O odkazu Frederica Bastiata
Socialistická vláda zaplétá Českou republiku do pout regulace, cel, dotací a tzv. ochrany trhu práce, přičemž se snaží veřejnost přesvědčit o tom, že po tomto zdeformování trhu nastoupí prosperita srovnatelná s prosperitou zemí EU. Logika ovšem neplyne tak, že větší regulace a přerozdělování plodí bohatství. Země EU nejsou bohaté kvůli své regulaci, ale jí navzdory. Chce-li někdo porozumět fungování společnosti, nesmí se spokojit s tím, že vezme do úvahy pouze to, co člověka přímo udeří do očí. Nedávno se po 70 letech znovu v češtině objevil spolu s dalšími pracemi téměř 150 starý slavný esej francouzského ekonoma a žurnalisty Frédérica Bastiata Co je vidět a co není vidět, který přes své stáří dává stále platný návod, jakým způsobem by se měl každý správný ekonom vždy dívat na fungování společnost.
Vidění nejen bezprostředních dopadů nějaké politiky na jednu skupinu obyvatel, ale sledování dopadů, které nejsou na první pohled viditelné včetně dopadů na všechny ostatní skupiny obyvatel, je totiž tím, co usvědčuje všechny etatistické koncepty z omylu a falše. Zdravý rozum a důsledně uplatňovaná logika, které Bastiat používal jako metodologický základ svého díla, jsou pro ně největším nebezpečím. Bohužel mocichtiví politikové a odpůrci kapitalismu a soukromého vlastnictví – dříve jako nyní – využívají přitažlivosti vyvozování unáhlených závěrů z povrchní analýzy, z toho, co je vidět na první pohled, a zcela záměrně nebo z vlastní hlouposti zapomínají na to, co tak jednoduše vidět není. Každý může okamžitě vidět bývalé nezaměstnané, kteří za peníze vybrané na daních zametají chodník před městským úřadem. To je politiky prezentováno jako “vytvořená” pracovní místa. Málokdo si ovšem uvědomí, že za tato místa byla zaplacena vysoká cena. V důsledku vyšších daní bylo stejné množství pracovních míst ztraceno, protože podnikatelům se zvýšily náklady a nemohli si již dovolit dále zaměstnávat některé zaměstnance a nebo nemohou utratit své peníze za zboží a služby, které si přejí, a tak dát utržit (zaměstnat) obchodníkům, kteří zase zaměstnávají prodavače, uklízečky apod. Ti všichni se stali nezaměstnanými v důsledku vyšších daní. Nejsou ovšem soustředěni na jednom místě, nikdo je nevidí pohromadě, nikdo nemůže ani přesně určit, kteří z nich jsou nezaměstnaní právě kvůli této jedné vládní politice “vytváření pracovních míst”. Nejsou prostě vidět a to je to, co politikům vyhovuje. Jejich “záslužný” čin má zřetelné viditelné výsledky a nezřetelné náklady. Přímé výsledky si politikové přivlastní pro své politické hry a volební kampaně a odpovědnost za nepřímé důsledky se svede na někoho jiného, a tak se dozvídáme, že za nezaměstnanost mohou zahraniční dělníci, silná koruna, dotovaná zahraniční produkce, nedostatečná sociální politika sousedních vlád, zkrátka vše cizí. Toto vysvětlení navíc přinese politikům ovace nacionálně a xenofóbně naladěné veřejnosti.
Tzv. “podpora” bytové výstavby, “podpora” exportu, “revitalizační” programy, “ochrana” trhu před levnými dovozy, regulace cen nájemného a elektřiny, “potřeba” monopolu Telecomu – všechny tyto intervencionistické a protekcionistické politiky mají své zjevné výnosy, ale skryté a rozptýlené (i když v některých případech naštěstí stále zjevnější) náklady. Ve všech těchto případech musí oko seriozního zájemce o studium fungování svobodné společnosti dohlédnout dále než krátkozraké oko politika, kterému “viditelnost” výsledků jeho politik zcela postačuje. Peníze ale nepadají z nebe, a tak ke každému výdaji musí existovat příjem. Všechny intervencionistické programy, jejichž nejrůznější verze nám současná socialistická vláda předkládá každý den v nepřeberném množství, jsou přinejlepším důmyslnými přerozdělovacími schématy. Berou z kapes jedněch a po hrstech sypou do kapes druhých, přičemž část přerozdělovaného majetku samozřejmě uvízne ze nehty úředníků. Nikdy ovšem nic nového netvoří. Žádná nová místa nevytvoří, aniž by jiná nezanikla, nic nevyprodukují, aniž by předtím nějakou výrobu nezničili. Protože se jedná vždy pouze o tzv. hospodářské politiky ve prospěch jedněch na úkor druhých, nelze nikdy tvrdit, že politici sledují nějaké obecné blaho (blaho pro všechny), což je proklamovaný důvod jejich existence. Má-li být ovšem vláda institucí, která umožňuje jedněm žít parazitický život na úkor druhých, pak se někde při zdůvodnění její existence stala chyba.
Nejnovějším a do očí bijícím příkladem těchto aktivit je snaha vlády “zrovnoprávnit” mezinárodní obchod a zavést několikasetprocentní clo na dovoz levného polského cukru. Mimochodem nákup laciných (dotovaných) zahraničních výrobků domácím obyvatelstvem je jediným způsobem, jak je možné vidět peníze padat z nebe, mít něco za nic. Jediní, kdo ztrácí, jsou kvůli hloupé politice zahraničních vlád cizí občané. V případě vysoké celní ochrany je jasně vidět zaměstnanost, která byla v důsledku umělého zdražení dovozu zachována v českých cukrovarech. Vidět nejsou všechny věci, které si čeští občané mohli koupit za ušetřené prostředky, které nebyly utraceny za cukr, a zaměstnanost, kterou by tato nová poptávka vytvořila. Věci, které vidět nejsou, jsou při posuzování dopadu cel stejně důležité jako věci, kterou jsou vidět na první pohled.
Útoky vlády na zahraniční pracující jsou přímým útokem už ne “jen” na majetek občanů, ale na jejich životy. Strach o vlastní život a život svých rodin je totiž tím, co nutí mnoho např. ukrajinských dělníků odjet do ČR za prací. Je-li zaměstnán cizinec, neznamená to, že “ukradl” pracovní místo někomu z Čech. Pouze českým podnikatelům a spotřebitelům přijel nabídnout svou pracovní dovednost a schopnost, přijel, aby v této zemi něco vytvořil a zanechal. Bohužel, pouze některé věci jsou jasně vidět. Tím je jeho pracovní místo a levná práce, která nedá spát českým odborářům. Zdá se, že ubylo pracovní místo pro domácí dělníky. Celá věc má ještě jeden rozměr. Vidět není, že podnikatel, který zahraničního dělníka zaměstnal, ušetřil nějaké prostředky, a tak může snížit cenu ku prospěchu spotřebitelů, a nebo ušetřené peníze utratit, čímž vytvoří prostor pro zaměstnání dalších pracovníků. Když není bráněno přílivu zahraničních pracovních sil, např. zedníků, mohou si čeští obyvatelé užít nejen nových domů, ale i dalších výrobků, kterým úspora pracovních nákladů dala vzniknout. Při existenci regulace se musí spokojit pouze s drahými domy a o ostatním zboží a službách si mohou nechat pouze zdát.
Brát do úvahy vše co je vidět spolu s tím, co není vidět, to je stále živý odkaz Frédérica Bastiata. Je pozoruhodné, že čas nic neubral síle tohoto přístupu. Obhajobu myšlenek svobodné společnosti, systému laissez faire, kterou Bastiat tak mistrně ovládal, lze tak bez problému použít proti snaze dnešních etatistů regulovat a přerozdělovat ať se již k socialismu hlásí přímo nebo jeho praktiky schovávají za nové sociálně demokratické koncepty, teorie třetích cest, boj proti globalizaci nebo budování Evropské unie. Stačí změnit příslušná jména politiků či ekonomů a podobnost naší současnosti s Francií poloviny minulého století je dokonalá. Poté si naneštěstí uvědomíme, že se za minulých 150 let příliš mnoho nezměnilo.
Redakčně upravená verze tohoto textu vyšla v časopise Euro v roce 1999.