Donedávna bylo proti duchu evropanství a silám pokroku kriticky nahlížet na společnou evropskou měnu. Po posledních událostech vedoucích k dluhovým krizím řady států se debata o udržitelnosti eura dostala do popředí zájmu veřejnosti. Je však typicky vedena tak, že dobrou myšlenku společné měny ohrožuje marnotratnost některých vlád v čele z Řeckem a že tedy některé státy na takto kvalitní měnu nejsou připraveny a jejich ekonomiky ke svému udržitelnému chodu vyžadují měny slabší. Problém je však v „měkkém“, nikoli „tvrdém“ euru!
Politické peníze bez konkurence
Když se před lety diskutovaly alternativy k politikám nevyzpytatelného měnového nacionalismu, jenž byl definiční vlastností nového světa papírových peněz po rozpadu bretton-woodského systému v 70. letech 20. století, mnozí před eurem varovali. Například nositel Nobelovy ceny za ekonomii Gary Becker oproti jedné politicky stvořené evropské papírové měně obhajoval uvolnění zákazů používání různých existujících měn v jednotlivých zemích. Evropskou měnu, či měny by totiž pak vybírali všichni Evropané svými každodenními nákupy, nikoli hrstka politiků, pro něž jsou otázky kvalitní měny ne nutně skutečnou prioritou. Bylo by samozřejmě v mnoha ohledech ideální, aby člověk mohl platit kdekoli v Evropě jedněmi penězi. Peníze z definice mají být tím, co nám usnadňuje směnu a univerzální peníze jsou ideálem a konečnou stanicí vývoje ekonomik na cestě od nepeněžní, barterové směny. Je tedy žádoucí mít jedny peníze, ovšem klíčové je mít jedny dobré(!) peníze. Naopak noční můrou pro každého z nás je svět, kdy peníze jsou jedny, zato však špatné, inflační, politicky zneužívané. Jak si tedy stojíme?
Když peníze mizí…
Současné bezprecedentní „záchranné“ operace centrálních bank, v rámci nichž pumpují do ekonomik miliardy ve snaze „doplnit likviditu“ čerstvě tištěnými penězi, jež mají údajně pomoci „roztočit kola ekonomik“ jsou zdrojem nesmírných obav o budoucnost. Obdobným procesy vyvolaná inflace totiž již mnohokrát v historii rozvrátila hospodářství řady zemí. Jak slavně poznamenal F. A. Hayek, „historie je dlouhým příběhem inflací, a to obvykle inflací řízených vládami a ve prospěch vlád [které] se znovu a znovu pokoušejí ospravedlnit inflaci tvrzením, že umožňuje dlouhá období rychlého ekonomického rozvoje“. Uvidíme za pár let, jestli jsou obavy akademiků, ale třeba i zástupců Bundesbanky v ECB, kteří se vyjadřují kriticky vůči současné podobě evropské měnové politiky, oprávněné. Zrušení kandidatury Axela Webera, kritika proinflační měnové politiky, na pozici šéfa Evropské centrální banky z „osobních důvodů“ obavy z budoucího vývoje jen podporuje. Nevěnujme se však spekulacím, ale podívejme se zpět na první dekádu existence eura.
Jak vidíme na grafu, euro již ztratilo pětinu své kupní síly. Měli by političtí propagátoři eura odvahu prezentovat tuto jeho vlastnost během debat o jeho vzniku či přijetí dalšími zeměmi? Či jinak, kdyby euro soutěžilo s jinými měnami, byli by lidé ochotni jej dobrovolně užívat jako společnou měnu? Je známo, že dnes téměř 60 procent Němců, kteří jsou z historických důvodů na rizika znehodnocení měny velmi citliví, by chtělo zpět svou marku (která i tak měřeno historickými standardy byla inflační měnou a za dobu své existence ztratila značnou část své hodnoty!) .
Zlato, co se třpytí
Málokdo si uvědomuje, že Evropa a dokonce většina světa již společnou měnu měla. Tou měnou bylo zlato (a stříbro), jež se na místo měnového kovu dostalo opačným procesem než euro. Bylo v podstatě lidmi do této pozici vyzdviženo, nikoli jim politicky vnuceno. Bylo tržními, nikoli politickými penězi.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Euro v roce 2011