Site Overlay

Magii při tvorbě řádu nehledejme

Konec “magického čtyřúhelníku”: o smysluplných cílech hospodářské politiky

“Kdo však… celkových souvislostí hospodářského procesu nedbá, hraje si s ohněm a může zdánlivě neškodnými opatřeními způsobit explozi, aniž by účastníci zpozorovali, kdo byl jejím strůjcem. Toto tedy patří k základům veškeré hospodářskopolitické činnosti, má-li být smysluplná. Každý zákon… by se měl včas posuzovat podle svého bezprostředního vlivu na hospodářský řád a hospodářský proces, podle tendencí ke změně hospodářského řádu, jež může nastartovat a… podle jeho dalšího působení na jiné řády. Tato zásada je fundamentálním principem hospodářské politiky.”

“Až příliš snadno věří lidé, že působí ve službách kolektivu jako vykonavatelé skutečné nutnosti a berou na sebe činy, jichž by se jako soukromé osoby zalekli. Konkrétní křivda se již jako křivda nepociťuje. Nabývá abstraktního charakteru a může vystupovat dokonce pod maskou vyšší povinnosti. Paradoxně se však mnozí lidé dívají právě na dnešní stát, čím dál více se upisující principu amorálnosti, jako na bytost, na kterou by se mohly přenášet skoro neomezené úkoly, jako by byl nezávislým a dobrotivým otcem svých občanů! A to přesto, že v jiném ohledu jeho autorita mizí, což je dalším příznakem izolovanosti dnešního myšlení.”

W. Eucken

Walter Eucken (1891-1950)  patřil mezi ekonomy, kteří prokázali, jak důležitá je znalost ekonomické teorie pro kvalitu života milionů lidí. Žil v době, pro níž byly typické snahy politických elit budovat společenské řády, jež ekonomickou teorii ignorovaly. Pokusy komunistů v Rusku, nacionálních socialistů v Německu, úsilí západoevropských keynesovských obhájců aktivního státu a zastánců inflace dávaly Euckenovi nepřeberné množství důkazů o důsledcích politik, které mohou sice načas budit dojem, že staré ekonomické problémy byly “novým přístupem” překonány, ale nemohou zabránit následnému bolestnému prozření, že “staré ekonomické problémy” jsou s námi stále. Dokud plamenné projevy o nové ekonomii, konci vykořisťování a blahodárnosti inflace nezvýší množství dostupného zboží, pak “staré ekonomii” neunikneme. Eucken jako ekonom měl možnost vidět na vlastní oči a zažít na vlastní kůži  zkázonosné důsledky “experimentů nové ekonomie”. Měl ale zároveň to štěstí, že stál u zrodu projektu obnovení společenského řádu v poválečném Německu. Walter Eucken spolu s Wilhelmem Roepkem patřili k elitní skupině národohospodářů, kteří skrze politiku Ludwiga Erharda, německého ministra hospodářství, vytvořili prostor pro prudký rozvoj německé ekonomiky – německý hospodářský zázrak. Hlásili se ke škole tzv. ordoliberalismu, jehož hlavním definičním znakem bylo myšlení v řádech, tj. snaha o tvorbu takového společenského řádu, který by byl stabilní, vnitřně nerozporný a umožňoval harmonický rozvoj ostatních dílčích řádů – ekonomického, právního atd. Proto odmítali krátkozraké dílčí politiky, ke kterým mnozí tehdejší ekonomové a zástupci vítězných mocností vybízeli, jako bylo částečné znárodňování, regulace cen a mezd, řízené devizové hospodářství, přídělové hospodářství apod. Německá poválečná obnova proběhla tak rychle a s takovým úspěchem právě proto, že na rozdíl od jiných zemí němečtí ordoliberálové tyto politiky zavrhli a vytvořili základy pro rozvoj harmonického tržního řádu. To bylo skutečnou příčinou německého hospodářského zázraku.[1], [2]

Euckenova historická zkušenost spolu s jeho teoretickým zázemím způsobují, že je jeho dílo pro nás dnes velkým zdrojem poučení. Zdá se totiž, že snahy o státní plánování a navršování regulací a licencí nebyly s rozkladem socialistického “hospodářství” opuštěny, jen se časem obalily do libozvučněji znějících frází o potřebě “parametrizace celoevropského svobodného trhu”. Zároveň také zmizela elegance myšlení v řádech, takže jsme každodenně zaplavováni “expertízami” odborníků o partikulárních záležitostech měnových kurzů, nezaměstnanosti, či struktury deficitu zahraničního obchodu, aniž by někdo ukazoval na vzájemné souvislosti těchto dílčích problémů a budoval ucelenou představu o funkčním ekonomickém a společenském řádu, a tedy o smysluplných cílech hospodářské politiky.

Cíle hospodářské politiky

Nahlédneme-li do učebnic ekonomie či hospodářské politiky státu, nalezneme, většinou v kapitole o cílech hospodářské politiky, seznam řady údajných cílů, z nichž jsou nejčastěji vybrány čtyři nejdůležitější a označeny za vrcholy tzv. magického čtyřúhelníku.

“Cílem stabilizační politiky je dostatečný stupeň zaměstnanosti a cenová stabilita. Podmínky, které mají zajistit dosažení obou cílů jsou dvě: dostatečné tempo růstu reálného produktu a z dlouhodobého hlediska vyrovnaná platební bilance. Vláda by tudíž měla plnit 4 úkoly. …Čím je plocha čtyřúhelníku větší, tím úspěšnější je hospodářská politika.”[3]

[graf – magický čtyřúhelník]

G             = průměrné roční tempo růstu reálného produktu (v %)

U             = průměrná roční míra nezaměstnanosti (v %)

P             = průměrná roční míra inflace (v %)

B             = průměrný podíl salda běžného účtu platební bilance na nominálním produktu (v %)

nebo

“…cíle [stabilizační politiky] jsou shodné s cíli magického čtyřúhelníku – zajištění vysoké zaměstnanosti, udržení stability cenové hladiny, zajištění přiměřeného ekonomického růstu a udržení vnější ekonomické rovnováhy (vyrovnanost obchodní a platební bilance)”[4]

nebo

“Rovnováha na trhu práce se vyjadřuje mírou nezaměstnanosti. …Vnější rovnováha se sleduje pomocí platební bilance. Za žádoucí stav se většinou tradičně považuje mírný přebytek. …Rovnováhy na ostatních, zejména vnitřních trzích se sledují v jejich konečném dopadu na stabilitu měny. Proto hlavním používaným ukazatelem je míra inflace. Některé hospodářsko-politické či hospodářsko-sociální situace si vyžadují sledovat rovnováhu podrobněji – např. vyrovnanost státního rozpočtu, rovnováhu finančního trhu apod. …Cíl vyjádřený jako rovnovážný růst se rozložil do souboru nižších cílů. Ekonomická teorie jej popisuje jako tzv. magický čtyřúhelník.”[5]

Z uvedených pasáží učebních textů je patrné, že již při prvním pohledu na ony “čtyři známé” cíle nalézáme rozpory a nejasnosti. Je cílem rovnováha platební a obchodní bilance, nebo pouze platební bilance? Nebo “mírný přebytek” platební bilance? Nebo jde o průměrné saldo platební bilance k produktu? Zjevně nejde o tentýž “známý cíl”. Má stát zajišťovat stabilitu (tj. neměnnost) cenové hladiny jako jeden z cílů své hospodářské politiky, nebo nějaký její “mírný, cílovaný” nárůst? A o jakou (ne)zaměstnanost má usilovat? A co znamená přiměřený či dostatečný růst? Co nám tedy radí “ekonomická teorie” ve vztahu k “magickému čtyřúhelníku”?!? Analýza Waltera Euckena nám při tomto aktuálním sporu může být skvělým pomocníkem.

Magický vrchol 1: Rovnováha vztahů se zahraničím

Ekonomie obecně studuje otázky spojené s existencí alternativního užití vzácných zdrojů v situaci, kdy lidé sledují různé cíle uspokojující jejich blahobyt. Proto věnují ekonomové tolik úsilí vysvětlení významu cenového mechanismu pro dělbu práce a akumulaci kapitálu, bez něhož není možné zajistit neplýtvání, jež je nutným předpokladem pro hospodářský (společenský) rozkvět.  Vznik státních hranic na této logice nic nemění. Pouze v situaci, kdy hranice tvoří překážky obchodu – komplikují obchod a dělbu práce, např. v podobě existence cel, dochází k narušování světového hospodářského řádu, a tedy snížení tvorby bohatství. Eucken k tomu říká:

“Cla… nezničí soutěžní řád přímo. Působí jako prodloužení vzdálenosti mezi zeměmi. Způsobují posuny v cenových relacích.”

Lidé tedy dále obchodují (nejedná-li se o prohibitivní cla), ale méně, neboť navzdory dokonalejším přepravním a jiným technologiím k sobě mají kvůli clům “daleko” – dělba práce se nemůže rozvíjet tak, jak by jinak bývala mohla. Cla jsou však jedním z nejčastějších způsobů, jakým se hospodářská politika ve vztahu k zahraničí (kvůli údajné potřebě vyrovnání toků zboží – obchodní bilance) provádí. Jak ovšem může být takovéto vytváření překážek obchodu (prosperity plynoucí z oboustranně výhodné směny) cílem hospodářské politiky? Jak může být znemožňování vyššího blahobytu cílem politiky státu?[6]

Obchodní bilance představuje jen jednu součást širšího účetního dokumentu, který na základě podvojného účetnictví zachycuje veškeré peněžní toky přes hranice (vedle plateb za zboží především  platby za   služby a toky kapitálu). Vždy na  jedné straně hranice stojí prodávající a na druhé kupující. Přistoupí ke směně, od které očekávají vylepšení své situace (a když se nemýlí, tak k tomuto zlepšení také dojde) – jeden prodává zboží, druhý investuje kapitál, třetí obdarovává své příbuzné, čtvrtý inkasuje dividendy atd. Všichni provádí obchody, které považují za nejlepší možné. Všichni jsou při uskutečňování obchodu spokojeni (všichni jsou v rovnováze). A všechny jejich transakce zachytí účetní v platební bilanci. Měl by v takovéto situaci všeobecné spokojenosti někomu někdo jeho nejlepší obchod zakázat kvůli zajištění jakési “nadlidské” (státní hospodářské) rovnováhy? K tomuto problému Eucken poznamenává:

“Dlouhodobě však, odhlédneme-li od darů, lze dovážet jen tolik, kolik se vyváží. Platební bilance je vždy vyrovnaná. Není proto třeba mít dozorčí orgány, jež by bděly nad tím, aby se nedováželo víc než se vyváží. Úkol hospodářské politiky nespočívá v tom, aby se vyrovnala platební bilance, ale v tom, aby se umožnilo vyrovnání na co nejvyšší úrovni zaopatření obyvatelstva. K tomu je třeba smysluplného výběru dovážených a vyvážených statků, což zase předpokládá dostatečnou ekonomickou kalkulaci. Tento problém nelze uspokojivě vyřešit prostřednictvím centrálních úřadů.”

Eucken má naprostou pravdu. Smysluplná hospodářská politika musí usilovat o “nejvyšší úroveň zaopatření obyvatelstva”, tj. nejvyšší množný blahobyt, tzn. o nejlepší možnou alokaci zdrojů (např. výrobu nejužitečnějších věcí v nejlépe situovaných továrnách u nejlepších dopravních cest atd.) Používat příkazy, zákazy a dotace k vyrovnávání účetního dokladu, jež se vyrovnává  automaticky, je absurdní![7]

Z výše uvedeného vyplývá, že první vrchol magického čtyřúhelníku – aktivní hospodářskou politiku směřující k nastolení rovnováhy se zahraničím – je třeba jako cíl hospodářské politiky odmítnout, neboť může vést pouze k narušení smysluplné (ekonomicky opodstatněné) struktury dovážených a vyvážených statků, a tedy k plýtvání, a tím k relativní chudobě.

Magický vrchol 2: Zajištění zaměstnanosti

Úkol státu zajistit zaměstnanost se zdá mnohým být tím nejméně sporným cílem. Vždyť čím více lidí bude pracovat, tím  lépe se “všichni budeme” mít! Je tomu ale skutečně tak? Jak je možné, že na přelomu 19. a  20. století se v nejužívanější světové učebnici ekonomie Marshallových Principles problém nezaměstnanosti nediskutuje v samostatné kapitole a slovo nezaměstnanost se objevuje jen dvakrát na jediné straně? Je snad dnes práce (například kvůli početnější populaci a moderním strojům) pro lidi méně, a právě proto se musí stát aktivně o poskytování práce starat? Tak tomu není, neboť dokud lidská přání nebudou zcela uspokojena (tj. dokud se lidstvo neocitne v ráji, kde by všeho byl dostatek), je nutné si prací věci sloužící k uspokojení těchto přání obstarat.[8] Je snad potřeba rozbíjet stroje, aby více práce “zbylo” na lidi? O existenci hnutí s tímto cílem není v historii nouze, ale snad kromě zanícených odborářů či ekologistů o podobné věci již nikdo neusiluje. Lidem je totiž jasné, že rozbitím strojů, zničením technologií, případně zlikvidováním části lidské populace[9] by existující nezaměstnanost zmizela, ale že by to blahobytu zbylé populace příliš nepomohlo. Naopak, vrhlo by to lidstvo o několik století zpět.

Tím jsme naznačili, že zaměstnanost nemůže být cílem hospodářské politiky. Nejde totiž o to pracovat, ale volit svobodně mezi volným časem a prací za určitou mzdu a při práci vyrábět smysluplné věci (tvořit hodnoty). Eucken, na rozdíl od dnešních “národohospodářů” si to velmi dobře uvědomoval:

“…hovořili jsme o tom, že hospodářský proces založený na dělbě práce potřebuje hospodářský řád, jenž obsahuje použitelný počítací stroj nebo měřítko vzácnosti, jinak není dostatečně řízen. Moderní politika plné zaměstnanosti však tenduje k vyřazení tohoto měřítka vzácnosti. Po jeho vyřazení lze poměrně bezpečně a rychle dosáhnout plné zaměstnanosti. Potom jí již nic nebrání, aby zaměstnávala dělníky i na takových místech, kde produkují méně hodnot, než sami spotřebují. Dělníci jsou zaměstnáváni například na stavbách železnic či silnic, aniž by se muselo a mohlo přesně spočítat, zda jsou tyto činnosti začleněny do celkového hospodářského procesu tak, aby byly skloubeny se všemi ostatními pracovními silami a věcnými výrobními prostředky. Dosahuje se toho mj. státním zmrazením cen a devizovou kontrolou, jakož i politikou levných peněz a úvěrové expanze. Tím se v mnoha zemích skutečně zcela nebo částečně odstranilo stávající, jistěže i nedokonalé měřítko vzácnosti, aniž by bylo nahrazeno jiným.”

Eucken zažíval na vlastní kůži plody politiky plné zaměstnanosti v Německu – před válkou, během války i po ní, a proto na základě mnohých zkušeností může psát:

“Jedním z možných příkladů… je Německo roku 1946. I když byli všichni lidé zaměstnáni od rána do večera, nedařilo se je v důsledku špatně uspořádané anebo nedostatečně rozvinuté dělby práce dostatečně zaopatřovat. Tím, že domácnosti a vedoucí podniků bojovali o svou existenci, museli jednat tak, že jejich jednání nezapadalo smysluplně do celkového procesu. Někdo pracoval na zahradě místo v továrně, aby si místo málo užitečných peněz opatřil potraviny; jiný vyměňoval přídělové kuřivo za potraviny místo toho, aby pracoval v továrně. Někteří podnikali daleké cesty, aby přivezli pár kilo brambor. Všichni byli zaměstnáni. Všichni také jednali z individuálního hlediska ekonomicky správně. Avšak jejich produktivní výkon byl v rámci nedostatečně řízeného celkového procesu velmi malý. Přesně totéž platilo pro podniky, které nebyly navzájem smysluplně propojeny ani cenami ani centrálními úřady. Tento příklad ukazuje, že plná zaměstnanost může být spjata s hospodářskou nouzí a že plná zaměstnanost v žádném případě nesmí být sama o sobě cílem hospodářské politiky. Politici plné zaměstnanosti nepřemýšlí systémově. Jednostranně vyzdvihují dílčí problém. Hospodářská politika je tak odváděna od svého po věcné stránce nutného cíle, to jest dostatečného zásobování spotřebními statky.”

Obdobně při analýzë politiky plné zaměstnanosti ve vztahu ke struktuře investic zaznamenánihodným způsobem píše:

“Tak například je třeba řídit investice tak, aby se plány investic všeho druhu zvolily ve správných vzájemných relacích, a to ve výrobě oceli, vlněného zboží, umělého hedvábí, automobilů a lodí a v tisících jiných výrobních odvětví, a to pro určitá místa a určité podniky. Politici plné zaměstnanosti vidí jednostranně a často výlučně celkovou výši investic a jejich politika je zaměřena na její udržení či zvýšení. Přehlíží se eminentní obtíž, spočívající v tom, aby se investice rozdělovaly ve správných proporcích na jednotlivá užití. Problém se přehlíží nebo bagatelizuje (a při vyřazeném měřítku vzácnosti by ani nebylo možné jej vyřešit). Investuje se podle libovůle do stavby silnic, do dolů anebo do jiné oblasti na základě hrubých hodnocení a pak nastane překvapení, když se najednou projeví disproporce, chybí důležité výrobní prostředky, když vázne mezinárodní obchod a když se sníží zásobování spotřebními statky. Nedosáhlo se “jistoty”, spíše opaku. Cílem musí být přiměřené řízení celkového procesu a v důsledku toho “plná zaměstnanost”; nikoliv však plná zaměstnanost při ignorování problému řízení a řádu.”

Eucken je zde brilantní. Plně v souladu se základy ekonomické teorie tvrdí, že jde o koordinaci celkového ekonomického procesu, který zajistí nejlepší možné využití vzácných zdrojů, a tedy i odstranění přebytku na trhu práce, tj. zajistí “plnou zaměstnanost”, která je produktem fungování trhu, a nikoli cílem hospodářské politiky státu, stejně jako je odstranění přebytků a nedostatků na ostatních trzích výsledkem působení tržní ceny na účastníky trhu, a nikoli cílem aktivní hospodářské politiky. Proto i druhý vrchol magického čtyřúhelníku při subtilnějším rozboru neobstojí. Cíl hospodářské politiky podporovat zaměstnanost je tudíž nutné odmítnout.

Magický vrchol 3: Zajištění stabilní cenové hladiny

Cíl stability měny velmi těsně souvisí s “cílem” zajištění plné zaměstnanosti. Údajný rozpor těchto dvou cílů byl autory hospodářské politiky často analyzován v rámci konceptu tzv. Phillipsovy křivky. Postupem času ale autoři přišli na to (obzvláště v souvislosti s inflační recesí 70. let), že řešení problémů nezaměstnanosti pomocí inflace není možné. “Žádná volba mezi inflací a nezaměstnaností neexistuje”[10], tvrdí dnes dokonce i centrální bankéři. Walter Eucken si byl ale skutečnosti, že vyvoláním inflace řešení palčivých společenských problémů nemůže být vyřešeno, vědom o půl století dříve, v době, kdy např. budoucí nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Samuelson prorokoval, že je “nová doba” a že “abychom dosáhli jistě nedokonalého cíle zajistit dostatečně vysoký výstup, který nebude spojen s vyšší než tříprocentní nezaměstnaností, cenový index bude muset růst asi o 4 až 5 procent ročně. Tento nárůst cen [tj. takováto inflace] se zdá být nutným nákladem vysoké zaměstnanosti a výroby v budoucích letech.”[11]

K tomu Eucken říká:

“…peníze [se snehodnocují] zvyšováním objemu úvěrů. Vznikají otevřené anebo skryté inflace, a tím se znehodnocují úspory uložené v penězích. Jedna nejistota, nezaměstnanost, byla odstraněna a jiná nejistota, zaopatření pro případ pracovní neschopnosti, stáří atd., byla toutéž politikou vyvolána. Jakmile nefunguje mechanismus řízení moderního hospodářství, zostří se sociální otázka.”

Eucken na rozdíl od současných strůjců měnové politiky chápal, že tištění papírových peněz, tj. důvod existence centrálních bank, je proces, který nikdy nemůže přispět k tvorbě bohatství, ale jen narušuje stávající koordinaci tržních aktivit a způsobuje přerozdělování a plýtvání. Aktivní monetární politika vnáší chaos do tržních vztahů, neboť narušuje funkci cen – nástroje ekonomické kalkulace. Je totiž jedno, jaký dopad tato aktivní politika má na “cenovou  hladinu”, protože uměle mění relativní ceny při jakémkoli pohybu cen. Důsledky popisuje takto:

“Nejhorší však je, že politika plné zaměstnanosti ničí svojí úvěrovou expanzí řídící mechanismus cen, které buďto zmrazí anebo jim dovolí stoupat; ty však tak či onak ztrácí svou schopnost určovat správné proporce výrobních prostředků. Zásobování spotřebními statky vázne.”

Z toho důvodu Eucken volá po odstranění státní regulace v měnové oblasti, která brání rozvoji celosvětové dělby práce: Je třeba,

“aby byl vytvořen mezinárodní peněžní systém, jenž umožní soutěž mezi ekonomikami, založený na přísných pravidlech, který by fungoval pokud možno automaticky.”

Tomu se ale státy brání, neboť jim tento systém neumožňuje produkovat inflaci (tisknout papírové peníze), která má povahu dodatečného zdanění. A tak,

“centrálně administrativní ekonomika nikdy nezavede automaticky fungující peněžní řád. Vždy bude vědomě podřizovat vnitřní peněžní politiku všeobecnému hospodářskému plánu. Ve svých vnějších vztazích bude vždy kontrolovat dovoz a vývoz, tj. bude obhospodařovat devizy. Naproti tomu je soutěžnímu řádu vlastní peněžní řád, který se zakládá jako sám soutěžní řád na přísných pravidlech, funguje automaticky a umožňuje volné hospodaření s devizami.”

A tento poznatek neplatí pouze pro centrálně administrativní ekonomiku “klasického” typu, ale pro všechny ekonomiky, které “centrální plánování” uskutečňují jemnějšími formami pomocí licencí, regulací, státního zadlužování apod. Právě tyto státy, a nikoli státy socialistické a centrálně plánované, byly těmi, co automaticky fungující peněžní systém zničily, znárodnily a umožnily vznik politiky inflace, jejíž trpké plody sklízíme dosud.[12] Eucken si byl dobře vědom skutečnosti, že

“automaticky fungující peněžní řád existoval v podobě zlatého standardu. Je charakteristické, že fungoval poněkud uspokojivě jen tak dlouho, dokud za prvé byla dodržována jeho pravidla, tj. dokud vedoucí cedulových bank dodržovali příkazy, jež jim uděloval mechanismus zlatého standardu v podobě přílivů a odlivů zlata a dokud za druhé ve zúčastněných ekonomikách převládal soutěžní systém. Jakmile však přešly země ke sledování autonomní peněžní politiky nezávislé na přílivu a odlivu zlata a navíc znemožnily dovozními kvótami a jinými protekcionistickými opatřeními vystřídání mezinárodních toků zlata příslušnými mezinárodními toky statků, zlatá měna se zhroutila.”

Jediným smysluplným cílem hospodářské politiky ve vztahu k udržení nízké inflace je tedy zjevně ukončení, tj. neexistence stávající aktivní hospodářské politiky v oblasti peněz. Bez aktivní státní monetární politiky totiž inflace (existence dodatečné emise papírových peněz) nemůže existovat. Jakákoli peněžní inflace (bez ohledu na chování “cenové hladiny”) totiž vede k plýtvání a relativní chudobě. Z těchto důvodů je nutné zamítnout i třetí údajný cíl hospodářské politiky – třetí vrchol magického čtyřúhelníku.

Magický vrchol 4: Zajištění hospodářského růstu

Jsou-li vyvráceny předešlé “cíle” hospodářské politiky, stihne stejný osud i cíl považovaný za nejnezpochybnitelnější – zajištění hospodářského růstu, který mnozí chápou jako zvyšování prosperity? Kdo by se mohl odvážit postavit proti? Z dnešních “politických” ekonomů asi téměř nikdo, ale Eucken nám opět může jít příkladem. Chápal totiž dobře, že člověk má i jiné cíle než produkci finálních statků. Tudíž musí platit, že ani zintenzivňování této činnosti nemůže být cílem hospodářské politiky. Záleží totiž na tom, zda o tento druh aktivity usilují lidé samotní. Součástí jejich života je také svoboda volit jinou činnost než práci – např. volný čas. A proto hospodářská politika nemůže ospravedlnitelně zasahovat do této dobrovolné (tj. tržní) alokace zdrojů. Eucken se ve své knize ptá a vzápětí odpovídá:

“Je svoboda vůbec slučitelná s řádem? Svoboda a řád nejsou protiklady. Podmiňují se navzájem. Vnést řád  znamená jej vnášet svobodně. Vneseme-li do procesu řád, pak to znamená, že utváříme faktory, jež jej určují, takovým způsobem, že se potom řád uskuteční automaticky v žádaném směru. Vnést řád lze jen tehdy, na rozdíl od “úpravy”, chovají-li se lidé disciplinovaně… Takové chování je však možné jen tam, kde se, vycházeje z ducha správně chápané svobody, přitaká nutnostem chtěného řádu. Jen tak se může uskutečnit koordinace všech ekonomicky jednajících, která je podstatou soutěžního řádu.”

Růst ekonomiky je tedy stejně pochybný cíl hospodářské politiky jako předešlé “cíle”. Je totiž stejně jako neexistence přebytku a nedostatku, tj. také jako neexistence nezaměstnanosti a vyrovnaná platební bilance, výsledkem fungování trhu. Usiluje-li ekonom pomocí hospodářské politiky maximalizovat hospodářský růst, zpronevěřuje se jednomu z pilířů ekonomické vědy – její hodnotové neutralitě. Staví se do role centrálního plánovače, který nerespektuje dobrovolnou lidskou volbu mezi prací a volným časem, a vnucuje lidem svou hodnotu – více práce a méně volného času.[13]

Po bližším prozkoumání problematiky hospodářského růstu jsme dospěli k závěru, že také poslední z vrcholů magického čtyřúhelníku neobstojí jako ospravedlnitelný a ekonomicky podložený cíl hospodářské politiky.

Skutečné cíle hospodářské politiky

Není-li ani jeden z běžně uznávaných cílů hospodářské politiky smysluplný, nemá ani smysl hovořit o hledání optimálního mixu hospodářské politiky a výběru optimální kombinace vzájemně rozporných cílů, jak to činí většina učebnic. Principiálním problémem totiž není existence rozpornosti cílů, ale ekonomická neopodstatněnost jednotlivých hospodářských politik, jejichž dílčí cíle vůbec žádnými cíli být nemohou.[14] Jaké cíle má pak ale hospodářská politika sledovat? Ani v tomto případě nemusíme být originálními mysliteli, neboť Walter Eucken nám jasně ukazuje cestu k nalezení skutečně smysluplné hospodářské politiky.

Myšlení v řádech

                “Hospodářskopolitická praxe mnoha zemí je dnes ovládána pokusy o izolovaná řešení hospodářskopolitických otázek. Zde, v izolovaném myšlení, vězí snad největší síla zatemňující problém hospodářskopolitického řádu.”

Společnost, ve které žijeme, je komplikovaným, vzájemně provázaným mechanismem. To platí tím více, čím intenzivněji probíhá dělba práce (a čím větší prosperitě se tedy můžeme těšit). Je proto úkolem národohospodářů ukazovat na vzájemnou provázanost trhů, která lidem, jež se pohybují v malých výsecích trhu, chybí, a může je proto vést k mylným závěrům o dopadech nejrůznějších omezení obchodu, snižování výše úroků, dopadech inflace nebo podpory zaměstnanosti či vývozu. Eucken k tomu poznamenává:

“…”interdependence řádů” je podstatnou skutečností života, a obzvláště života moderního. Její poznání je předpokladem pro chápání všech problémů jak hospodářské politiky, tak i současné právní a státní politiky. Je málo platné hovořit neurčitě o tom, že politika určuje ekonomiku, načež někdo opáčí, že ekonomika určuje politiku. Je třeba exaktně poznávat formy řádů a jejich vzájemné vztahy. A přitom narazí myšlení a činy opakovaně na problém hospodářského řádu.

Dva charakteristické znaky tento problém obzvláště poznamenávají. Jednak je nevyhnutelný. Ať již přemýšlíme o některé otázce sociální spravedlnosti, svobody, o míru mezi národy anebo o jiné, zdánlivě banální otázce hospodářské politiky, maloobchodu anebo měny, vždy se dostaneme k němu. Tento problém je jako křižovatka v krajině, na kterou narazíme, ať přijdeme odkudkoliv. Vycházeli jsme z různých skutečností života. Naše cesta vedla vždy k tomuto problému, který je, jak se ukazuje, hlavní otázkou naší doby. Tím nemá být řečeno, že lze zvládnout veškeré otázky lidských řádů a lidí vůbec jen politikou hospodářského řádu. Platí však věta, že žádné duchovně-náboženské anebo politické hnutí tyto otázky nevyřeší, nepodaří-li se řídit každodenní hospodářský proces v adekvátním hospodářském řádu. Musíme si zvyknout na to, že vznešené otázky duchovní a duševní existence člověka jsou nerozlučně spjaty s velmi střízlivými otázkami mechanismu hospodářského řízení. Snílkové nemohou tyto otázky posoudit; neodůvodněné fantazírování se přes tuto obtížnou a mnohostrannou záležitost hravě přenese.

Za druhé je tento problém krajně obtížný. S průmyslovou revolucí jsme postaveni, pokud jde o řád, před úkoly, které se téměř vysmívají snahám o jejich zvládnutí. Viděli jsme, že mnoho možností řešení je danému problému neadekvátní. Chraňme se před vírou, že bychom mohli v praxi zvládnout problémy hospodářského řádu na základě emocí a nálad. Tato otázka je, jak jsme viděli, nejdříve a v první řadě věcným hospodářským problémem, jenž vyžaduje exaktní myšlení a velké úsilí. Ovšem ukázalo se, že řešení tohoto hospodářskopolitického problému nepůsobí jen na hospodářskou oblast, ale spoluurčuje veškerý lidský život. Proto je specifickou hospodářskopolitickou otázkou a zároveň univerzálně-historickým úkolem. Kdo se ho ujme, měl by například vědět mnoho o obtížné vestavbě uspokojivého “měřítka vzácnosti” do moderního hospodářského řádu a měl by vůbec znát věcnou logiku hospodářství.

Industrializace a technizace před nás staví úkoly takových rozměrů, že někteří lidé od nich chtějí utéci zpět do staroselské pospolitosti, do prostoty venkovského přirozeného života. Romantikové se touží vrátit do dob středověku nebo ještě dále do dob starého Řecka, kdy Hesiodos psal své dílo “Práce a dni”. Avšak fakta industrializace a světové dělby práce nelze vrátit zpět již proto, že by bez nich mohla žít jen malá část ze 2,3 miliard lidí, jež dnes zalidňují svět, a že větší část by musela zahynout. Problému hospodářského řádu již nemůžeme uniknout.”

Boj proti ideologiím

Obhajoba nutnosti myšlení v řádech je pro národohospodáře obtížná, neboť nedostatek chápání vzájemného provázání trhů je pro některé skupiny lidí přesně tím, co chtějí. Mezi tyto skupiny patří především politici, kteří si s oblibou kupují v dnešních demokraciích hlasy jistých skupin lidí poskytováním privilegií, podpor a dotací, a pak právě tyto privilegované skupiny, které z úzkého provázání se státem velmi získávají. Zde je třeba hledat zdroje propagandy, jež má za cíl zamlžit skutečnost, že existují skupiny lidí (privilegovaní), které žijí na úkor skupin jiných (neprivilegovaní). Eucken tvrdí:

“Úkol vidět, které problémy hospodářského řízení má řešit hospodářský řád, jak ovlivňují jednotlivá hospodářská opatření celkový řád a jak na nich závisí interdependence řádů a navíc jak ji poznat. To překračuje obzor většiny lidí. Ostatně myšlení masy je ovlivňováno propagandou politických a hospodářských stran. Mocenské skupiny a ideologie mocenských skupin narážejí veřejně na sebe a propagandistická hesla lidem plní hlavy. Velmi mnoho lidí se dostává do vleku masy; masa však myslí v kolektivních pojmech a je bez iniciativy; miluje mythos, nikoliv ratio. Myšlení v řádech je jí naprosto vzdálené. S hospodářským řádem se stalo totéž jako s technikou. Zatímco před industrializací rozumělo po technické stránce mnoho lidí nástrojům, které používali, dnes tomu tak většinou není. Vozu, který se dříve používal, se dalo poměrně snadno technicky porozumět. U dnešní lokomotivy, metra, automobilu tomu již tak není. Většina lidí je používá, aniž by znala byť i jen v hrubých rysech jejich konstrukci a jejich technické problémy. Podobně mohl dříve porozumět jednotlivec hospodářskému řádu: například sedlák, jenž sám vyráběl většinu spotřebních statků anebo řemeslník, který zásoboval malý okruh zákazníků. Dnes, na rozdíl od časů industrializace, se hospodářský řád se svými vzájemnými souvislostmi a komplikovaným mechanismem řízení vymyká všednímu myšlení. Sotvakdo například zná fungování moderního bankovního aparátu, který představuje podstatnou část moderního hospodářského řádu a s nímž je spjat hospodářský osud většiny lidí. Hospodářský řád zůstává pro člověka v podstatných rysech velkou neznámou, jakkoliv je pro jeho existenci rozhodující.”

Nesmíme zapomínat, že varování Waltera Euckena před nebezpečím ideologií šířených mocenskými kruhy, nevychází pouze z jakési abstraktní obavy před možným zneužitím moci, ale z krutých životních zkušeností z předválečného Německa, Ruska 20. let a poválečné vlny socialistické propagandy v celé Evropě. Údajná nutnost nového hospodářského řádu, zestátňování bankovnictví a průmyslu nejen ve střední a východní Evropě, ale i v Evropě západní a vytváření prostoru pro uplatnění kolektivního vlastnictví, jež zajistí prosperitu: to byl duch doby – socialistická indoktrinace, naivní ideologie, a především tuhý boj o ovládnutí státního aparátu. V této souvislosti Eucken varuje:

“Připomeňme si například jen boj proti “kulakům” v Rusku. Avšak nejen tu, ale i jinde, dokonce při zestátňování jednotlivých průmyslových odvětví ve 20. století, platí, že kolektivní vlastnictví má v boji o moc dvojí funkci. Dobytí mocenských pozic bojující vůdčí vrstvou a později zajištění této mocenské pozice. Z tohoto hlediska je tendence ke kolektivnímu vlastnictví srozumitelná. Kolektivní vlastnictví výrobního aparátu je nástrojem vládnutí. Teze, že kolektivní vlastnictví přinese řešení sociální otázky, je účinnou ideologií v mocenském boji; patří k technice ovládání mas, k dobytí a zajištění moci.”

Boj proti ovládnutí státu zájmovými skupinami

Poté, co se pomocí ideologie podaří překonat existují překážky a jisté skupiny se mohou dostat ke zvláštním privilegiím skrze státní aparát, nelze již jakoukoli snahu státu pěstovat a ochraňovat myšlení a konání v řádech očekávat. Stát se, tak jak nás to v posledních letech učí teoretikové veřejné volby, dostává kvůli rozptýleným nákladům a koncentrovaným výnosům pod kontrolu zájmových skupin. Přerozdělování k privilegovaným skupinám začíná být maskováno pomocí inflace pseudoprávních legislativních norem, jejichž tvorbou se státní aparát zabývá s podobnou chutí, s jakou přistupuje k inflaci státně-monopolních papírových peněz. Prostor pro svobodné jednání je omezován a možnost obrany je kvůli aureole státu jako ochránce práv velmi obtížná. Walter Eucken opět prokázal velkou prozíravost, když spatřoval stejný nešvar regulace a prorůstání velkého podnikání se státem nejen v socialistických zemích. Stejné výhrady lze však vznést proti organizaci průmyslu a zemědělství ve fašistické Itálii, kterou se později nechal inspirovat F. D. Roosevelt při svém Dew Dealu, a podobné znaky najdeme i dnes při tvorbě společných evropských politik.

Postoj Waltera Euckena je zřejmý:

“Zvláštním dvojakým příznakem přetvoření státu ve 20. století je rozšíření jeho moci mnohonásobnými zásahy do každodenního hospodářského procesu, přičemž se přece dostává víc a víc do rukou  hospodářských mocenských skupin, které určují nejen jeho projevy vůle, ale odnímají mu důležité oblasti jeho dřívější činnosti. Existence většiny lidí je v rukou tohoto nestabilního útvaru, jenž je vydán napospas nejrůznějším zájmovým vlivům. Tento stav je o to vážnější, že moderní lidé ve velké míře akceptují učení, že stát není vázán žádnými morálními zákony. “Čím více narůstají prostředky a dosah státu, tím nebezpečnější se stalo učení, že se stát musí vymanit z morálky. Tím, že se stát osmělil a chce být mírou všech věcí a zároveň hlásá svůj vlastní amorální charakter, je méně než kdy předtím povolán k mravnímu vedení národa. Stát, jenž si pro sebe nárokuje nadřazenost nad etickými vazbami, prohlašuje svůj akční rádius za azyl špatnosti a přitahuje jako gravitační centrum věčně stejnou zlomyslnost lidí.” ”

Dále Eucken poznamenává:

                “Svoboda člověka je nejnověji ohrožena ještě jinak, a sice tehdy, když se spojí hospodářská koncentrace             se změnou charakteru státu. Tím je svoboda ohrožena na nejvyšší míru. Hospodářská moc je dnes v          mnoha zemích spjata s mocí veřejnou. Jednotlivé úřady registrují, zkoumají a reglementují den každého        jednotlivce. Kde má pracovat a na čem, kde smí bydlet, zda a kolik spotřebního zboží se mu přidělí – o                tom všem rozhoduje stát, který ovládá částečně či plně veškerý hospodářský aparát se všemi pracovními          místy. Jak tu může existovat nějaká sféra svobody?”

“Dříve soukromé mocenské útvary, syndikáty a koncerny převzaly nyní úkol vypracovat globální výrobní příkazy centrálních plánovacích úřadů pro jednotlivé podniky, předávat je a dohlížet nad jejich plněním. Naopak však měly tyto mocenské útvary i nadále velký vliv v tom, že působily na centrální plánovací úřady, jejichž vedoucí jim byl často i osobně blízký. Tak se během války vyvinul v Německu zvláštní hospodářský řád: oficiálně řídily hospodářský proces centrální plánovací úřady, avšak rozhodnutí těchto plánovacích úřadů byla často silně ovlivněna soukromými mocenskými útvary, například koncerny, živnostenskými organizacemi, zemědělstvím atd., třeba při přídělech surovin. Zvláštním způsobem tak došlo ke srůstání soukromé moci s centrálně administrativní ekonomikou.

Problém hospodářské moci tímto způsobem vyřešen nebyl, ale stal se ještě vážnějším. Malé a střední podniky byly zatlačovány a ještě uvidíme, že sociální otázka nebyla centrálním řízením hospodářského procesu řešena, ale že se ještě přiostřila. Zde se již ukazovala platnost hospodářskopolitického principu, jehož význam ani nemůžeme dostatečně docenit: problém hospodářské moci nelze nikdy vyřešit další koncentrací moci.”

“Mnohé novější hospodářskopolitické snahy nedbají této skutečnosti, což vede, jak jsme viděli, k nerovnováze, k poruchám v řízení hospodářského procesu, navíc však také k oslabení státu. Jakmile dostanou takové mocenské útvary státní privilegia, projeví se circulus vitiosus. Podobně jako v době středověkého lenního systému se použijí propůjčená výsostná práva a privilegia k tomu, aby se vybojovala další práva a privilegia.”

Jak ale zabránit vzniku mocenských skupin, které začínají postupně splývat se státem? Zde leží ohromný úkol pro národohospodáře – vysvětlovat, proč je důležitá konkurence a proč nevytvářet monopoly, resp. proč a jak zbavit existující mocenské skupiny jejich moci.

Boj proti privilegiím jako cestě k monopolu

Nejde ovšem pouze o boj proti existujícím mocenským skupinám. V dynamické společnosti i mocenské skupiny vznikají a zanikají, a proto by se

                “…hospodářská politika… měla v první řadě obracet nikoliv proti nešvarům existujících mocenských       útvarů, ale proti vzniku mocenských útvarů vůbec. Jinak nemá šanci zvládnout tento problém. To je věc zásadního významu, který zase nebyl rozpoznán.”

Principiálním způsobem boje proti vzniku monopolů, které by začaly prorůstat se státem (svým zřizovatelem a regulátorem)[15], je neudělovat žádná speciální privilegia, neomezovat vstup do odvětví, nezavádět zvláštní zacházení. Jak správně uvádí Eucken, takovýmto krokem nedochází pouze k jednorázovému poškození trhu (spotřebitelů i části výrobců), ale vzniká tendence k odstranění  soutěžního řádu:

                “Vezměme ochranné clo. Viděli jsme již, že v hospodářském řádu s převažující konkurencí vede nejčastěji k posunu v zásobování statky. Navíc může nastartovat tendenci k tvorbě monopolů u chráněného průmyslu a tím zahájit přeměnu hospodářského řádu. Ochranné clo pak působí bezprostředně i zprostředkovaně ve směru transformace hospodářského řádu.

                Jiný příklad. Politika nízkých úroků, jak se provozovala například v Americe v pátém desetiletí našeho století, umožnila nejen zvýšení cen, ale nastartovala také tendenci k cenovým kontrolám a k centrálně administrativnímu hospodářskému řízení. Důležité jsou vždy oba momenty, tj. bezprostřední účinek a nastartovaná tendence. Bezprostřední účinek je nevyhnutelný, nutný. Zavede-li se clo na železo, má to určitý vliv na výši cen železa a všech ostatních cen. Ten je různý podle realizovaných tržních forem a peněžních systémů, je však vždy nevyhnutelný. Druhým účinkem je “tendence”, totiž tendence k tvorbě monopolů v železářském průmyslu.

                A tím se nastartuje účinek třetí, tj. účinek na ostatní řády. Tvorba monopolů, tedy změna hospodářského řádu, může zapříčinit i posuny státního a právního řádu, protože monopoly mohou získat vliv na zákonodárství a jimi vytvořené právo všeobecných obchodních podmínek odsune v této oblasti stranou státními zákony stanovené právo. Anebo politika nízkých úroků, která působí na hospodářský proces nejen bezprostředně a nevyhnutelně a nejenže nastartuje tendenci k cenovým kontrolám a centrálnímu řízení hospodářského procesu, ale centrálním řízením hospodářství se přímo vyprovokuje změna státního a právního řádu. Tuto interdependenci řádů přesně známe. Nyní nastanou v jiných řádech posuny, které politikou nízkých úroků nikdo nechtěl vyvolat.”

Walter Eucken také velmi správně identifikoval další velké zdroje monopolu, o nichž se dnes vůbec nemluví – vedle obchodní politiky jsou to daně a především patentové právo:

                “Jinak, než se očekávalo, vyvolalo patentové právo přes jistá zákonná bezpečnostní opatření silné tendence k vytváření monopolů a koncentraci v průmyslu. Vyplynulo z toho, že patent zakládá výlučné právo předmět vyrobit, dát jej do oběhu, užívat a prodávat.”

A uzavírá:

                “Tvorba monopolů tedy může být vyprovokována samotným státem, třeba jeho patentovou a obchodní politikou, jeho daňovou politikou atd. To se často stávalo v novějších hospodářských a státních dějinách.”

V rámci dnešní hospodářské politiky se význam patentů pro vytváření monopolu bagatelizuje, a naopak převládá všeobecné – ovšem mylné – přesvědčení o jejich prospěšnosti (a to nejen patentů, ale obecně intelektuálního vlastnictví) pro hospodářský rozvoj.[16] A můžeme jmenovat s Euckenem příklady další a další, které postupně podkopávají fungování tržního řádu (a opět bychom neměli přehlížet paralely s dnešní snahou evropských regulátorů[17] o to, před čím Eucken před řadou let varoval):

                “Propůjčí-li se některému podniku výlučné privilegium vykonávat určitou výdělečnou činnost, jako například poště k doručování dopisů anebo centrální bance k emisi bankovek, vytvoří se blokádou ihned monopol. Blokáda zde způsobí okamžitě odstranění všech nemonopolních tržních forem. Často se ale zablokuje nabídka nikoliv jednotlivého podnikatele, ale většího počtu nabízejících, tak například vyloučením z maloobchodu anebo investičními zákazy pro celá průmyslová odvětví anebo omezením pěstování cukrové řepy a jiných zemědělských produktů. Je snad v těchto případech zablokování přístupu na trhy slučitelné se soutěžním řádem? Nemůže v rámci uzavřených trhů vzniknout konkurence, jak tomu fakticky bylo v třicátých letech tohoto století v Německu?”

Shrňme tedy hlavní úlohy hospodářské politiky: myšlení v řádech, boj proti ideologiím, boj proti ovládnutí státu zájmovými skupinami a boj proti privilegiím jako cestě k monopolu. Tyto úlohy jsou vzájemně nerozporné a mohou být tedy nerozpornými hospodářsko-politickými cíli.

Závěr: Konkurence a svoboda

                “Konkurence není zastaralá, zastaralá je víra, že je zastaralá.”

Od otázek ekonomického řádu se dostáváme k dopadu rozvratu tohoto řádu na ostatní společenské řády a v konečném důsledku dopadu na svobodu člověka – osud svobodné civilizace. Jak jsme ukázali výše, stát se z domnělého strážce práv a svobody podnikání přeměnil v nástroj uplatňování politické moci zvláštních mocenských skupin. Moderní stát a soukromé a poloveřejné mocenské skupiny, jak ovšem Eucken připomíná,

                “…uplatnily neobyčejně velké instrumentarium, aby zablokovaly nabídku a poptávku. Zákazy dovozu a prohibitivní cla anebo monopoly zahraničního obchodu oddělují nabízející země od zahraničních konkurentů, uskutečňují tedy lokální blokádu nabídky. Zákazy investic, omezení osevních ploch, stavební zákazy apod. působí obdobně. Zákazy přistěhování a stěhování, omezení svobodné volby povolání, licenční systémy v obchodě, řemesle a v průmyslu a zřízení numeru clausu sem patří, podobně jako zákaz provozovat současně různé živnosti.”

Tak se postupně začíná vytrácet svoboda, jež je nutnou podmínkou udržení konkurenčního řádu, který je zase jediným způsobem organizace společnosti, jenž může zajistit prosperitu. Zde se před námi otevírá mnohem širší problém. A právě zde sklízíme výsledky předešlých selhání nejen národohospodářů, ale i ostatních intelektuálů, kteří opustili myšlenkové tradice stavící na rozumu a uchýlili se k mravnímu relativismu, positivismu a podobným obskurním doktrínám. Národohospodáři se tak stali posluhovači mocenských skupin a ochránci vládnoucích tříd,[18] a intelektuálové a filosofové se zřekli obhajoby svobody[19] a otevřeli politikům cestu k provádění jejich společenských experimentů. Neexistuje-li pravda, je-li vše relativní, testovatelné a v principu možné, pak “pojďme zkusit vyvlastňování, vraždění, zdaňování, regulace, pracovní povinnost atd.”, řekli si ekonomové spolu s mocichtivými politiky. A tak se také stalo – 20. století je smutnou přehlídkou vítězství moci nad rozumem. Walter Eucken spatřuje příčiny v následujícím:

                “Za toto ohrožení svobody je zodpovědný nejen státně-hospodářský vývoj. Mohutná duchovní hnutí působila stejně. Především je to moderní nihilismus. Právem lze položit otázku, nač je svoboda, popírá-li člověk vlastní substanci?”

                “Politický, hospodářský a duchovní vývoj se společně přičinily o výsledek, jehož závažnost nelze ani v nejmenším podceňovat. Lidé ztratili cit pro to, co je vlastně svoboda. Nedokáží ocenit její hodnotu, tak jako člověk absolutně nedokáže ocenit hodnotu nutného, dokud je pro něho samozřejmostí. Tak se mohla rozšířit víra, že se svoboda má obětovat domnělé jistotě, ačkoliv, jak jsme viděli, nelze dosáhnout jistoty bez svobody.”

Ludwig von Mises končil své velké pojednání o ekonomii z roku 1944 Human Action slovy: “Je jen na lidech, využijí-li správně bohatou studnici poznatků, kterou jim ekonomie poskytuje, nebo zda tyto poznatky ponechají bez užitku. Nepodaří-li se jim ale jich využít nejlepším možným způsobem a nebudou-li naslouchat tomu, co je ekonomie učí a před čím je varuje, nezbaví se ekonomie, ale zničí společnost a celé lidstvo.”[20] Podobné vyústění má i Euckenova kniha. Existuje-li jeden nejdůležitější úkol pro intelektuála-národohospodáře, pak je to obhajovat svobodný společenský řád proti všem jeho nepřátelům od nejabstraktnější úrovně až po obhajobu svobody na nejnižší, praktické rovině při analýze dílčích kroků státní hospodářské politiky:

                “Abstraktní práva svobod jsou důležitá, nejsou však samoúčelná. Naopak, slouží svobodnému, zodpovědnému člověku. Pod silným dojmem technického pokroku mnoho lidí přitakává ohrožení svobody moderním ekonomickým a technickým vývojem a z tohoto přitakávání vytváří ideologii nesvobody. Pak se řekne, že svoboda a humanita jsou “liberální”. Jelikož je prý politický liberalismus překonán, není již ani svobody. Avšak “liberální praxe minulého století není totožná s ideálem svobody. První lze popřít, revidovat, pozměnit, druhou popřít nelze, ledaže bychom popřeli sám život”. (Canfora)”

A nakonec uzavírá slovy:

                “Je tudíž centrálním úkolem hospodářské politiky, aby vytvořila konstelace podmínek či hospodářské řády, které neuvedou nechtěně do pohybu neblahé tendence hospodářské politiky. Více než to: je to totiž vůbec rozhodující historický úkol.”

Politici, představitelé zájmových skupin ani ekonomičtí analytici na televizních obrazovkách nejsou těmi, kdo tvoří ekonomii a rozhodují o smysluplnosti hospodářské politiky. Ekonomické zákonitosti platí bez ohledu na to, co se objevuje v médiích, kolik profesorů ekonomie je ministry a premiéry a kolik komisařů Evropské komise získá čestné doktoráty Vysoké školy ekonomické. Ani tisíc projevů o prospěšnosti inflace a státních programů podpory agregátní poptávky nezmění nic na pustošivých následcích, které tyto politiky způsobují. Jak se přesvědčil již Eucken, “nepotřebné řády a reflektující žvanění, ideologie mocenských skupin a doktríny snílků ovládají svět.” “Muži, kteří to myslí velmi vážně se svobodou osobnosti, usilují někdy například o hospodářské řády, jež svobodu ohrožují. Můžeme se pak divit, že takové experimenty ztroskotají?”

Nakonec vyvstává pouze otázka, zda Walter Eucken nechce po státu, který prorůstá s mocenskými skupinami, přitahuje amorální lidí, korumpuje intelektuály, cíleně zatemňuje podstatu problémů a brání myšlení v řádech, až příliš mnoho, vyžaduje-li od takového státu, aby svou moc nezneužil a vlastní hospodářskou politikou bránil vlastnímu zvětšování a obohacování. Není podmínkou trvalé stability svobodného řádu odstranit samu možnost ocitnout se v privilegované pozici, která svádí ke zneužití moci? Proč riskovat další pokus se spoutáním hydry?




[1] Mnozí autoři přikládají hlavní význam pro poválečnou obnovu Evropy a Německa  Marshallovu plánu, což je velmi pochybné. Viz např. Cowen, Tyler: “Marshallův plán: mýty a realita”, TERRA LIBERA 8–9/2002.

[2] Eucken správně vysvětluje, že fungování tržního řádu by nemělo být okleštěno ani v dobách válek a jiných obdobných krizových událostí, neboť v těchto obdobích je více než kdy jindy nutné zajistit zásobování statky a vyhnout se plýtvání, tj. koordinovat ekonomické aktivity:

                “Je proto také nesprávné vyvozovat, že se v dobách nedostatku má provádět politika centrálního řízení. Velitel obležené pevnosti se jistě bude chovat tak, jak bylo popsáno [tj. centrálně přidělovat]. Ale při řízení hospodářského procesu v celé zemi nejde prostě jen o to, aby se daná zásoba disponibilních spotřebních statků rozdělila obyvatelstvu rovnoměrně, ale jde o to, aby se uvedl do chodu výrobní proces a aby byl zaměřen na uspokojování potřeb. Právě na tom však ztroskotává systém řízení centrálně administrativního hospodářství. Zřetelně se to projevilo mezi lety 1945 a 1948. Zchudlé Německo si nemohlo dovolit luxus experimentování s politikou centrálního řízení. Jeho chudoba vyžadovala svobodu.”

[3] Mertlík, Pavel a kol.: Úvod do obecné ekonomie, Aleko, 1991, str. 184-185.

[4] Žák, Milan (ed.): Učebnice hospodářské politiky II., VŠE, 1997, str. 10. Nebo obdobně v Slaný, Antonín a Žák, Milan: Hospodářská politika, C. H. Beck, 1999, str. 87: “Snaha o celkovou stabilitu ekonomiky je většinou spojována s plněním čtyř známých cílů hospodářské politiky (tzv. magickým čtyřúhelníkem), tj.  stabilita cenové úrovně, vysoký stupeň zaměstnanosti, hospodářský růst a vnější rovnováha.”

[5]  Žák, Milan a Němcová, Ingeborg: Učebnice hospodářské politiky I., VŠE, 1997, str. 72.

[6] Tytéž závěry platí nejen pro jakékoli jiné omezování dovozu, ale také pro jakékoli podporování vývozu státním dotacemi (přímými podporami, dotacemi úroků z úvěrů, státními garancemi za úvěry apod.), neboť i v tomto případě jsou měněny “přirozené” cenové relace, takže v důsledku jejich pokřivení lidé provozují činnosti, které nepředstavují nejlepší možné využití vzácných zdrojů.

[7] A Eucken samozřejmě může poskytnout příklady takovýchto nesmyslných izolovaných politik, které byly používány pod dohledem vítězných mocnosti v Německu a ostatních západních státech:

                “Mnoho zemí vidí po roce 1945 svůj hlavní úkol ve vyrovnávání své platební bilance. Přitom jednají zpravidla izolovaně, a proto neúspěšně. Dovoz se omezuje, vývoz se podporuje zvláštními stimuly a k vyrovnání takzvaného deficitu se hledají půjčky v zahraničí. Současně se státní finanční, úvěrová, mzdová a cenová politika provozují tak, jakoby neměly s platební bilancí co dělat a jakoby například zvýšení kupní síly v důsledku deficitu státního rozpočtu anebo politika nízkého úroku nezvyšovaly kupní sílu v zemi, neztěžovaly vývoz a nezvyšovaly dovoz, tedy nenarušovaly rovnováhu plateb do zahraničí. Otázka platební bilance však netvoří uzavřený samostatný problém.”

[8] Proto také nemůže nikdy v reálném světě navzdory tvrzení řady ekonomů a politiků existovat nedostatek investičních příležitostí, tj. možností investování do výrobních prostředků sloužících k výrobě spotřebních statků.

                “Snížení sklonu k investicím a samotných investic ale nelze vysvětlit úbytkem investičních příležitostí. Nenacházíme se v hospodářsky nasyceném světě. Investiční příležitosti existují, dokud lidé pociťují vzácnost statků jako tíživou. Investovat lze tak dlouho, dokud nebudou všechny potřeby uspokojeny výrobním aparátem. Avšak od tohoto bodu nás dělí nekonečně dlouhá cesta.”

Nebo na jiném místě:

                “…v industrializovaném hospodářství není nedostatek investičních možností, ale…  hospodářská politika podstatně přispívá k tomu, že nenechá přeměnit existující investiční možnosti v investiční šance pro podnikatele.”

Je proto absurdní, když přední “ekonomové” tvrdí, že je třeba hromadit státní dluh, aby investiční společnosti a penzijní fondy měly dostatek investičních příležitostí, které jinak prý nejsou!

[9] Čímž by se lidská práce stala vzácnější, její cena by vzrostla, a tudíž by zákony o minimální mzdě, jež jsou odpovědné za část nezaměstnanosti, přestaly být účinné, jelikož tržní mzda by se přehoupla přes mzdu minimální.

[10] Šíma, Josef (ed.): Jordan, Jerry – změněná úloha centrálních bank v XXI. století, Liberální institut, 1999, str. 12.

[11] Samuelson, Paul. a Solow, Robert: “Our Menu of Policy Changes”, American Economic Review, květen, 1960.

[12] Viz podrobněji v Rothbard, Murray: Peníze v rukou státu, Liberální institut, 2000.

[13] Viz podrobněji Šíma, Josef: Trh v čase a prostoru, Liberální institut, 2000, kap. 2.

[14] Ačkoli i samotná rozpornost cílů by nás měla minimálně vést k zamyšlení o smysluplnosti našeho počínání. Eucken v této souvislosti poznamenává: “…mělo by se zanechat pokusů současně uskutečnit “kolidující” řády,” což jistě není bezcenná rada.

[15]  Opět se zde nabízí zmínit koncept moderní ekonomie: ovládnutý strážce.

[16] Podrobněji o smyslu a důsledcích existence tzv. intelektuálního vlastnictví v Šíma, Josef: Intelektuální vlastnictví: základ tržního řádu, nebo rafinovaná státní regulace, TERRA LIBERA 12/2001.

[17] Podrobněji o deregulaci v pojetí EU se lze dočíst v Schwarz, Jiří: “Deregulace: liberální přístup”, Acta Oeconomica Pragensia,6/2001.

[18] Blíže viz Šťastný, Dan: „Politics on Economics and Economics on Politics“, dostupné na www.libinst.cz

[19] Blíže viz Hoppe, Hans-Hermann: “Přirozená elita, intelektuálové a stát”, TERRA LIBERA 7/2002.

[20] Mises, Ludwig: Human Action, Fox&Wilkes, 1966.