Týdeník The Economist před pár týdny vyobrazil na své obálce bájného Leviatana pojídajícího člověka (rozuměj jednotlivce usilujícího o kontrolu nad svým životem) a připsal: „Stop! Odpor proti velké vládě“. Tím upozornil, že by se do veřejné debaty mělo opět vrátit téma, o němž v poslední době příliš slyšet nebylo. Debata o reformách hospodářských politik byla velkým tématem let osmdesátých v důsledku úspěchu“ Reaganomiky“, „Rogernomiky“ (reformy Rogera Douglase na Novém Zélandu) a „Thatcherismu“, a následně samozřejmě počátku let devadesátých v souvislosti s rozpadem sovětského bloku. Tato vlna protržních změn významně ovlivnila i postoje dřívějších velkých ideových odpůrců – typickým příkladem by byla britská New Labour. Na sklonku století se zdálo, že trhy úspěšně navrátí efektivnost do – v minulosti státem ovládaných – zkonstnatělých odvětví a vlády zajistí dlouhodobě stabilní podnikatelské prostředí bez hospodářských cyklů.
Dnes vše vypadá jinak. Navzdory protržní rétorice často docházelo krok za krokem k návratu do doby před zdánlivě nevratnými reformami, minimálně co se týče velkosti vlády. Britská „New“ Labour zprvu opravdu rozsah vlády snižovala až na 36 % HDP, ale od počátku nového století je vše jinak. Dnes britská vláda přerozděluje přes 50 % HPD! (A stejně tak např. vlády Belgie, Finska, Francie, Itálie atd.) Většina výroby je tak určována politicky, a nikoli spotřebiteli. Američané, kteří se často rádi vymezovali vůči Kanadě a jejímu sociálnímu státu, jsou dnes svědky toho, že zatímco jejich vláda přerozdělovala na začátku 90. let o 15 % méně než vláda kanadská, dnes rozdíl téměř neexistuje – obě vlády rozhodují o více než 40 procentech HDP. Z globálního pohledu je také zaznamenánihodné, že se mezi 25 největších firem světa dostaly čtyři státem kontrolované firmy, nebo že tři čtvrtiny světových rezerv ropy jsou kontrolovány státy, zatímco klasické nadnárodní společnosti kontrolují pouze 3 procenta. Moc států téměř všude na světě nezadržitelně roste, rostla postupně před krizí, o níž se optimisté domnívají, že odeznívá, ale k opravdu výrazným změnám došlo během ní.
Jak říkával Randolph Silliman Bourne, válka je zdravím státu. Totéž platí o dopadu jiných dramatických událostí, na prvním místě hospodářských krizí. A právě při studiu krizí objevujeme opakovaně jev, kterému se říká „prahový efekt“ či „efekt západky“. Krizí či válkou vylekaná veřejnost při své snaze vyhnout se nepříjemným dopadům mimořádných událostí ztrácí obezřetnost při ochraně svých práv, část dokonce volá po jejich okleštění. Vlády historicky rády tento uvolněný prostor využily – a tak vnikají „přechodná“ protikrizová opatření: zavádí se regulace cen, zvyšují se daně, prolamuje se soukromí, znárodňuje se nebo přinejmenším „nově“ reguluje a licencuje v nepřeberném množství podob. Lidé by byli překvapeni, kolik existujících regulací má svůj původ v dočasných protikrizových opatřeních. Ona deklarovaná přechodnost totiž není stoprocentní, a tak po krizi bývá vláda vždy posílena (byť se také vždy části svých nově nabytých pravomocí vzdává). A tak vláda roste a bytní. Dopady tolik diskutovaných „reformních epizod“, o nichž jsme se zmínili na počátku, se v delším časovém horizontu většinou naprosto ztrácí a převažují nemilosrdně dopady vyplývající z logiky prahového efektu. A lidé rychle zapomínají.
Kdo dnes ví, že původně za protiústavní prohlášená federální daň z příjmu USA, byla zavedena v maximální výši 7 procent, aby za pět let dosáhla 77 procent a za dalších necelých třicet let již 94 procent? Kdo ví, že švédská vláda přerozdělovala ještě v 50. letech fakticky méně než americká? Kdo si bude za pár let pamatovat, že před rokem 2008 bylo naprosto nepředstavitelné, aby centrální banky odkupovaly patrně téměř bezcenné dluhopisy soukromých firem v tak neuvěřitelném množství a vlády riskovaly peníze daňových poplatníků při „přebírání“ soukromých firem? Nikdo dnes není schopen předvídat, jak ohromný morální hazard tyto vládní kroky vytvoří pro budoucnost. Příštím kvartálem ani příštími volbami totiž svět nekončí a firmy, které zjistily, že je za jejich chyby odškodní daňový poplatník, si to budou patrně dlouho pamatovat. Recept na krize spočívající v socializaci ztrát soukromých subjektů v prostředí značné zadluženosti řady vlád (kteréžto ovšem krátkozraký státní aktivismus výrazně nebrzdí), je výbušný mix.
Vstupujeme tak opět do éry velké vlády, kdy je však – oproti počátku 90. let – většina lidí mylně přesvědčena, že současné problémy jsou způsobeny přemírou víry v trhy. Jsme tedy opět na začátku u otázky z přelomu 80. a 90. let: vláda, nebo trh?
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Euro 9/2010