České vysoké školství stále funguje v zajetí systému, který brání inovacím a nepodněcuje podnikatelskou tvořivost na poli vzdělávání. Lze však najít projekty, které zaujmou i v zahraničí a ukazují alternativu.
Rozhovor s ekonomem, rektorem vysoké školy CEVRO Institut a garantem prvního mezinárodního programu Philosophy, Politics, Economics (PPE) v České republice
Pane rektore, jak se mění vysokoškolské vzdělávání?
Vysoké školství zmasovělo, to se všeobecně ví. Spousta lidí v tom vidí problém, jelikož dnes na vysokoškolské vzdělání dosáhne i ten, kdo by dříve neměl šanci projít přes přijímací zkoušky. Já v tomto samotném faktu problém nevidím. Vysoké školy nemusejí být elitními kroužky pro pár vyvolených. Mohou širokému spektru zájemců o studium nabízet znalosti a dovednosti, jež jim pomohou v dalším životě. Velký problém ale spočívá v tom, že dnešní vysoké školství u nás přenáší náklady studia statisíců lidí na bedra daňových poplatníků. Na veřejných vysokých školách jsou studenti, z nichž někteří studovat ani moc nechtějí. Je-li však školné nula, proč by si za peníze jiných neprodloužili mladí. Z rektorů veřejných škol pak systém dělá věčné prosebníky o více peněz ze státního rozpočtu. Ti stojí s nataženýma rukama vedle zemědělců, solárních energetiků, divadelníků a stovek dalších a doufají, že na ně něco v rozpočtu zbyde, lobbují, stávkují, hledají spřátelené politiky. Z velké části tak nakonec vysokoškolské vzdělání lidem s budoucími vysokými příjmy platí lidé, jejichž příjmy jsou mnohem nižší. Chudí platí za vzdělání bohatých! To je dle mého zvrácené.
Mohlo by to vypadat jinak?
Vzdělávání je služba. Klíčovou otázkou je, jak zajistit její kvalitu. Více peněz do stávajícího systému kvalitu nezvýší ze stejného důvodu, ze kterého se nezvýšila kvalita cestovních služeb, když se zvyšovaly výdaje ze státního rozpočtu na provoz Českých drah. Až vnesení konkurence přináší změnu k lepšímu. Manažer školy (stejně jako manažer jakéhokoli firmy) by se měl ráno budit a myslet na studenta (zákazníka) a jeho spokojenost. Ne na to, jak skrze politické konexe získá větší část peněz ze státního rozpočtu.
Soukromé vysoké školy přeci existují…
Lidé mnohdy nevědí, že soukromé vysoké školy (na rozdíl od základních a středních) nedostávají ze státního rozpočtu ani korunu. Přesto musí konkurovat školám veřejným, které jsou zcela zdarma. To je téměř nemožné. Je to jako kdyby se ve státních vlacích neplatilo za jízdenky a měla by vzniknout konkurence v železniční dopravě. Náš student tak platí za vysokoškolské vzdělání dvakrát – jednou svými daněmi na fungování veřejných škol, o jejichž služby nestojí, a ještě jednou za vzdělání, které opravdu chce. To je přeci velmi nespravedlivé. Jediným způsobem, jak dnes konkurovat, je přijít opravdu s něčím unikátním. Osobní přístup místo velkých poslucháren, studijní i postgraduální programy reflektující poslední změny ve společnosti, které nikdo jiný nenabízí, nebo mezinárodní program, do něhož škola přiláká kvalitní studenty ze zahraničí. To je minimálně naše cesta.
A přijede student ze zahraničí studovat do Prahy?
Musí mít důvod. Nám se třeba podařilo jako prvním v ČR otevřít unikátní magisterský program Philosophy, Politics, Economics. Studují v něm studenti z více než dvaceti zemí – od USA a Kanady, přes Německo a Švýcarsko, po Singapur a Indii. Čechů a Slováků je tam velmi málo, ti raději zdarma studují v přeplněných posluchárnách veřejných škol. Studenty u nás učí domácí i zahraniční profesoři, včetně profesorů z předních amerických univerzit. Nejlepší studenti odjíždějí psát své diplomky na partnerské americké školy a budou pokračovat v amerických doktorských programech. Úspěšný mezinárodní program pak významně obohacuje i studenty v programech vyučovaných česky. Studenti mají nejlepší péči a jsou spokojeni. Jejich reference nám získávají nové studenty. Prostě snaha o spokojeného zákazníka a tomu odpovídající služby – tak jako v každém jiném podnikání s dlouhodobou vizí. V českém vysokoškolském prostředí je to však něco, co se těžko hledá.
Zvyšování kvality výuky na vysokých školách patří mezi priority všech politických garnitur, máme novou právní úpravu i Národní akreditační úřad.
Politická priorita znamená pokus o byrokratické řešení shora. Více peněz do nefunkčního systému a snaha vytvořit jeden univerzální model pro všechny. Povinné výše úvazků, kvóty na počty profesorů apod. Všechno navíc uzpůsobené potřebám velkých hráčů. Systém ale potřebuje podnítit experimentování a otevřenost, nikoli standardizovat ve prospěch těch, jejichž chování je třeba změnit. Je třeba vytvořit férové konkurenční prostředí, celý systém co nejvíce odstátnit a odbyrokratizovat, zbavit politického vlivu. Student musí být smluvní partner, a ne záminka pro čerpání státních dotací. Neexistuje univerzální způsob učení – je nutné mít možnost inovovat a schopnost poznat chybu, chybu rychle opravit a zkoušet nové postupy (učit v malých skupinách, využívat technologie umožňující učení na dálku, do výuky zapojovat specialisty z praxe, z byznysu atd. Vedle sebe tak musí existovat různé školy, které vzdělávají odlišně. Angličané mají hezký výraz – „permissionless inovation“, nebo jak formuloval rodák z Třešti J.A. Schumpeter „kreativní destrukce“, to jsou základy funkčního dynamického systému, který dodává kvalitu, nikoli standardizace a politické priority. Snad reformy tímto směrem někdy nastanou i u nás. V řadě odvětví se to podařilo, třeba přijde časem řada i na vysoké školství.