulé chyby politických předchůdců daného politického proudu. Dokáží-li politici navíc vyvolat pocit nově vznikající syntézy dříve protichůdných a nesmiřitelných politických a ekonomických doktrín, dokáží upoutat pozornost velké části voličstva, přinejmenším do té doby, než se ukáže, že ona novost se projevila pouhým novým označením starých známých přístupů a neduhů. To je také případ nově populární koncepce tzv. třetí cesty.
Tento směr poprvé široce medializoval především Bill Clinton v čele tzv. nových demokratů ve své volební kampani v roce 1992, byl následován Tony Blairem v čele tzv. nových labouristů, který slavil úspěch v roce 1997, a posléze Gerhardem Schroederem, který slaví úspěch s programem tzv. nového středu. Úspěchem těchto tří významných světových politiků dostává myšlenka třetí cesty dnes tolik populární globální charakter. Organizují se mamutí konference, vznikají rozsáhlé deklarace definující hlavní programové body politiky třetí cesty, vznikají instituce zabývající se výhradně analýzou myšlenek třetí cesty a následně vzniká tzv. nová progresívní filosofie vládnutí. V čem tedy spočívá tato tzv. nová filosofie a kde se vzala?
S rozkladem komunistického světa se ve své nahotě odhalily absurdnosti vládního administrativního plánování ekonomiky a výsledky masívního státního vlastnictví, a to i těm, kteří nevěřili teoretickému zdůvodnění nefunkčnosti socialismu. Proto již ani socialistické (labouristické, sociálně demokratické) strany, mající ve svých programech zvětšení státního vlastnictví a hlásající přímo zvýšení daní a výraznější přerozdělování, nemohly u voličů uspět. Do čela těchto politických stran se proto dostali lidé, kteří pro mnohé ortodoxně smýšlející spolustraníky přišli skutečně s něčím novým. Nechtěli již být tolik napojeni na odbory, začali volat po snížení některých daní a decentralizaci některých vládních aktivit. Aby se pozapomnělo na silně kolektivistické ideologie socialistických stran bez ztráty jejich tváře, přicházejí socialističtí politikové s následujícím myšlenkovým manévrem. Jelikož vstupujeme do nové informační společnosti, je třeba zapomenout na již překonané ideologické dělení na ty, kteří volají po silnější vládě, a na ty, kteří chtějí její roli výrazně omezit. Nová doba si vyžaduje nový přístup. Vezměme si z obou systémů to nejlepší tak, aby to více prospělo tzv. veřejnému blahu. Akcent na fungování trhů je nutné doplnit o důraz na solidaritu a tzv. všelidské hodnoty. Je prý třeba zapomenout na údajně falešný rozdíl mezi soukromým a veřejným sektorem a budovat ekonomiku v podobě partnerství obou sektorů. Je prý třeba garantovat a podporovat rovnost příležitostí, kde údajně nefunguje neviditelná ruka trhu a je nutný zásah státu. Je prý třeba pomocí vlády podporovat diverzitu a rozšiřovat tak množství dostupných příležitostí pro všechny. Je třeba, aby vláda investovala do vzdělání a technologií, což má být zárukou hospodářské prosperity. Je prý třeba přiznat si společnou odpovědnost za osud a společně přispívat na tzv. veřejné statky. Je prý potřeba najít novou rovnováhou mezi právy a povinnostmi lidí a vyvinout sociální zákonodárství a daňový systém, který podporuje nezávislost na státu.
Jak si snad každý musí při čtení těchto líbivých hesel uvědomit, nejde o žádný zásadně odlišný přístup k fungování vlády. Je to pouze opuštění zjevně nesmyslných silně paternalistických a ve své podstatě protispolečenských alternativ řešení problémů a maskování jejich mírnější verze za sladká slova o rovnosti, vzájemné sounáležitosti a tzv. společné odpovědnosti. Je také evidentní, že se nejedná o nijak myšlenkově ukotvený směr, neboť, jak přiznávají sami jeho protagonisté,“koncept třetí cesty může nabývat v různých zemích různých podob.” Je tomu tak proto, že občané různých zemí s různou historickou zkušeností jsou schopni v různé míře prohlédnout tuto vábivou rétoriku některých politiků. Českému ministru průmyslu Grégrovi např. nikdo neuvěří jeho modernost, zatímco Stanislav Gross by měl s podobnými myšlenkami šanci mnohem větší.
Heslo rozvoj lidského talentu a dovedností v systému spravedlivých pravidel pro všechny se v rovině praktické politiky přeměňuje ve státní diktát, který ničí podnikatele, neboť jim brání nakládat s jejich (!) majetkem. Tolik omílané heslo rovnosti příležitostí vede k volání po tzv. pozitivní diskriminaci – kvóty na počty žen, homosexuálů, černochů, postižených atd. ve školách i na pracovištích, vytváření legislativy zakazující podnikatelům ptát se při přijímacích pohovorech nebo v inzerátech na věk či počet dětí a pomocí těchto informací se rozhodovat o přijetí vlastních zaměstnanců. Rovnost příležitostí ve sféře obchodu degeneruje ve vytváření úřadů, které mají údajně trh a hospodářskou soutěž chránit, brání však pouze růstu podniků nebo jejich fúzím a brání podnikatelům volně si stanovovat ceny svých výrobků. Ve sféře mezinárodního obchodu vede toto heslo k vytváření obskurních zdůvodnění omezování volného obchodu jakým je třeba tzv. sociální dumping, který dává vzniknout novým clům či tzv. netarifním opatřením, která mají obchod učinit tzv. spravedlivějším. Na trhu práce vede aplikace idejí třetí cesty k omezování pohybu pracovní síly, vytváření privilegovaných a méněcenných lidí, což je jasně vidět na tzv. ochraně domácího trhu práce a vytváření kvót na příliv pracovních sil ze zahraničí.
Rozšiřování příležitostí ke vzdělávání se záhadně mění v úvahu o tom, že vláda má zvýšit množství tzv. veřejných prostředků plynoucích do školství. Stejně tak se míjí logikou úvaha, že úspory mají blahodárný vliv na hospodářský růst, a proto má vláda přinutit lidi zvýšit jejich úspory, např. povinným spořením do penzijních fondů.
Jelikož dichotomie mezi soukromým a veřejným sektorem je údajně falešná, zastánci třetí cesty hovoří o potřebě implantovat trh do oblastí poskytování tzv. veřejných statků, čímž rozumí např. akceptování myšlenky kupónů na vzdělávání. Jedná se samozřejmě o “pokrok” v porovnání s myšlením levicových koryfejů, avšak toto řešení silně připomíná únik teoretiků socialismu v debatě o možnosti racionální ekonomické kalkulace za socialismu, kteří, jelikož si nemohli přiznat, že volný trh je jediným racionálním způsobem poskytování zboží a služeb, přišli s jakousi “hrou na trh”, simulací trhu pro potřeby plánovačů. Využívání kuponů pro nejrůznější účely je samozřejmě věcí odstraňující některé nejkřiklavější neduhy striktně byrokratického řízení, avšak je stále pouze jedním z méně špatných řešení. Je načase opustit pofidérní teorii, která označuje každou druhou službu za veřejný statek, jehož poskytování má být umožněno kupónovou hrou na trh, a důsledným odstátněním systémů školství, zdravotnictví, dopravní infrastruktury a ostatních síťových odvětví obnovit přirozený stav těchto věcí, jenž musí být založen na skutečném soukromém vlastnictvím a respektu k němu. Tento princip je vodítkem i k řešení širších problémů např. ochrany životního prostředí.
Vytvořit daňový systém, který je tzv. tržně konformní je další chimérou zastánců třetí cesty. Daňový systém může být zjednodušen, některé daně odstraněny zcela a jiné nové vytvořeny, nakonec se ale stejně přijde na to, že systém narušuje fungování trhu a vznikající distorze nutí některé lidi měnit své chování, odcházet do daňových rájů, pracovat na černém trhu, atd., zákon je změněn a po čase se zjistí, že potřebuje další změnu, poté další, a tak stále dokola. I kdyby se odstranila daňová konkurence mezi jednotlivými zeměmi, o což se mimochodem mnozí politici snaží, a to nejen na úrovni EU, ale globálně pod záštitou G7 či OECD, ani tehdy by nemohl existovat nedistorzní daňový systém a nedemotivující sociální zákonodárství, po kterém volají zastánci třetí cesty.
Teorie třetí cesty je nástupkyní teorie konvergence kapitalismu a socialismu, která se silně rozvíjela v 60. a 70. letech v Sovětském svazu – vyberme lepší z obou systémů a zapomeňme na staré ideologie, zní hlavní heslo. Dnes se studiem těchto myšlenek věnují nejintenzivněji zastánci třetí cesty v EU, kde existuje i speciální komise “The Commission on Global Governance,” ve které zasedá i Jacques Delors, Jiří Dienstbier a mnozí další levicoví intelektuálové, kteří volají po jedné světové vládě jako dalším kroku po vytvoření jedné vlády evropské. Myšlenka třetí cesty není ničím objevným. Je to úniková cesta paternalistických politiků, kterým je trnem v oku svobodné rozhodování svobodných lidí, z důsledné aplikace myšlenek jejich myšlenkových směrů. Je dobré zapomínat na omšelá klišé a myšlenkové stereotypy. Nelze ovšem smazat rozdíl mezi tím, když člověk může nakládat volně se svým majetkem a když mu v tom brání státní úředník. Lze mít společnost svobodnou či společnost nesvobodnou. Je-li zvolena třetí cesta, cesta regulací a cesta částečného respektu ke svobodě a majetku, plodí nutně potřebu dalších regulací a to do doby, dokud je co regulovat. V tom okamžiku vzniká úplná nesvoboda. Jak přesvědčivě ukázal velký rakouský ekonom Ludwig von Mises, není třetí cesty – politiky třetí cesty vedou k socialismu.
Tento článek byl publikován v roce 1998.