Adolf Hitler je dnes znám jako zosobnění všeho zla. Jako člověk, který nese odpovědnost za vyvraždění milionů lidí, člověk, který jeden z nejcivilizovanějších a nejvyspělejších národů Evropy přetvořil v obludnou státní mašinérii produkující zlo a z lidí učinil pouhá ozubená kola mocného státního soukolí. Zatímco první, politicko-vá lečná podoba nacismu a fašismu je předmětem téměř všeobecného opovržení, druhá, politicko-ekonomická podoba tohoto hnutí pošlapávající lidská práva, se přílišnému zájmu veřejnosti netěší. Úplné vydání Hitlerovy knihy Mein Kampf nám ovšem dává možnost podívat se na to, co oslavovaný a zatracovaný vůdce považoval za základní pilíře nacistické, národně-socialistické politiky, na kterých měla jeho verze socialismu spočívat. Soustředíme se na to, jak se naše dnešní společnost zbavila prvků, jež Hitler považoval za zásadní pro budování národně-socialistického státu, a zamyslíme se nad skutečností, zda se náhodnou některé prvky fašistické politiky nestaly součástí našeho života, podobně jako se za všeobecného nezájmu uskutečnily plány světového komunistického hnutí popsané v Komunistické-mu manifestu.1 Nemáme zde prostor pro detailní rozbor všech problémů, a proto stručně ukážeme na témata, jež by si zasloužila zvýšenou pozornost.
Kdo stvořil Hitlera?
Poznání příčin vzniku silného národně-socialistického hnutí v Německu je první věcí, kterou bychom měli připomenout. Je všeobecně známo, že dvě věci byly zcela zásadní povahy. V politické rovině šlo o bezprecedentní „mírovou“ smlouvu z Versailles, která pod vlivem prezidenta Wilsona, jenž se jako první americký prezident poprvé ujal úlohy globálního designera světového řádu, poprvé v historii velkých válečných konfliktů určila, kdo je za válku „odpovědný“, tj. vítězové označili poraženého za viníka všeho zla a jali se jej ztrestat.2
Hitler zcela v souladu s míněním řady historiků, kteří označují tento způsob sepsání „mírové“ smlouvy za počátek další války, píše:
„Nikdo nechtěl slyšet ani rozumět tomu, že Versailles je trapnou ostudou a že tento diktát znamená neslýchané vykořisťování našeho lidu. Zničující činnost marxistů a nepřátelská propaganda zbavovaly lidi rozumu. A tenkrát si člověk nemohl ani stěžovat, neboť vina na naší straně prý byla nezměrná!“
(str. 339, čísla stran v závorkách označují reference na české vydání Mein Kampf).
V ekonomické rovině sehrály klíčovou úlohu ohromné válečné reparace, které v situaci, kdy i vlády vítězných států opouštěly pojistku proti inflaci – zlatý standard, přispěly ke vzniku slavné německé hyperinflace, v jejímž důsledku došlo k naprostému rozvrácení německého hospodářství a skutečnému okradení obyčejných lidí o veškeré úspory.3 Tak jako vždy v takové situaci se dostává sluchu politickým demagogům a nacionalistům, kteří označí za strůjce všeho zla „cizorodý“ prvek v místní populaci (situace v Jugoslávii 90. let nám dává moderní příklad téže skutečnosti). Socialismus a státní intervencionismus se tehdy stal základem většiny politických směrů. Principiální protisocialistická stanoviska klasických liberálů vycházející z tradice laissez-faire byla považována za relikt minulosti a znak zpátečnictví. Prostor pro Hitlera v Německu byl připraven.4
Oč jim šlo?
Základním předpokladem úspěšného vedení (fašistického) státu a provádění státních (fašistických) politik je politická centralizace. Politická centralizace je také tím, co umožňuje podobné tragédie milionů lidí. V předbismarckovském Německu by nikdy nemohlo dojít k tomu, aby se člověk Hitlerových kvalit dostal „legitimně“ do nejvyšší politické funkce a mohl páchat zlo v podobném rozsahu. Politická decentralizace spolu s monarchistickým „zastřešením“ takovým věcem bránila. Až centralizace moci spolu s demokratizací společnosti mohly dostat nacistu a antisemitu z ulice na post říšského kancléře, jenž je obdařen nejvyšší politickou mocí a disponuje ozbrojenými složkami státu. A Hitler významu centralizace dobře rozuměl: „Jestliže vůbec byla vůle začít boj za udržení tohoto státu a zvítězit v něm, potom mohla vést k cíli pouze bezohledná a vytrvalá centralizace. Bylo třeba zásadně stanovit jednotný úřední státní jazyk, který zdůrazňuje čistě formální sounáležitost a který představuje technický pomocný prostředek, bez nějž nemůže jednotný stát existovat. Rovněž tak škola a vyučování mohly jen tímto způsobem vypěstovat jednotné státní smýšlení… Je tragickým osudem Habsburského Domu, že toto nepocho pil.“ (str. 58)
Bez centralizace není „řízení“ společnosti! To chápou všichni, kdo chtějí ostatním plánovat jejich životy. John M. Keynes, který dal tvář „moderní“ ekonomii, si také pochvaloval existenci skvělých podmínek pro státní plánovače jeho typu v Německu, kde bylo možné velmi snadno uskutečňovat jeho společenské experimenty.5
Dalším stavebním kamenem nacismu a fašismu je zpochybnění vlastnictví.
„Musím se přitom co nejostřeji ohradit proti oněm lidovým pisálkům, kteří v… získávání půdy spatřují ‘poškozování svatých lidských práv’… Neboť žádný národ na tomto světě nevlastní ani jeden jediný čtvereční metr půdy z nějakého vyššího přání, nebo dle vyššího práva.“ (str. 479)
A nešlo pouze o půdu, ale o veškeré soukromé vlastnictví. Fašistický systém zachovával platnost řady majetkových titulů, ale přísně reguloval, co lze s majetkem činit. Bránil tedy svobodnému nakládání s majetkem, což je definiční znak vlastnictví.6 „Socialismus je systémem, ve kterém stát vlastní výrobní prostředky… Fašismus je systémem, ve kterém vláda ponechává nominální vlastnictví výrobních prostředků v rukou jednotlivců, ale vykonává nad nimi kontrolu pomocí regulující legislativy a zmocňuje se většiny prostředků prostřednictvím vysokých daní. Ve skutečnosti je fašismus pouhou subtilnější formou státního vlastnictví, než je socialismus. Za fašismu je výrobcům dovoleno ponechat si nominální vlastnické tituly a snášet veškerá rizika spojená s podnikáním, zatímco vláda má většinu skutečné kontroly a získává značnou část zisků (a nepřebírá žádná rizika).“7
Jak vypadají tyto základní dva fašistické pilíře dnes? Zdá se, že na nich naše moderní společnost stojí více než kdy předtím. Politická centralizace se po válce téměř bez přestání zesilovala, což dokazuje stále větší počet politik prováděných ústředními vláda mi z centra. Daně dosahují přibližně poloviny vytvořeného bohatství, to znamená, že minimálně nad polovinou svého vlastnictví nemáme výhradní kontrolu, tj. nejsme jeho skutečnými vlastníky, ale pouze vlastníky nominálními. Nevlastníme své pozemky, nevlastníme své domy, neboť nezaplatíme-li z nich daň, jsou nám odebrány. Nikdo není skutečným vlastníkem! Jsme pouhými nájemci všech nemovitých i movitých věcí od státu, který nám je za pravidelný poplatek (daň) laskavě umožní používat. Lze si představit lepší ilustraci typicky fašistického jevu zvaného nominální vlastnictví? Podívejme se na některé detailnější Hitlerovy návrhy v oblastech, jež považoval za klíčové.
Sociální politika
„To, co v této [sociální] oblasti je dnes ze všech stran zanedbáváno, bude muset národní stát napravit. Stát musí vystupovat jako garant… budoucnosti, nesklání se před přáním a egoismem jednotlivce. Musí se postarat o to, aby plodnost zdravé ženy nebyla nijak omezována špatným finančním hospodařením státních úřadů, aby se pro rodiče, pro které jsou děti požehnáním, rodičovství nestávalo prokletím.“ (str. 295)
Moderní stát blahobytu se k této politice plně přihlásil. Dětí nesmějí být prokletím, a proto čím více dětí rodiče (zodpovědně či nezodpovědně) zplodí, tím více peněz od státu získají. Stát vystupuje jako garant budoucnosti a v duchu národně-socialistické tradici se nesklání před egiosmem jednotlivce, přesně jak to Hitler požadoval.
Školní docházka a povinná vojenská služba
„Stát, co se týká čistě vědeckého vzdělávání, zasahuje již dnes do práva na sebeurčení jednotlivce a vůči němu zastupuje právo společenství tím, že bez ohledu na souhlas či nesouhlas rodičů podrobí dítě povinné školní docházce. Budoucí národní stát musí ještě více prosadit svou autoritu vzhledem k neznalosti nebo nepochopení jednotlivce v otázce zachování národního společenství.“ (str. 299)
A také tak činí …dodnes. Návrhy na zvyšování povinné školní docházky slyšíme ne ustále i dnes – z národní úrovně i z mezinárodních fór (OECD, EU…). Bez ohledu na souhlas či nesouhlas rodičů jsou hledány další a další důvody k odnímání dětí do státní péče neboť pouze stát prý dokáže děti vzdělat ve věcech důležitých pro zachování národního společenství, přežití v době informačních technologií atd. Povinnou školní docházkou, na které Hitler tolik lpěl (a věděl proč!), vše ale nekončí:
„Je nesmysl domnívat se, že po skončení školní docházky končí právo státu dohlížet na své mladé občany a začíná nanovo teprve v době jejich vojenské služby. Toto právo je povinnost, která existuje nepřetržitě. Dnešní stát, který nemá zájem na zdravých lidech, tuto povinnost zločinným způsobem zanedbal. Nechává dnešní mládež zpustnout na ulicích a v bordelech…“ (str. 302)
Zákaz požívat…
„Například když celý jeden kontinent vyhlásí konečně boj jedu alkoholu a snaží se národ osvobodit ze zajetí této strašlivé neřesti, nemá pro to náš evropský měšťácký svět pražádné pochopení.“ (str. 297)
Jak Hitler pravil, člověk ani po absolvování povinné školí docházky a vojenské služby nesmí být ponechán sobě samému napospas. Je třeba pečovat o jeho zdraví a bránit jej před jeho vlastní nerozvážností. Nesmí holdovat alkoholu (a proto je třeba jej zakázat), nesmí kouřit ani pěstovat marihuanu, což je dnešní populárnější verze fašistického boje za správného člověka. Kromě toho člověk dnes nesmí koupit od státem nelicencovaného prodejce ani acylpyrin ani umíchanou léčivou mast. „Stát má zájem na zdravých lidech“, řekl by Hitler.
Vyšší a vysoké školy všem zdarma
„[V oblasti školství] bude muset národní stát výchovně zasáhnout. Nemá pouze záva zek poskytnout průměrnému dítěti v národ ní škole určité vzdělání, ale i povinnost přivést talent na takovou dráhu, na jakou patří. Za svůj nejvyšší úkol musí považovat to, aby byly dveře všech státních vyšších školských institucí otevřeny každému nadanému člověku, nezávisle na tom, z jakých kruhů pochází.“ (str. 315)
Stát musí „výchovně zasáhnout“, aby „školy byly otevřené každému“ volal Hitler a s ním… Kdo všechno volá s Hitlerem, že stát se musí postarat o vzdělání? Všichni národní socialisté, demokratičtí socialisté, křesťanští socialisté. Zkrátka všichni socialisté. Všichni, kdo popírají právo rodičů rozhodnout o vzdělání svých dětí. Všichni, kdo se nespokojí s tím, že lidé nevlastní své domy, pozemky ani jiný majetek, ale chtějí je do konce zbavit i práva vychovat dle své volby vlastní děti, nebo je nutit přispívat na vzdělání dětí ostatních lidí.
Pryč s bezbřehým trhem
V oblasti podnikání stojí fašistická a nacistická politika u zrodu aktivní hospodářské politiky.8 Vytváření státem řízených monopolů, které vyráběly nikoli podle potřeb trhu, ale podle potřeb státu vzniklo v Itálii a Německu a bylo vzorem většině zemí počínaje Spojenými státy. Franklin Delano Roosevelt byl uchvácen nacistickou organizací hospodářství a pokusil se i v USA o jejích napodobení. Takto vnikla NRA – National Recovery Administration (později prohlášena za protiústavní), která zkartelizovala americké hospodářství a vedla k předepisování množství výrobků a cen nominálně soukromých podniků. Byla zakázána noční práce, ulicemi se procházely hlídky, které kontrolovaly, zda někdo náhodou „tajně“ nešije kalhoty či košili. Práce se musela šetřit pouze na den. „Práce je málo“, tak zněl poznatek „učenců“, kteří se podíleli na vědeckém řízení ekonomiky. „Vědy“ přibývalo, ale svoboda se začala vytrácet. Nebylo již nadále možné svobodně se rozhodovat o výrobě, prodeji, cenách, kvalitě apod. V New Jersey byl např. odsouzen a poslán do vězení krejčí Jack Magid za tento „zločin“: prodal oblek za 35 centů. Hanba! „Kód dobrých mravů“, který vytvořili pokrokoví krejčí ve spolupráci s pokrokovými politiky z NRA, totiž stanovil, že minimální cena obleku je 40 centů. Fašismus se i v USA rychle šířil.9 Státem udržované monopoly, regulace cen a kvality, zákazy noční práce atd. existují stále a vše je rozepsáno na tisících stranách pseudoprávních norem. Není to ale stále vše.
Tripartita – konec „divokého kapitalismu“
Klasik nastolování řádu do oblasti chaotického trhu – Adolf Hitler – pokračuje:
„Hospodářské komoře… bude příslušet povinnost udržovat chod národního hospodářství a odstraňování oněch škodlivých nedostatků a chyb… Tím by měl přestat zuřivý zápas mezi zaměstnavateli a pracujícími o mzdy a tarify, který poškozuje hospodářskou existenci obou, a tento problém by měl být řešen společně na vyšších instancích, které pak musí mít neustále na zřeteli především blaho národní pospolitosti a státu.“ (str. 440)
Volné stanovování mezd je dnes již věcí minulosti. Přesně jak pravil Hitler, „zuřivý zápas mezi zaměstnavateli a pracujícími o mzdy poškozuje hospodářskou existenci obou“, a tak někdo musí nastavit „mantinely“ či „nalajnovat hřiště“, jak se dnes módně říká. Mzdy nesmějí být nižší než úředníky stanovená minimální mzda, ministr práce se musí scházet se zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů, stejně jako guvernér národní banky se chodí „radit“ s šéfem odborů, o kolik by se „měly“ zvýšit mzdy, dohodnuté odborářské výhody platí i pro nečleny odborů atd. Kapitalismus již skutečně těžko může být divoký. Je jen otázkou, zda jde ještě vůbec o kapitalismus, tedy společenský řád založený na respektu k vlastnickým právům a jejich svobodné směně.
Inspirace fašismem
Jak jsme krátce naznačili výše, jen stěží lze nalézt oblast hospodářské politiky, která by dnes nestavěla na Hitlerových úvahách o nutných reformách. Základní „reformní kroky“ se uskutečnily ať již v době Hiltera či po jeho smrti. Hitler však zanechal svou stopu i v jiných sférách.
Fašistické plány na vytvoření velkého sjednoceného prostoru na evropském kontinentě jsou dnes neskrývaně označovány za zdroj inspirace evropské integrace. Teorie tzv. geopolitiky, která je populární teorií mezinárodních vztahů, byla rozpracována předním nacistickým geopolitikem Karlem Haushoferem. K jeho odkazu se hlásí dnešní geopolitikové, kteří tvrdí, že je potřeba dále rozpracovávat myšlenky konceptu Mitteleuropa a Haushoferovy geopolitické strategie, které jsou „plodným základem a inspirací,“ na nichž je možné budovat evropské myšlení a které jsou „nutnou součástí politického pragmatismu a evropského myšlení v důležité etapě evropské integrace.“10
Také myšlenka jednotné Evropy přitahovala i během 30. a 40. let mnohé politiky, kteří zastávali názor, že jinakost produkuje chaos a z vybudování jednotné Evropy si tak učinili svůj program. „Nejen nacisté, ale také fašisté a kolaboranti z mnoha evropských zemí hojně využívali evropskou ideologii k ospravedlnění své agrese. Nacisté, vichisté, italští fašisté a ostatní strávili řadu válečných let (stejně jako jejich duchovní otcové ve 30. letech) připravováním sofistikovaných programů evropské ekonomické a politické integrace.“11 Fašisté si plně uvědomovali ekonomické výhody celoevropské hospodářské spolupráce a také nutnou míru pravomocí centrální vládní autority, která by v jejich zájmu celoevropské věci spravovala. Pro stát založený na silné centrální moci představovala tato vize lákavou alternativu uspořádání evropských věcí. Proto není překvapením, že nacističtí teoretici přišli s myšlenkou „společných evropských politik“, které se velmi podobají poválečným politikám, jež jsou dnes základem EU. Šlo o společnou dopravní politiku, zemědělskou politiku, sociální politiku, vytvoření společné evropské měny atd.12
Ukažme si na ně!
Fašismus ruku v ruce s nacismem byly zrůdné ideologie a po právu zasluhují zavržení všemi slušnými lidmi. Člověk ale nepřestává být zastáncem fašistických názorů v okamžiku, kdy začne tvrdit, že nechce vraždit Židy v plynových komorách. Po přečtení Hitlerovy “bible nacismu” musí být každému zřejmé, že fašistu nedělá fašistou hajlování na koncertech rasistických hudebních skupin, ale jeho vztah k cizincům (to, jestli z postu ministra práce označuje zahraniční dělníky za ty, kteří „nám“ kradou práci, a proto jim zakazuje zde pracovat), jeho chápání soukromého vlastnictví, jeho vztah ke svobodnému obchodu (to, zda se jako Hitler snaží omezovat dovoz zejména luxusního zboží), jeho pohled na trh a konkurenci, jeho vztah k politické centralizaci, jeho přístup ke školství, k povinné školní docházce, k povinné vojenské službě, jeho názor na úlohu státních programů zaměstnanosti,13 jeho postoj k vlastnění nástrojů propagandy (tj. snaha o to, aby stát administrativně omezoval množství televizních a rozhlasových stanic, aby stát skrze kvazistátní instituce vlastnil televizní vysílání a vynucoval povinou platbu za možnost jeho příjmu) atd. Každý, kdo chce vědět, jakou hrozbu pro svobodu představuje národní socialismus, by měl Mein Kampf číst. Možná by si řada lidí uvědomila, že zastánce fašistických názorů může nosit kravatu a sedět v pohodlném křesle státního úřadu. Že by tohle byl důvod, proč je dle úředníků Mein Kampf závadný a lidé by jej neměli číst?
1 Viz Šíma, Josef: „Už jen pár kroků: 150 let Komunistického manifestu a dnešní moderní společnost“, MF Dnes, 5. října 1998
2 Více o „mírové“ Wilsonově politice a roli Německa a ostatních velmocí v 1. světové válce v Raico, Ralph: „World War I: The Turning Point“ v Denson, John (ed.): The Costs of War – America’s Pyrrhic Victories, Transaction Publishers, 2. vydání, 1999.
3 Mises, Ludwig von: „The Great German Inflation“ v Money, Method, and the Market Process
4 Více o vlivu socialistického myšlení na vznik totalitních systémů v Mises, Ludwig von: Omnipotent Government: The Rise of the Total State and Total War, Libertarian Press, 1985.
5 Keynes o tom hovoří ve své speciální předmluvě k německému překladu své Obecné teorie z roku 1936.
6 O praktickém fungování nacistického hospodářství s řadou referencí na další literaturu se lze dočíst v Reiland, Ralph: „Business Under Nazis“, The Free Market, sv. 16, č. 10, 1998
7 Morris a Linda Tannehillovi: The Market for Liberty, San Francisco, 1993, str. 18.
8 DiLorenzo, Thomas: „The Genesis of Industrial Policy“ v Fulsom, Burton Jr. (ed.): The Spirit of Freedom, Essays in American History, Foundation for Economic Education, 1994.
9 Více v Šíma, Josef: Trh v čase a prostoru, Liberální institut, 2001.
10 Ebeling, Frank: Geopolitik. Karl Haushofer und seine Raumwissenschaft 1919-1945, Akademie Verlag, Berlín, 1994, str. 23-24.
11 Laughland, John: The Tainted Source, The Undemocratic Origins of the European Idea, Warner Books, 1997, str. 12.
12 Viz více Laughland, John, op.cit. nebo Šíma, Josef: Evropské sjednocování: O hledání evropské identity a zne- užití myšlenky Evropy bez hranic.
13 Mezi standardní klišé patří tvrzení tohoto typu: „Ať byl Hilter jaký chtěl, práci pro lidi uměl zajistit.“ Pro vyvrácení tohoto mýtu úspěšnosti nacistické ekonomiky viz Silverman, Dan: „Hitler’s Economy. Nazi Work Creation Programs 1933-1936“, Harvard University Press, 1998.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise OS, 2001, č. 4, s. 33–36