„Ekonom, který je pouze ekonomem, nemůže být dobrým ekonomem.“
F.A. Hayek
Klasičtí političtí ekonomové vždy chápali, že ekonomie je vědou úzce spojenou s ostatními společenskými disciplinami. Její raní protagonisté byli typicky zároveň politickými filosofy či právníky, a již z tohoto důvodu bylo nemyslitelné, aby vůči ekonomii padaly dnes tolik populární výhrady o její omezenosti a plochosti jejího učení. To platilo v podstatě až do poloviny 20. století, kdy se do módy dostala snaha ekonomii – ve jménu vědecké preciznosti – od ostatních společenských věd odtrhnout. A namísto právníků a politických filosofů do ekonomie vnikli matematici. Technika analýz byla precizována, obsah a společenská relevance se však mnohdy začaly vytrácet.
Tento osud však nezasáhl všechny ekonomy. Mezi výjimky z tohoto pravidla je nutné zařadit především přístup společenských vědců, jejichž osudy byly po dlouhou dobu spjaty s naším prostorem a pro něž se vžil název „rakouská škola“. Autoři hlásící se k odkazu díla Carla Mengera (který studoval v Praze) nikdy nezbavili ekonomický přístup jeho humanismu[1] a vazeb na ostatní společenské vědy; a zachovali si též metodu výkladu, jež zůstává i při vysvětlování nejsložitějších hospodářských jevů srozumitelná právníkům, politickým teoretikům i neodborné veřejnosti.[2] V důsledku historického vývoje ve střední Evropě ve 30. a 40. letech 20. století, rakouská tradice přesídlila za Atlantik, kde se dále rozvíjela, byť se její široký společenský záběr netěšil velké přízni akademického ekonomického establishmentu. Byla příliš společenskou vědou na to, aby ji docenili ekonomičtí technici a noví makroekonomové, a tak řada autorů částečně přesměrovala svou tvorbu a ovlivnila svými díly politickou vědu, historii, politickou filosofii či teorii práva. Změna v pohledu na rakouský přístup mezi ekonomy nastala poprvé v 70. letech, kdy se v plné nahotě ukázala naivita inflacionistických řešení aplikovaných tehdejšími vlivnými makroekonomickými stratégy a tvůrci hospodářských politik; a obdobné vzedmutí zájmu zažíváme i dnes, kdy hospodářská krize završila další obdobnou kapitolu zneužívání tiskařských strojů, jimiž se politici snažili vyvolat (bohužel neudržitelné) hospodářské oživení, jež bylo nutně následováno hospodářským propadem a masovou nezaměstnaností.
Profesor Peter Boettke, jehož knihu otevíráte, je dnes jedním z nejvýznamnějších světových představitelů tohoto – století a půl se systematicky rozvíjejícího – myšlenkového směru. Působí na George Mason University ve Virginii, což je škola světově velmi mimořádná, chtělo by se téměř říci disidentská. Jsou na ní totiž rozvíjeny přeshraniční disciplíny, v nichž se ekonomie prolíná s jinými (nejen) společenskými vědami. Řada z těchto přístupů se postupně prodrala na výsluní, přetvořila v samostatné disciplíny a přispěla k návratu relevance do ekonomie hlavního proudu.
Ekonomie tak skrze teorii veřejné volby promlouvá k politickým vědcům, konstituční ekonomie oslovuje tvůrce ústav, teorie her vojenské stratégy, právo a ekonomie nabízí nové poznatky právníkům, experimentální ekonomie nachází řeč s psychology a antropology atp. A není bez zajímavosti – a není též náhodou – , že ve většině těchto přístupů nacházíme silný rakouský vliv, především odkaz na učení Ludwiga von Misese a F. A. Hayeka.[3] Profesor Boettke ve svých textech objasňuje a podrobně dokumentuje nejen toto pronikání rakouských myšlenek do moderních „nerakouských“ oborů, nýbrž ukazuje též, jak tento vliv působí i opačně. Rakouská škola se tak stává díky němu myšlenkovým směrem, jehož moderní podoba organicky vstřebává poznatky velikánů příbuzných přístupů zosobněných ve jménech a přínosech řady nositelů Nobelových cen, především Jamese Buchanana, Ronalda Coase, Vernona Smitha, Thomasse Schellinga, Douglasse Northe a Elinor Ostromové.
Tato kniha je výběrem 10 článků, ve kterých Peter Boettke (se svými spoluautory) ukazuje širokou škálu aplikací rakouského narativu. Kriticky nahlíží vývoj ekonomické disciplíny a objasňuje klíčové okamžiky, jež předurčily další vývoj pojímání ekonomie; mapuje jednu z nejvýznamnějších debat ve společenských vědách 20. století o možnostech centrálního plánování, jež zdaleka nebyla ukončena rozkladem socialistického bloku a koncem plošného centrálního plánování; prokazuje nutnost ekonomického přístupu pro pochopení (ne)funkčnosti reformovaného Gorbačova režimu v posledních letech Sovětského svazu, ale i selhání moderních snah o export západních institucí do rozvojového světa či o poválečnou obnovu a nastolení nového společenského řádu v Iráku. Profesor Boettke dále navazuje na poznatky bloomingtonského výzkumného projektu Elinor a Vincenta Ostromových[4], představuje klíčový význam ekonomického pohledu pro správu společně vlastněných zdrojů a objasňuje vazbu ekonomie na moderní správní vědy. Boettkeho texty nezapřou jeho detailní znalost historie sporu o funkčnost socialismu – možnost racionální ekonomické kalkulace za socialismu (v roce 2000 vyšlo jím editovaných devět svazků s názvem Socialismus a trh: nový pohled na debatu o socialistické kalkulaci a v roce 2006 jím editované dva svazky knihy Odkaz Ludwiga von Misese.) Boettkeho texty jsme proto opatřili dodatkem, kde přetiskujeme Misesův kanonický článek z roku 1920, jež je středobodem této debaty, na nějž navazuje text současného autora, profesora Josepha Salerna, který jej reformuluje a na moderních problémech dnešního státu ukazuje jeho stálou aktuálnost.
Závěrečný článek zařazený do knihy je kulminací Boettkeho přístupu. Profesor Boettke zde formuluje extrémně zajímavý výzkumný program, v němž jsou hledány meze horizontálních společenských struktur, analyzována schopnost samoregulace a studovány mechanismy endogenní tvorby pravidel. Boettke staví do kontrastu Karla Marxe s jeho následovníky (k nimž se připojuje celá řada nemarxistických kritiků trhu), jež kritizují kapitalistickou anarchii výroby, a poznatky smithovsko-hayekovských myslitelů, kteří pečlivě vysvětlují, jak anarchický trh a konkurence plodí řád a společenskou harmonii. Tuto debatu však zásadním způsobem posouvá dále a ukazuje, že identické argumenty ohledně schopnosti samoregulace trhů lze přenést i na pole tvorby pravidel, jež byla klasickými ekonomy většinou považována za exogenní – trhem neposkytovatelný produkt vznikající z rozhodnutí institucí státu. Profesor Boettke vlastně používá klasické argumenty proti klasickým ekonomům a ukazuje, že není exogenních institucí, že nástroje ekonomie (a argument pro samoregulující se trhy) můžeme a dokonce musíme použít i na oblast tvorby pravidel. Boettkeho výzkumný program tak mimo jiné přispívá významně do debat o hobbesovském dilematu v politické filosofii, navazuje na politologické diskuse o federalismu a decentralizaci a obohacuje debaty právních teoretiků i historiků o právním polycentrismu.
Jsem rád, že v rámci řady CEVRO Institut Academic Press se dílo profesora Boettkeho poprvé představuje i českému čtenáři.
[1] Viz např. text křesťanského morálního filozofa Michaela Novaka – „Ekonomie jako humanismus“ v Terra Libera, duben 2002; viz též Šíma, Josef: Ekonomie a právo: úvod do logiky společenského jednání, Oeconomica, 2004.
[2] Crespi, Gregory Scott: “Exploring the Complicationist Gambit: An Austrian Approach to the Economic Analysis of Law”, Notre Dame Law Review, vol. 73, no. 2, January 1998, str. 315-383.
[3] Viz např. Buchanan, James: Politika očima ekonoma, Liberální institut, 2002; Smith, Vernon: „Hayek and Experimental Economics“, Review of Austrian Economics, sv. 18, č. 2, 2005, str. 135–144; Hess, Charlotte – Ostrom, Elinor: „Ideas, Artifacts, and Facilities: Information as a Common-Pool Resource“, Law and Contemporary Problems, sv. 66 Winter/Spring 2003, str. 111–144; Leoni, Bruno: Právo a svoboda, Liberální institut, 2007.
[4] Elinor Ostromová je nejen první ženou, jež získala Nobelovu cenu za ekonomii, ale zásadně také obohatila oblast politické vědy, v důsledku čehož působila jako prezidentka American Political Science Association.
Vincent Ostrom je významným politickým teoretikem, který přispěl zásadně k rozvoji teorie veřejné volby a obohatil oblast veřejné správy. Vykonával funkci šéfredaktora časopisu Public Administration Review a působil či stále působí v redakčních radách časopisů jako jsou American Political Science Review, Publius: The Journal of Federalism nebo International Journal of Organization Theory and Behavior.