Ludwig von Mises na „politickém trhu“
„Kdo není schopen svým spoluobčanům sloužit, ten se jim snaží vládnout.“
Ludwig von Mises
Ludwig von Mises (1881–1973) patří mezi největší světové ekonomy. V roce 1920 ve svém slavném článku „Ekonomická kalkulace v socialistickém společenství“1 teoreticky zdůvodnil, proč nutně musí dojít k rozvratu hospodářství socialistických ekonomik a proč obyvatelstvo zemí, které se vydají na cestu socialistického experimentu, skončí v chudobě. V roce 1924, když mu bylo nabídnuto místo v představenstvu jedné z největších evropských bank – banky Creditanstalt, odmítl se slovy: „Nechci, aby moje jméno bylo spjato s krachem této banky.“ Věděl totiž, díky vlastní originální teorii hospodářského cyklu, jak do- padá hospodářství, které je inflační politikou centrální banky hnáno do umělého boomu, a byl proto schopen předpovědět příchod velké hospodářské krize v době, kdy – stejně jako v 90. letech, ale i dnes – se většina ekonomů rozplývala nad stabilitou a prosperitou, kterou centrální banka zajišťuje.2 V době, kdy téměř všichni autoři odsuzují principy laissez faire klasického liberalismu a hledají přinejlepším třetí cestu mezi kapitalismem a socialismem, píše Mises monografii Liberalismus3, osamoceně hájí principy svobody a ukazuje jejich aplikaci na široké spektrum společenských aktivit – ukazuje na nenávist a nepřátelství, které pošlapání liberálních zásad vytváří mezi národy, odhaluje skrytý socialismus v dílech „liberálních“ myslitelů v čele s J. S. Millem a také ukazuje na nemožnost existence stabilní „třetí cesty“. V době, kdy autoři hlavních učebnic ekonomie koketují se socialismem a opěvují úspěchy plánování v Sovětském svazu4, píše jedno z nejucelenějších pojednání o ekonomii „v širších souvislostech“, které kdy spatřilo světlo světa – Human Action. V době, kdy metodology věd svedlo „kouzlo“ pozitivismu, rozvíjí a dále upřesňuje apriorní zakotvení ekonomické vědy.5 Mises neplul s proudem – byl ryzí vědec usilující o poznání pravdy bez ohledu na módní podobu otevřeného, či skrytého socialismu a socialistické propagandy, jež ovládala jeho dobu.
Proti veškeré této šílené agitaci existuje jen jedna dostupná zbraň: rozum. Pouhý zdravý rozum stačí k tomu, aby zabránil člověku propadnout klamným představám a prázdným frázím. (str. 154)
Touto nadčasovou tezí Mises končí knihu, již právě držíte v ruce; knihu, která navzdory své útlosti a „populárnosti“ představuje jeho další primát. Knihu Byrokracie Mises vydává v roce 1944. Tato doba se vyznačuje tím, že poté, co ekonomové ve své většině zavrhli laissez faire a vyslovili se pro aktivní politiku státu,6 začali z jakéhosi důvodu předpokládat, že vláda bude konat dobro a zjedná nápravu všech nepříznivých jevů (zabrání hospodářským krizím, odstraní nezaměstnanost…) – bude se jednat, jak říkával Keynes, o „vládu ekonomické aristokracie“. Mises ale na rozdíl od těchto lidí znal ekonomii a věděl, že ekonomie je vědou o lidském jednání. Jeho praxeologie, která v sobě zahrnovala i ekonomii, nebyla pouze o dělnících či o kapitalistech, ani výlučně o lidech v nestátním sektoru. Předmětem jejího zkoumání byli všichni lidé, tedy včetně úředníků, politiků a ministrů. Mises proto nemusel, tak jako o mnoho let později činili ti lepší z mainstreamových ekonomů, doplňovat analýzu chování lidí na trhu o speciální pohled na jednání v politice. Analýza povahy politických vztahů byla logickou součástí Misesovy praxeologie – ekonomie. Ekonomie je zde, aby nám vysvětlila, zda jisté opatření povede k bohatství, či chudobě, aby ukázala, zda předkládaná politika bude mít následky, jež se od ní čekají. Pouze dobrý úmysl (je-li vůbec dobrý) nestačí. Ekonomické zákony platí stále bez ohledu na barvitost rétoriky, která dané opatření doprovází, a předpokládat konání dobra je neuvěřitelně naivní.
Ekonomie nám umožňuje zachovat si celistvý obrázek o vzájemných společenských souvislostech. Mises dobře věděl, že samotná byrokratizace s sebou nese jisté problémy (a přesto byrokratickou správu jistých oblastí – např. policie – považoval za nutnou). Uvědomoval si však také, že jakmile se byrokratizace dále rozšiřuje, stává se sama zdrojem své další expanze. Byrokrat totiž nemá nástroj, který by mu umožnil poznat, zda svou aktivitou bohatství tvoří, nebo jím plýtvá. Argument o nemožnosti racionální ekonomické kalkulace za socialismu zde ukazuje svou platnost v oblasti analýzy byrokracie. Jak poeticky vysvětluje Mises:
Podnikateli v kapitalistické společnosti vydává výrobní faktor prostřednictvím své ceny varování: Nedotýkej se mě, jsem vyčleněn pro uspokojení jiných, naléhavějších potřeb. Ale v socialismu jsou tyto výrobní faktory němé. (str. 61)
Jelikož byrokrat své služby neprodává, a neví proto nic o tom, zda vůbec prospívá ostatním lidem (zda jim nebere víc, než dává), je připraven o měřítko své užitečnosti ve vztahu k aktivitám ostatních lidí. Ztrácí tolik důležitou vazbu na zbytek společnosti. Je sám a neví – nemůže vědět, co má dělat, aby neškodil. Nemůže pracovat tak, aby neplýtval. Chybí-li mu vazba na ostatní společenské procesy, soustřeďuje se na svůj malý výsek světa a nezajímá se o zbytek. Snaží se hledat problémy ve svém poli zájmu a těm se věnovat. Pakliže je řeší, řeší je izolovaně (a nikdy nemůže jinak). Jelikož neví a nestará se o to, jaké ztráty působí, když využívá zdroje z donucení odevzdané lidmi ve formě daní, neví nic o nákladech své činnosti. Problém v jeho očích vypadá následovně: V odvětví X je potřeba zvýšit výdaje na službu Y. Je na mně, abych to zajistil. Řešení těchto problémů úředníky je univerzální – více peněz, které z rozpočtu utratí.7 V této situaci ale úředník nemůže konat dobro, i kdyby chtěl! Jak může ekonom něco takového předpokládat! Mises, na rozdíl od zaslepených obhájců státních zásahů, předpověděl, co v této situaci nastane.
Podrobné zkoumání takové politiky z hlediska ekonomické teorie musí nutně prokázat její bezvýslednost. Z tohoto důvodu je ekonomie byrokraty tabuizována. Naproti tomu vlády požadují takové specialisty, kteří své bádání omezí na úzkou sféru, aniž by se starali o další souvislosti té které politiky. Teoretik trhu práce se zabývá pouze bezprostřední- mi výsledky politiky zaměstnanosti, teoretik v oblasti zemědělství zase jenom navýšením zemědělských cen. Oba dva sledují problematiku pouze ze zorného úhlu té zájmové skupiny, která bude z daných opatření bezprostředně těžit, a nedbají celkových společenských dopadů. Nejsou ekonomové, ale vykladači státních aktivit v rámci jednotlivého úseku státní správy.
Pod vlivem zásahů vlády do soukromého podnikání se jednotnost vládní politiky už dávno rozpadla do špatně sladěných částí. Pryč jsou dny, kdy bylo ještě možné o nějaké vládní politice hovořit. Ve většině zemí dnes každé ministerstvo sleduje jiné cíle a brání tak jiným ministerstvům v jejich snahách. Ministerstvo práce se domáhá vyšších mzdových sazeb a nižších životních nákladů. Ministerstvo zemědělství téže vlády však usiluje o vyšší ceny potravin a ministerstvo obchodu se pokouší ceny tuzemského zboží prostřednictvím cel zvednout. Některé úřady potírají monopoly, jiné úřady jsou posedlé tím, aby pomocí cel, patentů a jiných prostředků vytvořily podmínky, které jsou pro vznik monopolu potřebné Každý úřad se přitom zaštiťuje názory expertů se specializací v daných oborech. (str. 115–116)
Jak snadné je říci: Sem trh nepatří, tady je třeba uspokojovat důležité lidské potřeby. Ty zajistí stát! Trh ale není zdivočelé zvíře, které ze všeho nejraději připravuje lidi o práci a plodí chudobu. Trh je pouhým označením pro mírumilovné dobrovolné aktivity lidí, kteří vzájemně směňují plody své práce, aby si spoluprací pomohli uspokojit více svých potřeb. Tato spolupráce dává vzniknout penězům a cenám, které slaďují veškeré lidské aktivity takovým způsobem, že omezují plýtvání. Nevládne-li někde trh, pak tam nevládne dobrovolnost, ale donucení, a následkem toho neexistují ceny, a proto dochází k plýtvání a chaosu. Hospodářství se rozpadá na oblasti, kde nevládne trh – moderními příklady jsou zdravotnictví, školství, silnice atd., tedy oblasti, kam údajně trh nepatří. Misesův argument o nemožnosti kalkulace se zde vynořuje na povrch a čeká na vyřešení. Kdo chce obhajovat byrokratické řízení namísto trhu, musí se s ním vypořádat.
Všem odborníkům, ať již podnikatelům či ostatním, je zcela jasné, že jsou závislí na přáních spotřebitelů. Každodenní zkušenost je učí, že v kapitalismu je jejich hlavní úlohou sloužit zákazníkům. Takoví specialisté, kteří základní společenské otázky opomíjejí, cítí takové „nevolnictví“ jako ponižování a chtějí být osvobozeni. Vzpoury vyvolané takovýmito prostoduchými experty jsou jednou z největších sil, které pohání všeobecnou byrokratizaci kupředu. (str. 120)
V zestátněných systémech se totiž problémy budou množit. Jak jsme řekli, dobrý úmysl nestačí, je potřeba, aby se v jednotlivých odvětvích neplýtvalo a aby existovala možnost porovnání naléhavosti potřeb v jiných odvětvích. To však bez cen není možné. Proto se bude dále plýtvat a problémy se budou řešit stále většími výdaji z veřejných rozpočtů To se však postupně začne líbit podnikům, které se stanou součástí státního byrokratického systému, jelikož budou žít ze státních zakázek v prostředí, kde neexistuje trh – tedy konkurence a tlak na zvyšování kvality a snižování nákladů. Samy tyto skupiny začnou požadovat další a další regulaci.
Charakteristickým rysem nynější politiky je trend k nahrazení svobodného podnikání vládní regulací. Vlivné politické strany a zájmové skupiny v rozsáhlé míře žádají státní regulaci všech ekonomických aktivit, úplné vládní plánování a zestátnění podnikání. Jejich cílem je plná vládní kontrola vzdělávání a socializace zdravotnictví Neexistuje sféra lidské činnosti, kterou by nebyli připraveni podřídit autoritativní kontrole. V jejich očích je státní regulace všelékem na jakoukoli nemoc. (str. 36)
Tím státní, případně státem regulovaný sektor roste. Inherentní problém byrokracie začíná vytvářet podmínky k dalšímu zvýšení byrokratizace. Firmy začínají volat po státní regulaci a mnohdy také po vyšších daních, clech apod.
Daň z příjmu jim zabraňuje nahromadit více kapitálu, zatímco začátečníkovi brání nahromadit vůbec nějaký kapitál. Je tedy odsouzen k tomu, být vždy jen malým podnikatelem. Velké firmy jsou tak chráněny proti nebezpečí, které hrozí ze strany vynalézavých začátečníků. Nejsou ohrožovány konkurencí. (str. 46)
Tím se však podnikání dále dostává do područí byrokratického managementu. Finanční úřady začínají rozhodovat o tom, co jsou oprávněné náklady,8 podniky se začínají starat více o to, aby si zajistily přízeň státních úředníků, než o zákazníka, a jmenují na nejvyšší posty osoby spřízněné s lidmi u moci, kteří zase přinášejí svou špetku byrokratismu do soukromých firem.9 Čím více lidí se do těchto vztahů zapojuje, tím silněji začíná ve společnosti převažovat byrokratické myšlení, a tím více sílí moc státu. A situace se zhoršuje. Stále je tu totiž proces, pomocí něhož jsou voleni vládci – dnes je jím demokracie.
Byrokrat není jenom zaměstnancem státu. Na základě demokratické ústavy je současně voličem a jako takový součástí státu, tedy svého zaměstnavatele. Nachází se ve zvláštní situaci: je jak zaměstnavatelem, tak i zaměstnancem. A jeho finanční zájem jakožto zaměstnance převyšuje jeho zájem jakožto zaměstnavatele, neboť mnohem více peněz z veřejných zdrojů pobírá, než kolika sám na daních přispívá.
Tento zdvojený vztah se stává tím významnější, čím více lidí se na výplatní listině státu nachází. Byrokrat jako volič usiluje mnohem více o zvýšení platu než o udržení vyrovnaného státního rozpočtu. Je- ho hlavní snahou je co možná nejvíce nafouknout objemy výplat… Žádná zastupitelská demokracie ne- může obstát, jestliže velká část voličů stojí na výplat- ní listině státu. Jestliže se poslanci nepovažují více za věrné zmocněnce daňových poplatníků, nýbrž za představitele příjemců platů, mezd, subvencí, podpor v nezaměstnanosti a jiných dobrodiní z daňové- ho hrnce, pak je s demokracií amen. (str. 111–112)
V co se nám přetvořil onen zbožštělý stát, který má napravovat „selhání trhu“, „dolaďovat ekonomiku“. , jak to navrhují Misesovi kolegové – uznávaní a oslavovaní profesoři ekonomie? V co se proměnily jejich zářné zítřky, které jejich „ekonomická aristokracie“ měla zařídit? Mises svou logickou a srozumitelnou analýzou ukazuje, že se jednalo od samotného počátku o utopii, která si nezadá s utopií marxistickou. Intervencionismus a státní regulace nenastolí řád – stejně jako jej nemůže nastolit přímý socialismus. Nastolují pouze „plánovaný chaos“. Vidíme, že jsme se ocitli v systému, který sám dále degeneruje. Státní úředníci požadují další regulace, firmy při svém srůstání se státem volají po nových regulacích, voliči chtějí větší přerozdělování a usilují o zaměstnání ve státní správě, sociální dávky apod. Politici jejich požadavkům rádi vyhoví.10 Nade vším trůní „sektoroví experti“, kteří trousí rady o nutnosti „stabilizační“ politiky v zemědělství i průmyslu, o potřebě vyjmout zdravotnictví a výstavbu bytů z působnosti trhu, obhajují státní dotace při zakládání podniků a přesvědčují veřejnost o nutnosti boje monopolní centrální banky proti inflaci regulací úrokových měr a tištěním peněz. Vzdělávací systém, který vybavuje studenty poznatky o světě, v němž žijí, jim neukazuje alternativu. Je totiž také v rukou byrokratů – centrálně řízen a financován. Byrokraté dobře znají jeho význam. „Univerzity dláždily diktátorům cestu“ (str. 118), podotýká Mises.
Kruh se uzavřel. Společnost se zcela byrokratizuje. Motivace uvnitř tohoto systému jsou nastaveny tak, že obrat k lepšímu nelze očekávat. Od občanů přes firmy k demokratickému politickému systému – vše jen plodí další a další státní regulaci. Tak končí svět na doporučení profesorů ekonomie, kteří Misese označovali za doktrináře. Smutná podívaná.
MISES A TEORIE VEŘEJNé VOLBY
Ludwig von Mises tak daleko dříve než ostatní ukázal na plytkost a nebezpečí naivního technokratického pohledu ostatních ekonomů. Až několik let po jeho zásadních příspěvcích k ekonomické vědě se začala z ekonomického mainstreamu vydělovat tzv. teorie veřejné volby. Ta „překvapivě“ sdělila světu, že úředníci jsou lidé, a nikoli andělé, a při svých rozhodováních sledují vlastní zájmy. Že existují zájmové skupiny, které prosazují prostřednictvím státu své zájmy. V důsledku těchto tvrzení byla zařazena na okraj názorového spektra a označena za projev „extrémního liberalismu“. Ten, kdo četl Misesovy knihy a knihy ostatních rakouských ekonomů, se musel jen usmívat nad „objevností“ tohoto poznatku a „radikálností“ učení teorie veřejné volby. Teorie veřejné volby ale bohužel přes svůj pozitivní přínos k popularizaci poznatku, že vláda je omylná, nese velký podíl na zamlžení některých konceptů a vystavení mylných a zavádějících paralel mezi státem a trhem. Misesův jedinečný přístup k jednotlivým státním aktivitám skrze argument nemožnosti kalkulovat byl přetvořen teorií veřejné volby do argumentu „vládního selhání“. To je následně stavěno do protikladu k nesmyslnému pojmu „tržní selhání“, jejž užívá ekonomie hlavního proudu, a obě tato „selhání“ jsou poté poměřována, aby „ekonom“ mohl rozhodnout, zda v konkrétní situaci je „lepší“ trh, nebo státní regulace. Principiální rozpor mezi trhem (tj. dobrovolností) a státní regulací (tj. donucením) je navíc zamlžen novátorskou terminologií teoretiků veřejné volby, kdy hovoří o „ekonomickém trhu“ a „politickém trhu“. Násilný vznik moderního státu byl nahrazen neudržitelným a ahistorickým konceptem společenské smlouvy; samotný stát, který v důsledku svých mocenských nástrojů získává zdroje konfiskací majetku (zdaněním), označila teorie veřejné volby za firmu; snahu dostat se do privilegovaných mocenských pozic označila za produktivní aktivitu,11 jež je obyčejnou součástí (politického) trhu.
Ve světle těchto „novátorských“ myšlenek jsou ostatní analýzy zájmových skupin, hlasování, veřejných financí, které do velkých detailů teoretici veřejné volby rozpracovali, pouhými nevýznamnými technikáliemi. Důležité již bylo vyřčeno: stát je firma, politika je trh. Co si může státní úředník a jakýkoli etatista, který se snaží obhájit své místo ve státní mašinerii, více přát. „Radikální liberální ekonomové“ vše řekli za něj. Jakoukoli pravomoc, kterou se mu podaří jakýmkoli způsobem uchvátit (začne regulovat nájemné, znárodní banku, zmonopolizuje měnu, zvýší daně atd.), lze označit za „produkt trhu“, tj. to, co si lidé přáli. Vždyť přece daný znárodňovací dekret odhlasovali demokraticky poslanci v parlamentu, tj. jednalo se o výsledek vzniklý na politickém trhu, což znamená, že šlo o svobodnou vůli lidí. Jestliže je totiž všechno trh („ekonomický“ nebo „politický“), pak i jakékoli opatření je produktem trhu. Jakoukoli existující situaci je možné označit za to, co si lidé přáli!12 Jinými slovy, každý úředník je přesně na tom místě, kde si ho lidé svobodně přáli mít, každý neplatič daní je z rozhodnutí svobodných lidí ve vězení, každý cizinec, který nezískal pracovní povolení, je nezískal, neboť si to lidé přáli; každá daň, každý zákaz prodeje určitého výrobku, každé clo, povinná vojenská služba, každé vyvlastnění ve „veřejném zájmu“ stejně jako euro a Evropská unie jsou produktem svobodné vůle lidí – výsledkem hladkého fungování trhu.
Který byrokrat a politik by poté s radostí neudělil teoretikovi veřejné volby Nobelovu cenu?! Vždyť najednou zjistil, že on, odvěký odpůrce „klasického“ trhu, je rázem – v novém pojetí – jeho zastánce. Kdo by poté s maximální rozkoší neprohlásil v reakci na výtku ohledně fungování svého úřadu: „Vždyť i ti extrémní liberální ekonomové chápou, že stát je trh a lidé můj úřad a všechny regulace, které vymýšlí, prostě chtějí.“
CO S TíM?
Každý polovzdělanec může použít bič a přinutit ostatní lidi k poslušnosti. Ale sloužit veřejnosti vyžaduje inteligenci a pečlivost. Jen několika lidem se podaří vyrábět boty lépe a levněji než jejich konkurentům. Cílem neefektivního odborníka bude vždy domáhat se nadřazeného postavení byrokracie. Je mu úplně jasné, že v tržním hospodářství nemůže uspět. Pro něj je všeobjímající byrokracie útočištěm. Obdařen úřednickou mocí bude za pomoci policie prosazovat svá nařízení. (str. 122)
Diktátorský expert na výživu chce své spoluobčany krmit v souladu se svými vlastními představami o zdravé výživě. Chce s lidmi zacházet jako krmič dobytka s kravami. Nevšímá si, že jídlo není cíl, ale prostředek k dosažení jiných cílů. Sedlák nekrmí své krávy, aby byly šťastnější, ale kvůli dosažení cíle, ke kterému dobře vykrmené krávy slouží. Jsou různé metody, jak krmit dobytek. Kterou zvolí, záleží na tom, jestli chce získat co nejvíce mléka, masa nebo něčeho jiného. Každý diktátor plánuje chovat své spoluobčany, krmit je a drezírovat jako sedlák svůj dobytek. Jeho cíl není učinit národ šťastným, ale uvést lidi do takového stavu, který udělá šťastným jeho, diktátora. Chce národ ovládat, postavit jej na úroveň dobytka. (str. 121)
Odstranění všudypřítomného byrokratismu není jednoduché. Nedostaví se totiž samo. Svým vlastním fungováním si vytváří nový prostor pro své účinkování. Poukazování na nedostatky byrokratického systému a na „selhání vlády“, tak jak to činí teorie veřejné volby, není cestou. Mises vysvětluje:
To, co se nazývá nedostatky a chybami administ- rativy, jsou její nezbytné vlastnosti. Úřad není zisko- vým podnikem, nemůže používat žádných ekono- mických kalkulací. Musí řešit takové problémy, které jsou podnikovému vedení neznámé. (str. 79)
Vláda nutně selhává, tápe a plýtvá. Proto je třeba vyhnat státní úředníky z oblastí, kde nemají co dělat. K tomu je ale nutné, aby si lidé uvědomili, že je jejich byrokratičtí správcové „drezírují jako sedlák svůj dobytek“. Musí poznat, navzdory přesvědčení mnoha lidí a univerzitních profesorů, že svěření některých problémů do „péče“ státu není cestou k jejich vyřešení. Mises nám přesvědčivě ukazuje, že i kdybychom ponechali stranou skutečnost, že státní úředníci nemohou konat dobro kvůli problému kalkulace, lidé si vůbec „nepřipouští možnost, že všemohoucí stát jejich utopie by mohl usilovat o takové cíle, které oni sami odmítají“ (str. 138).
Stát, který zasahuje do takového množství lidských aktivit, jako je tomu dnes, plodí spoustu problémů, které lidé pociťují, ale jejichž příčinu nejsou schopni identifikovat.
Nezaměstnanost velké části těch, kteří chtějí pracovat, se prodlužuje rok od roku; monopoly, ekonomické krize, všeobecná omezení produktivního ekonomického úsilí, ekonomický nacionalismus a války jsou nevyhnutelnými důsledky vládních intervencí, které hlásají obhájci třetí cesty. Všechna tato zla, za která socialisté obviňují kapitalismus, jsou právě produktem této nešťastné, údajné „pokrokářské“ politiky. Katastrofy, které jsou vodou na mlýn radikálních socialistů, jsou výsledkem myšlenek lidí, kteří říkají: „Nejsem proti kapitalismu, ale.“ Tito lidé ve skutečnosti udávají krok socializaci a důkladné byrokratizaci. Jejich neznalost plodí katastrofy. (str. 149)
Objevit skutečné příčiny hospodářských problémů může objevit jen obecná ekonomická věda, jež nebude naivní, vyumělkovaná, odtržená od skutečnosti našeho světa. Tou byla a zůstává Misesova praxeologie. Proto je třeba šířit ekonomické vzdělávání. Ve věku demokracie je však k uskutečnění změny potřeba, aby si skutečné příčiny problémů a následky byrokratizace společnosti osvojily nejen elity, ale také masy. K tomu je nutné, aby teoretické poznatky mohly být ilustrovány na příkladech z každodenního života. Aby to však bylo možné, musí se lidé zbavit své představy o zbožštělém státu a myšlenky, že panovník je dobrý, jen má špatné rádce, tj. musí se setkávat s nejvyššími byrokraty při svých každodenních záležitostech. Byrokraté nesmí být příliš daleko, tj. byrokratická správa nesmí být centralizovaná. Obyčejný člověk musí mít možnost zblízka vidět a porovnávat. „Pro systém vládní regulace podnikání je přirozené, že směřuje ke konečné centralizaci“ (str. 38), varuje Mises. Čím centralizovanější vláda, tím méně lidé pochopí důsledky regulací. Vše jim bude připadat příliš složité a vzdálené. Teoretické poznatky bude složité podpořit srozumitelnými příklady. Odstranění byrokracie bude proto komplikovanější než kdy předtím.
Před ekonomy a všemi, kdo si uvědomují rizika byrokratizace, stojí dva úkoly: (1) pomocí ekonomického vzdělávání rozkrývat logiku komplexních ekonomických jevů a ukazovat lidem, jaké jsou skutečné důsledky vládních aktivit;13 a (2) stavět se všemi prostředky proti politické centralizaci (tj. dnes např. proti projektu Evropské unie), která zatemňuje skutečné dopady státních intervencí, znemožňuje srovnání a vzdaluje úředníky od míst a lidí, na něž jejich rozhodnutí dopadají.
Věřím, že Misesova Byrokracie pomůže oživit kritického ducha, který se vytrácí pod vlivem milionů korun věnovaných na státní propagandu byrokracie, jež je v poslední době rozšířena o propagandu Evropské unie. Jak nám sám Mises praví, „vytrácení kritického ducha představuje vážnou hrozbu pro zachování naší civilizace. Kdekdo pak může tahat lidi za nos.“ Kvalitní kniha, což Misesova Byrokracie dokládá, nám má oproti jiným „moderním“ knihám tolik co říci i po více než padesáti letech po svém sepsání, přestože je z oblasti dynamicky se vyvíjejících společenských věd. Mises věděl, že ekonomické zákony jsou nadčasové – neustále platné. Moderní počítače a ekonometrické modely na nich nic nezmění. Jen evropští zastánci socialismu za padesát let změnili jména a praktiky. Již se svým socialismem tolik nehonosí, ale schovávají se za jiné nálepky. Chtějí stále totéž. A stejně se bojí pravdy, jako jejich odvážnější soukmenovci, kteří se ke svému socialismu hlásili otevřeně. Mises nám ukazuje, jak je rozpoznat, a vysvětluje, k čemu jejich myšlenky vedou.
Snad nám Misesova klasika přinese do současnosti ales- poň špetku starých dobrých časů.
„Tyto staré časy ale nebyly tak dobré, jak by se moh- lo zdát našim současníkům. To, co bylo dobré, byla dů- věra v postupující pokrok zabudovaný v systému svo- bodné tržní ekonomiky. Lidé tehdy nevěřili v božskou povahu státu. V tom byla jejich sláva.“ (str. 147)
1 Mises, Ludwig: Economic Calculation In The Socialist Commonwealth, Mises Institute, 1990 [1920].
2 Tento přístup vynikne obzvláště v porovnání s životními osudy Misesova kolegy, rodáka z Třešti, a později slavného harvardského profesora Josepha A. Schumpetera.
3 Mises, Ludwig von: Liberalismus, Liberální institut, 1998.
4 Viz smutný příklad Paula Samuelsona, který v roce 1948 publikoval první vydání své základní učebnice ekonomie a později se přiznal, že byl pod velkým tlakem jak silných levicových, tak i konzervativních kruhů. „Mohl jsem dosáhnout úspěchu pouze tak, že budu eklektický a centristický,“ píše Samuelson. Co ale znamenalo být centristický v době, kdy světem zmítala vlna socialismu a etatismu? Proto padala vřelá slova o plánování a úspěších Sovětského svazu. Viz Samuelson, Paul: „Credo of a Lucky Textbook Autor“, Journal of Economic Perspectives, sv. 11, č. 2, jaro 1997, str. 159; a Skousen, Mark: „The Perseverance of Paul Samuelson’s Economics“, Journal of Economic Perspectives, sv. 11, č. 2, jaro 1997; Rothbard, Murray: „Paul Samuelson’s Economics“ v idem., The Logic of Action II, Edward Edgar, 1997.
5 Podrobné pojednání o základních pilířích Misesova učení a jeho přínosu lze najít v Hoppe, Hans-Hermann: „Ludwig von Mises a Liberalismus“, doslov ke knize Mises, Ludwig von: Liberalismus, Liberální institut, 1998.
6 Podstatu „nového“ přístupu skvěle vystihuje výroční přednáška prezidenta Americké ekonomické společnosti I. Fishera, jenž je pokládán za velikána „tržní“ ekonomie. Fis- her chválí regulaci cen, vyzývá k socializaci průmyslu, zdanění dědictví, „demokratizaci“ rozdělování bohatství. Zkrátka ekonomové se měli stát konečně „přáteli lidstva“. Viz Fisher, Irving: „Economists in Public Service: Annual Address of the President“, The American Economic Review, sv. 9, č. 1, březen 1919.
7 „…každá služba může být zlepšena pomocí zvýšení výdajů. Bez ohledu na možný skvělý stav nemocnic, podzemní dráhy či vodovodních služeb by manažer vždy dokázal tyto služ- by zdokonalit, jen kdyby měl k dispozici potřebné prostředky. V žádné oblasti lidských přání nemůže být dosaženo úplného uspokojení takovým způsobem, že by žádné další zlepšení již nebylo možné Odborníci se zabývají zvýšením uspokojení potřeb pouze v jejich konkrétním druhu činností. S hranicemi růstu jim svěřeného podniku, které jsou dány omezením uspokojení jiných druhů potřeb, si nedělají a ani nemohou dělat hlavu. Není úkolem ředitele nemocnice vzdát se zlepšení městské nemocnice v případě, že toto zlepšení by zabránilo zdokonalení systému podzemní dráhy a naopak. Právě důkladný a poctivý manažer bude usilovat o zlepšení služby svého zařízení, jak jen to bude možné.“ (str. 92–93)
8 „Je-li jednou přijat princip, že finanční úřady mají právo stanovit, zda jisté náklady, srážky či ztráty jsou oprávněné, či nikoli, omezí se tím též moc podnikatelů nakládat s ostatními nákladovými položkami. Pak se management, před tím, než se pustí do jakékoli změny, nezbytně bude muset ujistit, zda daňové úřady požadované výdaje schválí. Výběrčí daní se stanou lidmi, kteří budou mít hlavní slovo ve věcech výroby.“ (str. 100)
9 „Tito lidé se ani trochu nestarali o prosperitu firem. Byli navyklí na byrokratický management a podle toho měnili styl fungování firem. Proč se trápit uváděním lepších a levnějších produktů, můžeme-li se spolehnout na podporu ze strany vlády? Zajímali se především o státní zakázky, účinnější celní ochranu a jiné výhody ze strany státu. Za takováto privilegia platili příspěvky do rozpočtů politických stran, do fondů určených k šíření státní propagandy a dopomáhali ke jmenování lidí sdílících sympatie s vládnoucími stranami do vysokých postů.“ (str. 101–102)
10 „Žádný kandidát na post v parlamentu, zemské nebo obecní radě nemohl podstoupit riziko postavit se proti touze zaměstnanců veřejného sektoru po zvyšování platů. Nejrůznější politické strany se snažily vzájemně se předhánět ve velkorysosti.“ (str. 111)
11 „Jak trh, tak i stát představují způsoby, jejichž prostřednictvím je umožněna a organizována spolupráce. Lidé spolupracují prostřednictvím směny zboží a služeb na organizovaných trzích a tato spolupráce je pro všechny vzájemně prospěšná. Jednotlivec vstupuje do směnného vztahu a tím, že poskytuje zboží či službu, ze které má jedinec na druhé straně tohoto smluvního vztahu přímý prospěch, sleduje svůj vlastní zájem.
…Při politickém či kolektivním jednání dochází v podstatě k témuž. Dva či více jedinců zjišťují, že je pro ně vzájemně výhodné spojit své síly za jistým společným účelem. Doslova si „vyměňují“ vstupy při zajišťování společně sdíleného výstupu.“ Buchanan, James M. a Tullock, Gordon: The Calculus of Consent, University of Michigan Press, 1962, str. 19.
12 James Buchanan tak například píše, že instituce statu quo vždy zosobňují existující implicitní společenskou smlouvu, a to „…i tehdy, když původní smlouva nebyla nikdy uskutečněna, i když současní členové komunity necítí žádnou morální či etickou po- vinnost dodržovat její podmínky, které jsou určeny statem quo, a… i když taková smlouva… byla mnohokrát porušena. Status quo je výsledkem smlouvy, která existuje. Bez ohledu na její minulost s ní musí být nakládáno, jako kdyby vznikla jako výsledek smluvního vztahu.“ Buchanan, James: The Limits of Liberty: Between Anarchy and Leviathan, University of Chicago Press, 1975, str. 84–85.
13 Viz Misesův článek „Cíle ekonomického vzdělávání“, který je uveřejněn v dodatku této knihy.
LITERATURA:
Buchanan, James M. a Tullock, Gordon: The Calculus of Consent, University of Michigan Press, 1962
Buchanan, James: The Limits of Liberty: Between Anarchy and Leviathan, University of Chicago Press, 1975
Fischer, Irving: „Economists in Public Service: Annual Address of the President“, The American Economic Review, sv. 9, č. 1, březen 1919
Hoppe, Hans-Hermann: „Ludwig von Mises a Liberalismus“, doslov ke knize Mises, Ludwig von: Liberalismus, Liberální institut, 1998
Mises, Ludwig von: Liberalismus, Liberální institut, 1998 Mises, Ludwig von: Byrokracie, Liberální institut, 2002 Mises, Ludwig von: „Cíle ekonomického vzdělávání“ v idem. Byrokracie
Mises, Ludwig von: „Ekonomická svoboda a intervencionismus“ v idem. Byrokracie
Mises, Margit von: My Years with Ludwig von Mises, Libertarian Press, 1984
Mises, Ludwig: Economic Calculation In The Socialist Commonwealth, Mises Institute, 1990 [1920]
Samuelson, Paul: „Credo of a Lucky Textbook Autor“, Journal of Economic Perspectives, sv. 11, č. 2, jaro 1997
Skousen, Mark: „The Perseverance of Paul Samuelson’s Economics“, Journal of Economic Perspectives, sv. 11, č. 2, jaro 1997
Rothbard, Murray: Ludwig von Mises: Scholar, Creator, Hero, Ludwig von Mises Institute, 1988