Při pohledu do našich stále ještě nedávných dějin může člověk lehce nabýt dojmu, že historickým trendem ve společnosti je ústup politiků a úředníků z našich životů. Srovnáme-li totiž jejich roli v našich životech dnes s 80. léty minulého století, je bezpochyby pravdou (a řada lidí si to stále dobře uvědomuje), že je dnes mnohem omezenější než tehdy.
A přesto by bylo chybné z této naší zkušenosti vyvozovat něco o dlouhodobém trendu vývoje velikosti státu. Člověk nemusí být zrovna fandou přes dějepis, aby si povšiml, že z dlouhodobého hlediska je tomu přesně naopak: stále větší rozsah našich aktivit se stává předmětem zájmu veřejných činitelů, aniž bychom o tento zájem jako jednotlivci nutně stáli. Úředníci, vybaveni zákonnými pravomocemi, se stávají pomalu ale jistě běžnou součástí našich životů: zkuste si vzpomenout, co všechno nelze bez jejich svolení či dohledu dělat. Úřednické akty se stávají i součástí našich slovníků: slova jako povolení, licence, schválení, oznámení, potvrzení, výkaz, zákaz, průkaz používáme čím dál častěji, a to ve stále větším množství oblastí a kontextů.
Obecný proces rozšiřování státní moci – ať už ve smyslu nárůstu počtu úředníků, zvyšování jejich rozpočtu nebo rozšiřování jejich působnosti – je z ekonomického hlediska pochopitelný a byl již mnohokrát popsán. V rozšiřování veřejné byrokracie a byrokracie v soukromém sektoru však existují důležité odlišnosti.
Brzdy růstu byrokracie
V soukromém sektoru se proti růstu byrokracie ve vlastním zájmu staví vlastníci dané firmy. Ti totiž o fungování své firmy něco vědí, a dobře si tedy uvědomují její efekty. Jsou to totiž poté oni, kdo platí účet, který může rozhodnout o jejich bytí či nebytí. Nenechávají proto byrokracii žít svým vlastním životem a vytváří účinnou protiváhu přirozeným tendencím byrokratické struktury se rozrůstat.
Ve veřejném sektoru naproti tomu taková protiváha chybí, neboť jako občané daného státu se zdaleka nechováme jako vlastníci firmy. Jednak celá řada lidí si tyto důsledky neuvědomuje a i ti, co jsou toho schopni vědí, že nikdo z nás nemá na chod státu takový vliv, aby nám stálo za to věnovat velkou pozornost tomu, kdo a jak věci veřejné spravuje. Veřejný sektor se tak může celkem nerušeně množit na úkor a za peníze sektoru soukromého.
Posvátnost státní byrokracie
I kdybychom se ale všichni chovali jako zodpovědní vlastníci státu a chodu veřejné byrokracie věnovali náležitou pozornost, stále by veřejná byrokracie nečelila žádnému velkému odporu a svět by vypadal do značné míry tak, jak dnes vypadá.
Zatímco k byrokracii v soukromém sektoru se chováme velmi realisticky a její přínosy jsou pečlivě zvažovány, byrokracie ve veřejném sektoru – tedy vlastně stát jako takový – se těší u většiny populace málem posvátnému postavení. Pakliže jsme nespokojeni s tím, jak veřejná byrokracie funguje, máme sklony to dávat za vinu konkrétním osobám a konkrétním rozhodnutím, a nikoliv systému (legislativě) jako celku. Většina lidí spatřuje problém v neschopnosti, zaujatosti, úplatnosti, nelidskosti či přílišné horlivosti daných úředníků či politiků, jejichž chování a rozhodování se jim nelíbí. Zřídkakdy je ale předmětem naší kritiky samotná existence dané byrokracie: nutnost působení jakýchkoli politiků a úředníků v dané oblasti jakoby nebyla nijak zpochybňována. A tak i když naše nespokojenost vede tu a tam ke změně obsazení jednotlivých funkcí, jen výjimečně vyústí ve zrušení funkcí jako takových. Veřejná byrokracie bez ohledu na konkrétní jednotlivce v ní tak v klidu a více méně nerušeně roste.
Strach
Růst veřejného sektoru a byrokracie není jen důsledkem nedostatku kontroly ze strany nás občanů, ale z velké části spíše důsledkem naší podivné shovívavosti vůči veřejným činitelům a jejich funkcím. Přestože nás státní byrokracie osobně obtěžuje a v konkrétních případech si na ni stěžujeme a vnímáme ji přinejmenším jako nesmyslné a zbytečné papírování, lidé obecně nepovažují její působení jako nějaké donucení či násilí, ale mají o něj zájem.
Každý si stěžuje na jednání na stavebním úřadě a nechápe, proč mu mají úředníci schvalovat velikost umístění dveří, ale domnívá se, že stavby bez dozoru úředníků prostě probíhat nemohou. Mnoho lidí je z osobní zkušenosti pobouřeno jednáním policie a činit něco, co alespoň připomíná spravedlnost, ji viděli jen ve filmu, a přesto se domnívá, že bez státní policie by byl svět jen rájem pro zločince. Většina lidí je znechucena způsobem, jakým domácí úřady jednají s cizinci (obzvláště jedná-li se o jejich přátele), a přesto se domnívá, že cizinci by je bez dohledu úřadů utlačili.
Společným jmenovatelem všech takových případů naší zaslepenosti a naivity, s níž dáváme moc do rukou veřejných činitelů, je strach.Strach, že společnost by bez dohledu veřejných činitelů trpěla mnoha neduhy a svět by byl daleko horším místem k životu než je. Proto byrokracie neváhá tohoto sentimentu využít ve svůj prospěch – tedy za účelem svého rozmnožování. Scénář takového množení je univerzální a velmi spolehlivý: objevit nějaké nebezpečí, vzbudit ve veřejnosti strach a využít jejího zájmu a poskytnout před takovým nebezpečím ochranu. V jistém smyslu je na vládu pohlíženo jako na univerzálního ochránce. Chrání nás před nezaměstnaností a hospodářskými krizemi, nebezpečím chudoby, nemoci, morálního úpadku, ekologické katastrofy, napadení zvenku či zevnitř. Chrání děti, ženy, starce, invalidy, slepce, zaměstnance i jejich zaměstnavatele, podniky malé, střední i velké.
Nejnovějším takovým zdrojem strachu a tím pádem i rozšíření pravomocí státní byrokracie se stal terorismus. Přestože se jedná o formu politicky orientovaného a motivovaného násilí, a tedy o něco, co je v principu vyvoláno chováním státní byrokracie, stala se hrozba terorismu rychle ospravedlněním pro výrazné omezeně soukromí všech obyvatel. Pod heslem „kdo nemá co tajit, nemá se čeho bát“ se byrokracie rozrůstá i do oblastí, kde bylo její působení donedávna špatně ospravedlnitelné. Hezkým příkladem toho je nedávný zákrok proti internetovým platebním systémům (nabízejícím mnohdy lepší alternativu ke státním měnám) jednoduše proto, že jejich služeb mohou využívat teroristé.
Robert Higgs jako mistr analýzy
Jedním z teoretiků, kteří k pochopení politické ekonomie růstu vlády přispěli nejvíce, je americký ekonom a historik Robert Higgs, jehož sbírku textů právě držíte v ruce. Profesor Higgs je předním světovým odborníkem na problematiku růstu moci státu v USA v posledních dvou stech letech. Pro nás je tento případ poučný z toho důvodu, že jestli někdy někde existovala explicitní snaha vybudovat „minimální stát“, který bude lidem zajišťovat vnitřní a vnější bezpečnost, tedy zajistí jim mírové prostředí pro jejich společenský rozvoj, ale jinak nebude do jejich životů zasahovat, pak to byly právě Spojené státy. Avšak navzdory veškeré slávě americké ústavy a listiny základních práv se dnes Spojené státy nacházejí od této původní vize nahony daleko. Jejich vláda v rozporu s počátečními ideály znárodňuje, reguluje, zdaňuje a prostřednictvím tisíců stran legislativních aktů zasahuje do každodenního života každého člověka, a to stále více nejen na americkém teritoriu, ale i jinde ve světě. Jak k tomu došlo?
Svou roli hrály krize a války, spolu se systematickou snahou vlád vyžívat těchto událostí k vyvolávání strachu mezi obyvatelstvem, díky kterému bylo možné zvětšovat krok za krokem svou moc. Neznalost ekonomické teorie, a tedy chabé chápání důsledků prováděných „krizových“ opatření tento mechanismus pouze umocňuje. A právě analýzu některých klíčových okamžiků tohoto procesu je možné najít v předkládané publikaci. Jak došlo k tomu, že federální daň z příjmu to z protiústavnosti „dotáhla“ až na vysokou univerzální daň konfiskující příjem stamilionů lidí? Jak oslavovaný prezident F. D. Roosevelt vyvolal největší krizi v americké historii a způsobil více než desetiletí trvající masovou nezaměstnanost způsobující strádání milionů sociálně nejslabších vrstev společnosti, čímž nadobro liberální Ameriku přetvořil v sociální stát evropského typu? Jak povinná vojenská služba a organizace války sloužily jako model pro centrální plánování amerického hospodářství? To jsou témata, na nichž se profesor Higgs snaží prokázat, jak klíčové je nenechat se zastrašit, má-li se společnost vyhnout etatizaci a byrokratizaci. Zároveň si při hledání odpovědí na tyto otázky člověk uvědomí, jak mocnou výbavou je znalost historie kombinovaná se znalostí politické ekonomie. Jen ekonomická teorie totiž dokáže vysvětlit souvislosti mezi historickými jevy, identifikovat příčinu a následek, najít dopady jednotlivých politik a opatření a odhalit falešně si přivlastňovaná vítězství v boji proti nezaměstnanosti, chudobě, diskriminaci apod.
Dobrý úmysl (existuje-li vůbec) ani sebelíbivější politická deklarace totiž pro skutečné dosažení vytýčených cílů nestačí. Historie nám nabízí nespočet příkladů – a Rooseveltova reakce na hospodářskou krizi by byla v americkém kontextu exemplárním příkladem – , kdy provedené politiky situaci nejen nezlepšily, ale ještě zhoršily. A historická realita nám navíc ukazuje, jak běžným jevem se v politice stala lež a podvod na občanech.
Pohled historika nám zároveň umožní podívat se na mechanismy fungování společnost s odstupem a jistým nadhledem. Jak nicotné a bezvýznamné se poté jeví každodenní politické půtky, jakmile si jednou uvědomíme „jednosměrný“ staletí trvající neúprosný vývoj směrem k nárůstu státní moci, daňové zátěže a byrokratizace společnosti. Strach, kvůli jehož odstranění bláhová veřejnost vpouští do svých privátních záležitostí stát s jeho „vykonavateli dobra“, pomalu ale jistě vykonává své dílo. A společnost nejenže ztrácí v dobách krizí ostražitost, ale postupně se mění. Zvyká si. Nebrání se. Pryč jsou doby, kdy samotná myšlenka existence např. daně z příjmu vyvolávala lidový odpor. Dnes by totéž vyvolala snaha daň snížit o pár procent!
USA versus EU
Proces vzniku silného amerického (super)státu a demolice původní decentralizované politické struktury jsou pro nás žijící v Evropě nadmíru poučné. Žijeme totiž v době, kdy se zpožděním zhruba jednoho století začíná i v Evropě vznikat kontinentální (super)státní útvar. Zatím je sice v plenkách – i když mám ale rychle roste! – , ale o to více je dobré předložit několik paralel. Na příkladu USA můžeme totiž odhadovat, kam se situace může vyvinout v Evropě.
- Monopolizace měny. Sjednotit (zmonopolizovat) měnovou politiku pod kuratelou centrální banky se již v EU povedlo. Tento krok ve Spojených státech na počátku 20. století vedl ke „století inflace“.
- Harmonizace daní. Zavádění daně z příjmu je zatím v EU na počátku – ozývají se hlasy, ale existuje odpor ze strany řady členských států unie. Zhruba tak, jako na sklonku 19. století v USA. Tam se to ovšem nakonec během pár let podařilo a sazby se brzy – jak ukazuje Robert Higgs – vyšplhaly do netušených výšin.
Jak ve fiskální tak v monetární politice probíhají silné centralizační tendence. Stejně jako ve Washingtonu se nyní v Bruselu formují silné zájmové skupiny získávající pomalu kontrolu nad tvořenou legislativou. To vše v prostředí, kdy převažujícím rysem politického programu nejsilnějších evropských politických stran je vymezení se proti „individualismu Spojených států“ a akcent na blíže nespecifikované „evropské hodnoty“, solidaritu, sociální stát apod. Těžko hledat lepší ukázku tohoto rozdílu než srovnání precizně formulované americké ústavy běžně distribuované v podobě knížečky velikosti cestovního pasu a stovek stran navrhované evropské ústavy. Otázka, na kterém kontinentně bude rychlost centralizačních tendencí silnější, je tímto téměř zodpovězena. Přesnost této předpovědi nám ovšem ukáže pouze budoucnost.
Rádi bychom doufali, že tato kniha profesora Higgse přiměje alespoň některé z čtenářů k zamyšlení nad dynamikou politických a společenských procesů, které nám odebírají kontrolu nad našimi životy a svěřují ji do rukou byrokracie a politiků. Snad si mnozí s Robertem Higgsem položí otázku: „Stát že nás chrání?“ a nakonec kriticky přistoupí k oné naivní koncepci státu jako našeho služebníka k podívají se poněkud realističtěji na výsledky jeho fungování. Tato kniha splní svůj účel, pokud alespoň někoho přivede k uvědomění si skutečnosti, že ačkoliv na nás různá nebezpečí jistě číhají, stát nás před nimi nikdy v minulosti nechránil a nechrání nás ani dnes. Nemůže a ani nechce. Je totiž v jeho zájmu, abychom se báli.