Ačkoli centrální banky celého světa neustále tisknou nové peníze, za humny prý číhá deflace, která prý přinese krize a chudobu. Jedná se prý o mnohem větší zlo, než je inflace, a proto proti němu musíme začít usilovně bojovat. Nic z toho však není pravda. Pokusíme se vysvětlit, že “hrozba deflací” je pouhou zástěrkou využívanou státem a jeho centrální bankou při uvalování tzv. inflační daně. Zatímco proti obyčejným daním občané protestují, za tuto rafinovanou daň jsou státu ještě vděčni. A proto právě antideflační politika představuje nebezpečí.
Již před desítkami let věhlasný ekonom Ludwig von Mises poznamenal: “Sémantická revoluce… změnila také tradiční význam slov inflace a deflace. To, co mnozí lidé dnes nazývají inflací a deflací již není velký nárůst či pokles nabídky peněz, ale jeho nevyhnutelný důsledek – všeobecná tendence k nárůstu či poklesu cen zboží a mezd. Tato skutečnost není bez následků. Hraje významnou úlohu při podněcování všeobecné tendence k inflační politice. Především přestal existovat termín, který by označoval to, co bylo kdysi významem slova inflace. A s politikou, kterou nelze označit jménem, nelze bojovat.” Ekonomům je po staletí jasné, že jakýkoli nárůst oběživa vyprodukovaný centrální bankou je vysoce problematický. Nevede totiž ke zvýšení bohatství (domů, aut, jídla… nepřibývá), ale pouze bohatství přerozděluje. Ředí kupní sílu peněz, uvaluje daň na drženou hotovost. Lidem z peněženek peníze, resp. kupní síla, nepozorovaně mizí, zatímco těm, kteří se dostanou k nově vytištěným penězům, kupní síla “zázračně” přibyla. K těmto redistribučním důsledkům v důsledku zmnožování oběživa, tj. inflaci, dochází vždy bez ohledu na vývoj “cenové hladiny”. Podívejme se nyní na to, co může způsobit pokles cen, tedy v moderním žargonu deflaci, a zda je proti tomuto vývoji potřeba “něco udělat”.
Pokles cen v důsledku hospodářského růstu
Tento vývoj je přirozeným stavem dynamicky se rozvíjejícího hospodářství. V důsledku zvyšující se produktivity dochází k situaci, kdy je v ekonomice vyráběno větší množství statků. To znamená, že poroste hodnota peněz, čili za jednotku peněz bude možné koupit více zboží. Ceny budou klesat, avšak budou přesně odrážet intenzitu preferencí účastníků trhu a relativní vzácnost zdrojů. V hospodářství z tohoto důvodu nebude docházet k plýtvání, což bude vytvářet vhodné prostředí pro další rozvoj. Tento dříve typický vývoj vidíme dnes navzdory neustálé inflaci prováděné centrálními bankami v dynamicky se rozvíjejících odvětvích – počítačový průmysl, průmysl výroby spotřebitelské elektroniky…
Co se stane, začne-li stát (centrální banka) provádět měnovou expanzi, aby v rámci boje proti deflaci způsobila nárůst cen? Dojde k narušení cenového systému, a tedy mylné koordinaci a plýtvání (také kvůli nastartování hospodářského cyklu). Příjmy, které dříve odpovídaly (zvýšené) produktivitě účastníků trhu (pracovníků, manažerů, vlastníků kapitálu atd.), budou v důsledku této politiky nutně redistribuovány, tj. odměna za výkon bude závislá na přízni centrálních bankéřů a způsobu uvedení peněz do oběhu, a nikoli na vlastní produktivitě.
Pokles cen v důsledku hromadění hotovosti
Hromadění hotovosti a odkládání spotřeby je strašákem pro řadu ekonomů. Co ale tento jev ve skutečnosti znamená? Někteří lidé z jistých důvodů dobrovolně rozhodnou zvýšit velikost držené hotovosti. Jedná se o navýsost produktivní aktivitu, neboť lidé se dobrovolně rozhodli za své peníze nekupovat tolik nabízeného zboží jako dříve, jelikož držení hotovosti pro ně představuje větší užitek než získání zboží. Výsledkem je nová struktura cen, která bude odpovídat situaci na trhu, stejně jako se při každé změně chování (např. změně vkusu) mění vždy v každé dynamické ekonomice struktura cen.
Jestliže se v této situace centrální banka uchýlí k antideflační politice, bude mít tato aktivita kromě již zmíněných katastrofických dopadů (redistribuce, hospodářský cyklus) také následující dopad. Centrální banka “doplňuje likviditu” ve snaze opravit trh a vyrovnat “cenovou hladinu”. Nové peníze ale dostanou jiní lidé, kteří uskuteční nějaké své nákupy, které povedou s velkou pravděpodobností k nárůstu cen ve zcela jiných sektorech, než ze kterých původní peníze “zmizely”. Dojde tedy k zásadnímu narušení cenového mechanismu, kdy centrální banka silou svého monopolu reaguje na produktivní (hodnoty vytvářející) mírumilovné chování člověka aktivitou, která narušuje tržní koordinaci, a vede tedy k plýtvání.
Pokles cen v důsledku poklesu bankovních úvěrů
Ceny mohou začít klesat také tehdy, začne-li chřadnou bankovní systém, tj. krachovat nezdravé banky. Jestliže však v rámci boje proti poklesu cen začne centrální banka zvyšovat peněžní zásobu, zabrání odhalení problémů a odstraní tlak na poctivé poskytování bankovních služeb.
Ukázali jsme si, jaké ekonomické jevy mohou vést k poklesu cen. Z provedené analýzy by mělo být zřejmé, že jakékoli zmnožování množství peněz (inflace) včetně tzv. antideflační politiky poškozuje ekonomiku, neboť představuje inflační daň, jejíž výnosy plynou ke státu a centrální bance. Tato politika představuje zlo, které způsobuje rozvrat mírumilovných ekonomických vztahů a vede k relativní chudobě. Dlouhodobě klesající ceny jsou proto nevyhnutelně definičním znakem každé prosperující ekonomiky.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Profit v roce 2002.