Konec centrálního plánování a politické zvůle v listopadu 1989 znamenal pro lidi návrat svobody. Tato svoboda má v reálném životě jeden důležitý projev – není abstraktním pojmem, nýbrž se úzce vztahuje ke konceptu soukromého vlastnictví. Étosem listopadu tedy je odstátnění a odpolitizace rozhodování o životech lidí. Hlavními aktéry přestávají být politici a stávají se jimi jednotliví obyčejní lidé, kteří díky soukromému vlastnictví mají právo, prostor a svobodu pro rozhodování o tom, jak se svým vlastnictvím naloží. To se týká každého člověka, jeho těla, jeho domácnosti, jeho firmy. Hranice soukromého vlastnictví jsou významnými hranicemi autonomního rozhodování. Pravidla uvnitř nastavuje vlastník.
Při hledání způsobů potýkání se s pandemií musí být ve svobodné společnosti právě toto schéma základem „řešení“. Řešení v uvozovkách, neboť v realitě nejsou řešení, ale – jak říkají ekonomové – pouze trade-offs. Vždy je něco za něco podle konkrétní situace. Něco získáváme, něco ztrácíme. Každý člověk musí mít ve svobodné společnosti toto právo zvolit, čeho se vzdá a co za to získá. „Řešení“ neexistuje. Člověk musí mít právo podstoupit riziko, pro něž se rozhodne podle svého věku či imunity; musí mít právo vybrat si z existujících technologií obrany proti viru (vakcínu, respirátor nebo rozsah svých společenských aktivit); musí mít právo nastavit parametry fungování své domácnosti a své firmy. Vždy je to „něco za něco“ a spektrum variant je obrovské – od úplné izolace jednotlivce po fungující firmu s propracovaným systémem kontroly bezinfekčnosti. A jelikož náš život neohrožuje jen covid, ale spousta dalších věcí, je třeba využít v těchto procesech hledání nejlepších variant v různých situacích co nejvíce informací. Tyto informace o nákladech a přínosech v milionech různých situací mají jednotliví soukromí vlastníci. Ti musí mít možnost stanovit pravidla a třeba se i rozhodnout pro povinnost očkování pro své zaměstnance. A nebo třeba ne. To právě nevíme. Nejsou řešení, jen trade-offs. Je třeba hledat, poznávat, objevovat.
Centrální úřady se možná snaží spřádat národní plány ochrany zdraví, ale všichni jsme viděli, že typicky produkují pouze plánovaný chaos – co se vyhlásilo jeden den, druhý den neplatí. To není náhoda. Plánovaný chaos je i název jedné knihy od Ludwiga von Misese, který v ní popisoval důvody systémové nefunkčnosti socialistického centrálního plánování. Ministerstvo zdravotnictví je v tomto ohledu stejným centrálním plánovačem, jehož aktivity mající podobu tápání ve tmě jsou odsouzeny k neúspěchu. Společnost je nepřehledný a složitý organismus a nelze ji smysluplně centrálně řídit. Výročí Listopadu by nás mělo vést k připomenutí si toho, že svobodná, tedy na soukromém vlastnictví založená společnost, není třešnička na dortu použitelná jen v dobách dobrých, ale že svoboda a soukromé vlastnictví má klíčový význam i v dobách krizí, tedy i v době pandemické.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla na Seznam Zprávy 17.11. 2021