Kapitalismus způsobuje hospodářské krize a rozevírá příjmové nůžky mezi chudými a bohatými – tak by se dalo shrnout přesvědčení mnoha odpůrců kapitalismu, ale i řady jeho zastánců. Ti se pak ve jménu zachování kapitalismu pouštějí do nových regulací finančního sektoru, na straně jedné, a do přerozdělování bohatství ve snaze bránit se nerovnostem v příjmech, na straně druhé. Co kdyby se ale ukázalo, že nerovnost se ve světě navzdory všeobecnému přesvědčení neprohlubuje (byť ani tato samotná skutečnost neznamená automatický důvod bohatým brát a chudým dávat), ale klesá?
Rovnost v chudobě
Nepokoušíme se tvrdit, že v příjmech lidí nejsou rozdíly, ani že dnes žijeme v době největší historické rovnosti. Do slovníku antiglobalistických aktivistů ne náhodou patří tvrzení, že v druhé polovině 20. století dosáhla nerovnost největšího rozměru za posledních 300 let. Ano, naprostá většina lidstva žila v předindustriální době v ohromné, a pro nás jen obtížně představitelné, bídě kdy – jak píše Henry Hazlitt ve své knize Porobení chudoby – hladomory byly tak časté, že se zaznamenávaly jen ty největší z nich. Od té doby se pro část světa mnohé změnilo. Chudoba, jež byla doposud univerzální historickou normou, byla v části světa nahrazena bohatstvím, jež bohužel dnes mnozí berou za samozřejmé. Byl totiž objeven „stroj ne bohatství“, masová kapitalistická výroba pro masy lidí. A jak jedna část lidí začala bohatnout historicky nevídaným tempem a druhá žila v pořádcích staré doby, nerovnost rostla. Bohatství a chudoba začaly žít vedle sebe, ale jedno nebyla příčinou druhého. Chudí nebyli chudí kvůli tomu, že v jiné části světa došlo k využití kreativní schopnosti trhů. Byli chudí kvůli tomu, že dosud nedokázali uvést do chodu tyto tržní síly ve svém institucionálním prostředí.
Globalizací k rovnosti
Do konce 70. let nerovnost rostla, ale pak nastala změna, kterou dosud řada lidí nezaznamenala. Nerovnost mezi lidmi na světě začala klesat. Jak je to možné? Do spletité sítě globálních trhů se zapojily miliony lidí, které se zatím držely stranou. Řada vlád přestala experimentovat s politikami národní soběstačnosti a otevřela své země světu. A obyvatelé těchto zemí začali bohatnout – obyvatelé jihovýchodní Asie, Číny, Indie… Jen mezi lety 1970 a 2000 klesla např. absolutní chudoba měřena příjmem jeden a půl dolaru a méně na den o 300 milionů lidí; slovy profesora Sala-i-Martina, „celkový počet chudých lidí klesl o 56 % v době, kdy se počet obyvatel zvýšil o 50 %“. Žádná vládní sociální politika nikdy tolika lidem z chudoby nepomohla!
A právě v důsledku tohoto vývoje v posledních desetiletích dochází ke snižování nerovnosti na světě. K zhruba jedné miliardě bohatých se ze zbývajících pěti miliard chudých vydělily více než tři miliardy lidí, kteří se začali životní úrovní blížit vyspělému světu. Rozdíl mezi příjmem průměrného Čecha a průměrného Číňana dnes již zdaleka není tak propastný, jako tomu bylo před 30 lety. Nerovnost mezi lidmi bohatnutím ohromného množství lidí „rozvojového světa“ tedy klesá (ať již si vezmeme jakýkoli ze standardních ukazatelů nerovnosti příjmů) a nic na tom nezmění ani mediálně přitažlivé propírání majetkových poměrů několika superbohatých a rozmařile žijících miliardářů, jež lze velmi efektně kontrastovat s chudobou lidí z předměstí Káhiry. Byť si na základě těchto obrázků většina lidí dělá obrázek o stavu nerovnosti příjmů našeho světa, realita je jiná. Více a více lidí se má více a více stejně.
Xavier Sala-i-Martin, THE WORLD DISTRIBUTION OF INCOME: FALLING POVERTY AND… CONVERGENCE, PERIOD, Quarterly Journal of Economics, Vol. 121, No. 2: 351-397, May 2006
Na sklonku 70. let totiž po staletích došlo k tomu, že se objevila dostatečně velká a bohatnoucí masa lidí, jež dokázala více než vyvážit efekty neradostně se vyvíjejícího stavu hospodářství v Africe, jehož omezený rozvoj stále přispívá ke zvětšování světové nerovnosti. Byť dnes může existovat i zvětšující se nerovnost uvnitř některých zemí (např. včetně Ruska či USA), klíčovým problémem zůstává nerovnost v důsledku chudoby řady zemí či regionů. Nerovnost mezi zeměmi dokáže vysvětlit asi 70 procent celkové světové nerovnosti. Všichni, kterým záleží na příjmové rovnosti mezi lidmi, by se proto měli přidat k těm, pro něž tento aspekt nepatří mezi priority, a společně volat po zapojení se maximálního počtu lidí světa do globální výroby a obchodu, spíše než po přerozdělování od bohatých k chudým. Pro větší blahobyt i větší rovnost je totiž třeba vytvářet nové hodnoty, a ty nikdy přerozdělováním nevznikají.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Euro 24/2010
